Spisovatelka Petra Hůlová reaguje na esej literární kritičky Evy Klíčové, podle které skepse, jež v českém veřejném prostoru zaznívá vůči otevřeně deklarovanému feminismu, pramení v atmosféře devadesátých let. Tuto skepsi vyjadřují podle Klíčové i úspěšné intelektuálky – například právě Hůlová.
Bailey Bastings
Uběhlo pár desítek let a máme tady znovu kritiku, co tepe literaturu otevřeně z pozic konkrétního ismu. „Která z vás je tady feministka?“ ptá se literární kritička Eva Klíčová v závěru svého článku Prostě dada (A2 č. 14/2020). Kritičce vadí, že v současné české literatuře není žádná feministická autorka.
Svobodná laboratoř
Současným českým autorkám (a autorům) vytýká absenci zápalu pro feminismus, nedostatek uvědomění a málo politické horlivosti. Autorkám se tu radí, jakým způsobem mají psát o světě, ve kterém žijí, jakým způsobem na něj mají nahlížet, jak jej mají interpretovat. Jenže kritik tu není od toho, aby dělal literátům hlídacího psa jejich ideového směřování, rýsoval jejich myšlení „náležitou cestu“ a pohlavkoval je za jejich ideové přešlapy. Umění včetně literatury je svobodnou laboratoří (možná poslední, kterou máme) a je v něm dovoleno myslet jakkoli, tedy i antifeministicky, a ještě mnohem „hůř“! Podstatné je, jak se to dělá (pouhý fakt, že je nějaký text feministický, ještě neznamená, že je kvalitní a cenný – a naopak). Úkolem kritiky je oddělit pozéry od myslitelů, zdánlivou kvalitu od té skutečné, domyslet a promyslet, nastavovat zrcadlo. Ovšem nikdy z hlediska nějakého ismu. Jakkoli jej kritik může zastávat (proč ne), náplní jeho práce není dohled nad jeho naplňováním v literárních dílech. Kritik není kontrolor ničeho jiného než kvality, a pokud se mu kvalita slévá s mantinely ismu, intelektuálně selhává. Označovat literaturu mimo mantinely daného ismu za méněcennou bohužel jinak než jako selhání a intelektuální regres nazvat nelze.
Navíc: pokud antifeminismus v literatuře označíme za nelegitimní, kam vlastně chceme dojít? K jaké literatuře? K jaké kritice? K jakému umění? Opravdu chceme umění tímto způsobem glajchšaltovat? Což říkám jako feministka. Nicméně kritiku, jež hodnotu literárních děl odvozuje od míry jejich feminismu, považuji za slepou.
Neschopnost abstrahovat
Tím nechci říct, že s Klíčovou v jejím textu v ničem nesouhlasím. Naopak. Postřeh, že dnešní české autorky ve svých knihách popisují různé traumatizující ženské zkušenosti, ovšem situaci žen nepovažují za systémový problém, nelze než podepsat. Česká literatura psaná ženami je dnes skutečně především přehlídkou ženských charakterů a jejich osudů, drobnokresbou konkrétních mikrosvětů. Jenže opakem není feminismus, ale schopnost abstrahovat.
Čekat od literatury ideovou metarovinu, ambici postihnout ducha doby či společenskou nebo politickou kritiku jistě lze, byť se dá jen těžko něco takového vyžadovat, natož tím podmiňovat kritické přijetí. Nejen proto, že tvořit na čísi zakázku nedopadá nejlíp, ale i proto, že takový širší záběr neznamená automaticky kvalitnější literaturu. Nicméně přání, aby v české literatuře vznikalo víc knih, které nejdou pouze po postavách, ale také po okolnostech, v nichž postavy existují, tedy po onom systémovém problému, zcela chápu. Literaturu, které se daří skloubit působivý portrét mikrosvěta s podnětnou interpretací makrosvěta, a navíc to dělá srozumitelně, hluboce obdivuji. Ale vyžadovat aplikování konkrétní ideologie? Nestačí snad pouhé myšlení? Anebo jiné myšlení než feministické za skutečné myšlení považovat nelze? Sem jsme dospěli?
Klíčová svými nároky na literaturu evokuje ambici mentorovat autory ohledně správného řešení světa. Ambice jakéhosi konečného řešení mě mrazí. Vždyť ani feminismus sám neexistuje bez napětí a protimluvů. Natož svět. Snaha nalajnovat jakousi linii, kterou by autoři měli svou tvorbou naplňovat, nás ochuzuje o vše, co se nachází „mimo“. Jenže osmnáct nám už bylo a v nedělní škole také nejsme. Tak čeho se to sakra bojíme?
Poptávkou po „feministické literatuře“ děláme umění medvědí službu. Nejen tím, že je redukujeme, ale také tím, že tak umetáme cestu těm, kteří – poslušni oné poptávky – začnou feministické texty na povel skutečně generovat. Protože ve chvíli, kdy kritériem dobré literatury není „pouhé“ myšlení a práce s jazykem, ale ismus, slaboduší a oportunisté mají generální zelenou.
Autorka je spisovatelka.