Kresba Barbora Müllerová
Bylo by to legrační, kdyby to nebylo smutné. Děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a historik Michal Pullmann se dostal do vážného veřejného konfliktu, protože interpretoval komunistickou minulost jinak, než se obvykle děje. Například připustil, že mnoho lidí za normalizace ani nechtělo cestovat do zahraničí, protože cestování pro ně nebyla hodnota, nebo že na stalinských čistkách ve straně se masy dělníků často účastnily nikoli z donucení, nýbrž velmi nadšeně, protože přitom mimo jiné získávaly důležitý pocit, že se tak skutečně podílejí na výkonu moci a prosazují svou proletářskou vůli. Pullmann byl za to vše obviněn z popírání totalitní podstaty minulého režimu, byl označen za ostudu Filozofické fakulty, a dokonce byl vyzván, aby z postu děkana odstoupil.
Jak mimózní celá tato rozprava je, ukázal Pullmannův televizní duel s publicistou Michalem Klímou v DVTV. Ten dokonce děkanovi napsal velmi emotivní otevřený dopis. Pullmann vedl svou akademickou debatu o zkoumání souvislostí minulého režimu, Klíma svou morálně založenou diskusi o tom, že komunistický režim byl totalitní a násilný a že takto, a ne jinak se o něm má mluvit, ať už se vyzkoumá cokoli. Pullmann se s Klímou shodl v tom, že režim násilný a totalitní byl, ale nesouhlasil s názorem, že bychom se neměli vrtat v detailních motivacích lidí té doby, protože právě tím se relativizuje univerzální morální soud nad minulostí. Pullmann chce pochopit minulost, aby rozuměl i dnešním motivacím lidí, Klíma to zpochybňuje, protože rozdíl mezi oběma systémy je tak velký a propastný, že to jednoduše nejde.
Necelá půlhodina debaty na DVTV se nakonec dost vyplatila, protože na ní bylo na první pohled vidět, jak odlišné rozpravy se vedou a jak rozdílnými jazyky, a že si diskutující nemohou, protože vlastně nechtějí rozumět. Mimoběžnost vycházela z odlišného zaujetí. Zatímco emotivní Klíma vycházel z vlastní prožité zkušenosti, kterou v kontrastu k nomenklaturní minulosti Pullmannova otce (!) kladl jako gesto nezpochybnitelné morální převahy, Pullmann se choval jako vcelku chladný vědec, zkoumající souvislosti minulého a současného. Proč tedy tak silná reakce, když historik vlastně neříká nic jiného, než že i toto byla totalitní každodennost?
Odpověď lze možná najít v reakci na první Pullmannův „skandál“. Vyvolala ho autorova kniha Konec experimentu (2011), v níž se rozebírá podíl perestrojkových diskusí na rozkladu společenského konsenzu, který držel režim pohromadě více než donucovací síla. Dvě stě stran jazykových a jiných rozborů bylo kritiky, zejména některými bývalými disidenty, šmahem přehlédnuto, protože veškerou pozornost sebralo autorovo závěrečné a přiznaně spekulativní tvrzení, že společenský konsenzus liberální demokracie má podobný formální základ jako ten normalizační. A znovu – Pullmann, komunista a kdovíco ještě, zpochybňoval násilnost minulého režimu i legitimitu toho současného, což, zdá se, podle kritiků dělá i dnes.
Konec experimentu má tedy své druhé mediální pokračování, a tak nebude od věci připomenout, co to tehdy ten zatracený Pullmann vlastně napsal. Proměnil se jazyk, píše, slova jako „socialismus a plánování byly na začátku devadesátých let důsledně nahrazeny demokracií a trhem. Co však zůstalo, přesněji řečeno, na co si lidé vzpomněli jako na funkční a pohodlnou praxi, byl důraz na formálnost slov – tak aby ospravedlnila co nejširší škálu postojů a nesvazovala je vyšším moralismem. Také proto se v devadesátých letech jen s velkými obtížemi otevíraly debaty o tom, co je vlastně demokracie, zda trh má mít nějaké přívlastky, nebo zda je trhem bez přívlastků, tedy bez diskuse o konkrétních podobách a možných neblahých důsledcích.“ Autor razí tezi, že právě tento formálně již zažitý identifikátor umožnil rychlý přechod ke kapitalisticky orientované liberální demokracii, protože nezatěžoval lidi tím, aby se probírali nepříjemnými morálními otázkami, jako jsou dnes sociální spravedlnost, ekologická stopa a podobně.
Veřejná debata posledních let to ale dělá, pouští se do kritiky mechanismů liberální demokracie, konkrétních tržních postupů, ptá se, co je demokracie a jak v ní zajistit sociální spravedlnost, jak v ní emancipovat vylučované a externalizované lidi. Otevírá jazyk, který měl být formálně uzavřen jako nepsaná společenská dohoda, a tak asi i proto vzniká u řady lidí dojem, že se tu zpochybňuje liberální demokracie jako celek a relativizuje se pohled na minulý režim.
Pullmann se stal jen hromosvodem těchto frustrací, které jsou výrazem obavy z příliš otevřené veřejné debaty, v níž se jazyk společenského konsenzu najednou rozevírá a společnost se znovu ptá, co, jak a proč. Nečekaně se tu píše druhý díl Konce experimentu, jen ten experiment (paralelní ke gorbačovovské perestrojce) spíše začíná či teprve běží, i proto má mnoho lidí strach, co se stane, který je obrací ke snadným morálním jistotám minulosti, k bitvám, které jsou už jednou vyhrané, jako je například společenské odsouzení komunistických vrahů Milady Horákové (ani tady děkan FF UK u kritiků neobstál, protože místo billboardu s nápisem „Zavražděna komunisty“ nechal na budově fakulty vyvěsit jen černou vlajku).
Ale je-li demokracie diskuse, jak tvrdí otřelý masarykovský bonmot, k němuž se přesto nějak s nadějí pořád vracíme, neměli bychom se bát říct si, co vše jiného a důležitého za tímto slovem ještě vidíme. Jinými slovy: konečně naplnit formální společenský konsenzus konkrétními obsahy, za nimiž si jako společnost můžeme do budoucna stát. Možná je to dokončení listopadové revoluce, možná začátek nějaké jiné změny, udělat se to ale musí. Není to nějaká nová normalizace, nýbrž její pravý opak. A jak vidno, bude to bolet.
Autor je publicista.