Králové nevládnou

Rozsáhlý historický román gruzínsko­-němec­ké spisovatelky Nino Haratischwili Osmý život (pro Brilku) [Das achte Leben (Für Brilka), 2014] představuje přehled zásadních událostí 20. století z perspektivy jedné rodiny. Zavede čtenáře nejen do slunné předrevoluční Gruzie, ale i do válečné a poválečné Moskvy, Leningradu, do Prahy okolo roku 1968, do Berlína po pádu zdi a pak zpátky do Tbilisi zasaženého občanskou válkou. Vypravěčka Nica v prologu sděluje, že se rozhodla sepsat velkou mezigenerační ságu pro svou dvanáctiletou neteř Brilku, která jednoho dne opustí v Nizozemí svou taneční skupinu a sama se vydá do Vídně. Nica mladou příbuznou vyzvedne na malém nádraží v Rakousku a po neúspěšném několikatýdenním pokusu o soužití v Berlíně se spolu vydávají do Tbilisi.

Životy obrácené naruby

„Jsou to časy, kdo vládne, nikoli králové“ – tímto příslovím celé vyprávění začíná. Listy románu se pak postupně zaplňují jmény rodinných příslušníků a dalších osob, které během 20. století nějakým způsobem zasáhly do osudů rodiny Džašiových. Nejprve vypravěčka představí svou prababičku Stasii, která se provdala za nadporučíka bílé gardy Simona Džašiho. Časy se ale proměnily, sny mladého páru ztroskotaly, přišla revoluce, rudý teror a jiné události, které obrátily jejich životy naruby.

Osmý život však není fatalistická sága pojednávající o moci času a lidské neschopnosti mu čelit. Osud pratety Christine, která za svou nadpozemskou krásu zaplatí vysokou cenu, je naopak důkazem, že člověk může vzdorovat jak vlastnímu údělu, tak světským vládcům. Christine ztratí polovinu obličeje poté, co ji manžel polije kyselinou, aby konečně zarazil její nedobrovolný vztah s „velkým malým mužem“ (Lavrentijem Berijou), a sám spáchá sebevraždu. Prateta, která před incidentem těžila především ze svého vzhledu, se ukáže být mnohem silnější ženou – z nádherné panenky se stane osobnost, která dovede ostatní utěšit a zároveň se opakovaně stavět čelem k problémům.

Také další postavy a jejich osudy jsou propracovány do nejmenších detailů. Hlavními figurami nicméně zůstávají ženy – od zasněné tanečnice Stasie přes krásnou Christine, svéráznou zpěvačku Kitty, která za pomoci svého bratra uteče do zahraničí a několik měsíců se skrývá na okraji Prahy, po vzpurnou Stasiinu vnučku Elene, její dvě dcery Nicu a Darii a konečně Dariinu dceru Brilku. Jednotlivých linií je v románu mnoho a každá by stála za zmínku, avšak jeho půvab spočívá právě v propletení lidských životů, historických dějů a nezastavitelného proudu času, který popohání vyprávění k současnosti a ke světu nejmladší hrdinky Brilky, která teprve začíná poznávat samu sebe.

Historie a její aktéři

Události nebudou zapomenuty, dokud je někdo sdílí. Líčení gruzínských dějin poznamenaných nadvládou silnějšího severního souseda přitom nezatěžkává knihu patosem či učitelskou povýšeností. Na prvním místě vždy zůstávají lidské úděly, nikoli data, města, války či revoluce. Stalin, Hitler, Brežněv a jiní zesnulí i žijící vládcové stojí spíš v pozadí, aby čtenář dokázal lépe zařadit popisované soukromé události do víru světových dějin. Tak se například Kitty z jiných než politických důvodů nechtěně zapojí do dění okolo pražského jara a vystoupí na Václavském náměstí několik hodin po začátku okupace. Skutečné historické události jsou s těmi fikčními zkombinovány velmi zdařile – čtenář dokonce někdy dokáže zapomenout na to, že má před očima beletristické dílo, a podlehne pokušení ověřit si některé zmínky v encyklopedii.

O některých jevech, například o ozbrojených střetech po pádu Sovětského svazu nebo o korupci sovětských úředníků, vypravěčka nemůže psát nestranně. Stejně zaujatě popisuje i jednotlivé osudy klíčových ženských postav, neboť jejím neskrývaným cílem je usmíření s Brilkou, záchrana rodinné historie před zapomněním a konečně i neteřino porozumění komplikovaným rodinným vztahům napříč generacemi.

Osmý život však není tvořen výhradně ženskými příběhy. Také muži v něm hrají důležité úlohy, jejich svět je ale pro čtenáře o něco omezenější. Vedlejší mužské figury by se daly rozdělit do několika kategorií: najdeme zde kruté tyrany, starostlivé otce, oslňující milence a nepraktické snílky. Naopak muži, kteří sehrají v rodinné sáze zásadnější roli, jsou podobně komplikované postavy jako ty ženské. Za zmínku stojí Stasiin syn Konstantin Džaši, kterého vychovávala především teta Christine. Svou pravděpodobně jedinou lásku potkal a ztratil během studií ve válečném Leningradu, zatímco po válce okusil moc vyšších příslušníků politické nomenklatury. Právě Konstantin v sobě nejvýrazněji kombinuje rysy všech zmiňovaných prototypů.

Příliš mnoho čokolády

Rodinné příběhy a historické události jsou ke konci románu častěji prokládány filosofickými úvahami. V těchto pasážích se také objevuje více sentimentu nebo odboček naplněných emocemi. V zásadě však nepůsobí rušivě, neboť zapadají do celkové koncepce knihy jakožto vyprávění určeného pro jednu konkrétní osobu. A rozhodně nematou natolik jako anotace českého vydání.

Na webových stránkách nakladatelství Host a také na přebalu knihy se totiž dočteme, že „strhující rodinná sága provoněná čokoládou se odehrává na pozadí celého dvacátého století“. Jde sice o parafrázi originální německé verze, avšak volný český překlad hraje v neprospěch románu. Je pravda, že „lahodnou vůni čokolády“ nevynechávají ani upoutávky k překladům do dalších jazyků, v žádné z nich však čokoláda nefiguruje jako hlavní tahák, který jako by stavěl knihu do jedné řady s mexickými telenovelami. Obávám se, že nasládlý tón čtenáře spíš odradí, než naláká. Ti, kdo hledají odpočinek u romantického příběhu, nejspíš couvnou před tloušťkou knihy – devět set stran v husté sazbě přece jen není svazek vhodný na dovolenou, i když se upoutávka snaží naznačit opak. A ti, kteří začnou číst „příběh provoněný čokoládou“ s velkou dávkou nedůvěry, mohou jen kroutit hlavou nad podivným pokusem nakladatele upoutat větší pozornost ke skutečně dobré knize.

Čokoláda přitom vnáší do románu až pohádkový motiv prokletí rodiny – někteří kritikové kvůli ní dokonce neváhají mluvit o „prvcích magického realismu“. Přesto však nehraje tak důležitou roli, aby lákala čtenáře i na přebalu. Osmý život je totiž především osobním pohledem na jedno století prostřednictvím rodinného příběhu a varováním před ztrátou paměti, naivitou a slepým obdivem k vůdcům. Nejspíš proto jsou také jednotlivé podkapitoly uvedeny citáty různých osobností (známých i pozapomenutých spisovatelů, politiků či hudebníků) nebo dobovými plakátovými hesly, a nikoli ingrediencemi, ze kterých se vyrábí nejlahodnější čokoláda světa.

Autorka je komparatistka.