Magie severočeských Sudet

Koncept divadla v jedoucím dopravním prostředku si tvůrci okolo ústeckého spolku Kult, jehož hlavou i páteří je jeden z osvícených lokálpatriotů Honza Kvasnička, vyzkoušeli již v předchozích letech. Diváky vozili po železniční trati Lovosice–Hnojnice, přezdívané Švestková dráha, přičemž dramatické interakce rozehrávali jak uvnitř historického motoráku Kredenc, tak v jeho bezprostředním okolí. Spojení divadla a železnice fascinovalo o něco dříve i umělecký gang Depresivní děti touží po penězích, který v jednom ze svých divokých projektů odvezl diváky do Černošic, kde je v nočních hodinách bez vysvětlení zanechal na peróně.

Dramatický potenciál krajiny

Z trochu jiné perspektivy pojali „divadlo na cestách“ autoři loňských českých expozic Pražského Quadriennale. Studentská sekce pod hlavičkou cestovní kanceláře Praha není Česko nabídla sérii výletů na místa spojená s národními stereotypy, jako třeba cestu k rybníku s možností spatřit českého vodníka či tramping a sběr hub v brdských lesích. Mnohem ambicióznější projekt CAMPQ, kurátorovaný Ivem Kristiánem Kubákem, který se zaklínal megalomanií šestihodinové imerze, měl naopak diváky seznamovat s bytostmi, jež přicestovaly z kosmu. Prostor na ostrově Štvanice, vymezený stavebními buňkami evokujícími detenční lágr mimozemských uprchlíků, obstarávalo téměř sedmdesát herců. Ani délka, ani počet participujících umělců ale nakonec nezaručily očekávaný sukces. Fikční svět a silná vizualita, které chtěli autoři CAMPQ dosáhnout, se totiž realizací proměnila v směšně trapné pachtění na zabláceném plácku o ploše menší než kilometr čtvereční.

Zatímco snaha mnohohlavého davu mezi vltavskými břehy vyzněla rozpačitě, site­-specific projekt Bermudský trojúhelník malé skupinky srdcařů na severu Čech představuje enormní divadelní gesto. Tvůrci se spolehli na „dramatický potenciál krajiny, která v nás probouzí dramatický cit a dovádí nás jako osoby v krajině přítomné k určitému stupni scénického diváctví či aktérství“, jak o tom píše v knize Scénologie krajiny (2008) Josef Valenta. Kopcovitý terén severočeských Sudet s dosud nepoznanými zákoutími a současnou civilizací nedotčenými, syrovými lokacemi se stal ideálním dějištěm pro multižánrové road movie, v němž se kloubí reálné historické příběhy, pomístní legendy a mýty s fikcí vyrůstající z pseudovědeckých teorií.

Sudetský sen

Záminkou autobusového putování má být zájezd Magické Sudety, organizovaný zážitkovou agenturou Sudetský sen, který paroduje umaštěné devadesátkové výjezdy karosou za hranice všedních dnů, do přednedávnem ještě nepřístupné tuzexové Evropy. Průvodci „tripem“ jsou majitel cestovky a bodrý šosák Míra (Ctirad Götz) a jeho roztomile přihlouplá kolegyně Vanda (Anita Krausová). Nedílnou součást posádky tvoří asistentka Standa, odbavující cestovatele na nádraží v Litoměřicích, a řidič autobusu Zdeněk Pejša, který by za své řidičské mistrovství (jízdu po panely zpevněné polní cestě, zvládnutí zatáček koncipovaných leda pro osobní automobil) zasloužil speciální laudatio.

Čecháčkovská pohoda – chyběly už jen řízky a paštika Májka – se začne pozvolna rozplývat s prvním stoupáním do litoměřicko­-úštěckých kopců. Tam kdesi zpoza krajnice do autobusu naskakuje Vandin podivný známý Majk (Jakub Gottwald). Majk je parafyzik mapující údajnou volnou energii, jejíž největší koncentrace se podle něho vyskytuje právě v Sudetech. Důvodem má být zdejší Bermudský trojúhelník, třístranná plocha, kterou spoluutvářejí vrcholy Milešovka, Děčínský Sněžník a Vlhošť. Záhadolog Majk operuje kromě argenitu, vortexu a dalších termínů z alternativních věd také s tezí „o silách země, jež se propojují se silami lidské mysli. Krajina tak ovlivňuje myšlení lidí. Normálně je energie krajiny a lidí v rovnováze, jenže lidi rovnováhu občas naruší.“ Tak vykládá vlny násilí a válek. A jelikož skupina projíždí Sudety, nabízí hned vysvětlení opakujícího se zdejšího odsunu. Při prvním zastavení na Víťově vyhlídce a konfrontaci s osobami z jiné časové dimenze – sledujeme přízračný obřadní průvod osetým polem, podle tvůrců s tzv. temporálním zrcadlením – dojde ke spuštění řetězové reakce a nastartování dramatické zápletky.

Vzrušující sci­-fi jízda

Od té chvíle každý „zájezdník“ alespoň s hrstkou fantazie touží po další a další konfrontaci s osobami z minulosti, ideálně pak po hlubším pochopení záhadných paranormálních jevů. Z ukoptěného výletu se stává vzrušující sci­-fi jízda. Autoři navíc využívají západu slunce a soumraku, které zesilují už tak tíživou atmosféru. Někteří fikcí zásadně pohlcení, jako třeba já, pak jednoduše zamění žhnoucí sluneční kotouč za údajnou fraktálovou auru, úkaz podobný polární záři, již Majk v předchozích větách avizuje. Domnělý závěr, dramatický únik před nezranitelnými lidmi, feuerfexty, se pak koná v absolutní tmě a s absolutním respektem k řidiči (průvodci se stali oběťmi ohnivých bytostí), jenž veze „autobusové zajatce“ kamsi do neznáma.

Dvouapůlhodinová výprava končí nečekaně podmanivým epilogem, kdy autoři již poněkolikáté razantně mění žánr svého narativu. Symbiózu silného, vzrušujícího příběhu s krajinou oplývající osudem a pamětí totiž gradují nenásilnou, ale zásadně očistnou lidsky angažovanou výzvou. „Největší lež? Tvrdit, že za zlo mohou démoni, krajina, doba, systém. Za každým zničeným životem je jeden pachatel. Jeden člověk. Zlo je součástí světa stejně jako dobro. Lidé jako jediní mají svobodnou vůli. Můžeme jeho lákavou nabídku přijmout, nebo odmítnout,“ ozývá se z předtočeného záznamu na přízračném nádvoří zámku v Encovanech.

Projekt Bermudský trojúhelník je pozoruhodný v mnoha parametrech. Prozřetelně sází na sílu imaginace, teatralitu krajiny i přírodní zákonitosti (střídání dne a noci), jež umělce odedávna vzrušovaly. Tento přirozený terén infiltruje vymyšlenou, nosnou story a podepírá přesvědčivými výkony osmi aktérů. Bermudský trojúhelník jednoznačně převyšuje všechna tuzemská site­-specific představení posledního desetiletí.

Autorka je teatroložka a divadelní kritička.