Bývalá britská kolonie Hongkong přichází o svou autonomii. Od července platí nový bezpečnostní zákon, jenž má sloužit především k potírání ideových odpůrců čínského režimu. Řada těch, kteří ještě nedávno demonstrovali v ulicích, odešla do exilu a světová levice nad chováním Číny přivírá oči, nebo ho dokonce podporuje.
Prvního července letošního roku skončil Hongkong, jak jsme ho doposud znali. Nový bezpečnostní zákon de facto zrušil místní autonomii. Účastníci protestů mažou své internetové stopy, rozpouštějí hnutí nebo rovnou utíkají do exilu. Na situaci poměrně ostře reagovaly Spojené státy nebo Británie. Evropští politici se ale zatím víceméně nezmohli na více než vágní výroky o revizi vzájemného vztahu s Čínou. Zticha je i světová levice. Stejně jako do mnoha jiných otázek se i sem patrně promítá falešná binarita Čína (Rusko) vs. USA.
Bezpečnost státu nade vše
Hongkongská krize, která začala loni v létě a během níž byla v ulicích v jeden okamžik více než čtvrtina celé populace, se dostala do další kritické fáze. Peking ve snaze eliminovat masové demokratické hnutí schválil nový zákon o hongkongské bezpečnosti, který zcela změnil situaci v bývalé britské kolonii. Zákon zavedl nové, vágně definované politické zločiny, jako je rozvracení státu nebo terorismus, dal průchod vytvoření bezpečnostního úřadu ČLR přímo ve městě (doposud zde byla pouze posádka čínské armády, která tu ale nemůže zasahovat) a také místní tajné policie. Hned 1. července se přitvrdilo a došlo k zatýkání mladých dívek za držení „protistátních“ samolepek a k útokům na novináře.
Tvrdý postup Komunistické strany Číny proti hongkongskému demokratickému hnutí (hlavní požadavek protestujících je univerzální volební právo a vláda vzešlá z voleb) je nutné chápat v kontextu Si Ťin-pchingovy éry, která více než předchozí garnitury klade bezpečnost na první místo. V pojetí ČLR jde však nejen o bezpečnost tradiční, ale také ideologickou a kulturní. Hongkong, podobně jako Tchaj-wan, je důkazem, že otevřená demokratická společnost může fungovat i v čínském kulturním prostředí, což je pro čínskou diktaturu nebezpečný precedent.
Demokratický exitus
Na nový zákon již reagovali místní demokratičtí aktivisté, politici, ale také obyčejní protestující. Veřejné projevy odporu sice pokračují, ale pouze v omezené míře a demonstranti mají místo sloganů prázdné papíry. Demokratické hnutí se ale nevzdává a reagovalo historicky prvními celoopozičními primárkami, v nichž šest set tisíc (skoro deset procent) voličů vybíralo kandidáty zářijových voleb do Legislativní rady (velmi okleštěný parlament). A to přesto, že vláda označila primárky za ilegální kvůli údajnému rozvracení státu a policie před samotnou akcí provedla v prostorách hlavního organizátora razii a zabavila počítače. Opozice tak má slušnou šanci, že podzimní volby skutečně vyhraje, čímž by mohla dále narušovat legitimitu místní loutkové vlády a zpomalovat její posilování bezpečnostního aparátu.
Velká Británie, Austrálie nebo Tchaj-wan po zásahu do hongkongské autonomie zavedly opatření, která občanům Hongkongu usnadňují žádat na jejich území o vízum nebo azyl, případně o prodloužení pobytu. USA uvalily přísné sankce na osoby a instituce zapojené do likvidace svobod garantovaných mezinárodní dohodou mezi Spojeným královstvím a ČLR v roce 1984.
Naproti tomu Evropa až na čestné výjimky mlčí anebo nejistě přešlapuje. U evropských politiků jde nejspíš o peníze. Proč ale nezareagovala světová levice?
Falešná binarita
Zatímco převážně pravicové a konzervativní spolky na problémy Hongkongu upozorňují, sepisují petice a pořádají demonstrace, levicové hnutí se k hongkongským protestujícím příliš nemá. Část se dokonce staví na stranu čínského režimu, zřejmě ve falešném domnění, že ČLR představuje socialismus. Hongkongské demokratické hnutí má přitom silné levicové aspekty. U jeho kořenů je třeba hledat zoufalství místních obyvatel nucených žít v klecích a dřít za směšné peníze, nově ještě navíc pod hrozbou vyhazovu za politický názor, případně s rizikem znásilnění nebo „sebevraždy“ za výrazné pomoci příslušníků policie. Jedním z nejvýraznějších výsledků protestů bylo masové vstupování do nově založených nezávislých odborů. Proti protestujícím stojí totiž tvrdá pekingská konzervativní diktatura, tvořená superbohatými a podporovaná hongkongskými magnáty. Proč tedy většina levice mlčí?
Odpověď patrně nalezneme ve falešné binaritě, kterou Peking umně vytváří hraním na antiamerickou notu. Spojené státy se dlouhodobě stavějí na stranu protestujících, stejně jako mnoho konzervativních organizací. To by ale nemělo demonstrace za svobodu diskvalifikovat. I v konzervativním táboře, včetně samotného Donalda Trumpa, dochází pravidelně ke změnám postojů. Británie si například na bývalou kolonii vzpomněla až v posledních týdnech. V Evropě k nejhlasitějším kritikům čínských opatření proti hongkongským občanům patří člen Evropské strany zelených Reinhard Bütikofer, jinak je ale reakce evropské levice až skandálně vlažná, což je dobře vidět při srovnání s velkou podporou projevovanou Kurdistánu nebo hnutí Black Lives Matter. Čínská policie se přitom chová přinejmenším stejně, ne-li hůř než ta ve Spojených státech. Postavit se za utlačované by mělo být normální bez ohledu na jejich ideologickou příslušnost. Až se z Hongkongu stane další koncentrační tábor po vzoru Východního Turkestánu, bude pozdě.
Autor je sinolog, působí v projektu Sinopsis.