Vít Slíva
Cherubín troubí na kost famfáru
Druhé město 2020, 120 s.
Nová sbírka Víta Slívy Cherubín troubí na kost famfáru zaujme barokním názvem a navozuje očekávání, že se v ní setkáme i s podobně laděnou poetikou a obrazností. Přináležitost k holanovsko-halasovské linii je u autora dostatečně známá a v tomto ohledu nositel cen Magnesia Litera i Nadace Českého literárního fondu setrvale naplňuje očekávání. Výraznou změnu poetiky lze ostatně u sedmdesátiletého básníka čekat jen těžko. Relativně obsáhlá kniha s typografií Bedřicha Vémoly a ilustracemi Petra Veselého (oba odvedli dobrou práci) je rozdělena do dvou částí, každá pak ještě do dalších oddílů. Vzhledem k tomu, že básně vznikaly mezi lety 1977 a 2019, nabízí se otázka, zda před sebou nemáme spíš jakýsi výbor. Vše, co bylo řečeno o Slívových sbírkách předchozích, by mohlo být zopakováno z větší části i tentokrát. Nejsilnější dojem, jaký si čtenář odnáší, je spjatý s básníkovou pozorností k rychle plynoucímu času, stáří a vědomí nevyhnutelné konečnosti lidského života. Láska a smrt, ti věční blíženci, se potkávají s křesťanskou pokorou, vírou a nadějí v posmrtný život, ale i s přirozenými pochybnostmi, co vlastně potom bude, se strachem z prázdna, z ničeho. Znovu jsou tak osahávány brány konečnosti. Sbírka s výrazným názvem však tentokrát sama tak výrazná není. Je další bilancí v řadě. Na rozdíl od předloňské knihy Ultima Thúlé, nejzazší zem nebude patřit k jeho nejpodstatnějším dílům, neboť její sevřenosti a koncentrace nedosahuje.
Pavel Kotrla
Veronika Bendová
Vytěženej kraj
Fra 2019, 195 s.
V posledních letech se do módy dostaly filmové příběhy přinášející obraz krajinně i lidsky rozvrácených končin Ústeckého kraje, v nichž se obvykle řeší divoké detektivní zápletky i sociální dramata a zároveň tu probíhá vyrovnávání s pohnutou minulostí. Druhá próza Veroniky Bendové se odehrává právě v tomto „posraným zmrzačeným kraji“. Z anotace díla, jež zachycuje putování dvou bývalých partnerů Iry a Bruna, kteří hledají příhodně zchátralé a „normalizačně“ vyhlížející lokace pro připravovaný snímek, se dozvíme, že jde o „netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu“. Kniha je ovšem ryze filmová: kromě toho, že je zde mnoho filmových děl citováno, tu najdeme nejikoničtější místa severních Čech, vnímaná jako symboly úpadku, a v ději se mihne i náznak kriminální zápletky a vztahového melodramatu. Bendová umí navodit atmosféru, celkem zvládá i dialogy, ale silné jsou především momenty, jež se tematicky týkají prolomení těžebních limitů (nechybí zde nezbytný vizuál lokální demonstrace) a provázání uhelného průmyslu s politikou. Ačkoli autorka prostřednictvím postavy Huga kritizuje schematičnost vyprávění z dob komunismu, sama svou knihou k obdobnému schematismu přispívá a vytváří redukce související s interpretační exploatací místních obyvatel a především sudetské krajiny. Její atraktivita je podle biologa Jiřího Sádla založena na kýči rozvratu, který v návštěvníkovi z bohatého centra vyvolává sladkou bolest i spravedlivé rozhořčení. Jak praví Sádlo: „Nechce milostpaní kousek deprese? Tumáš, babo, Sudety!“
Karel Kouba
Juraj Kováčik
Všetky jeho svety
Slovart 2019, 224 s.
Aj druhá prozaická kniha len nedávno debutujúceho Juraja Kováčika (1964) potvrdzuje, že ide o autora, ktorý predtým než začal písať, veľmi usilovne čítal. Záruka, že z toho pri písaní bude primeraný zisk, však neexistuje. Je to tak trochu problém aj tohto románu, ktorý má viac vrstiev, než je Kováčik schopný znesiteľne a presvedčivo skombinovať. Ak by sme náhodou nečítali toľko, koľko autor, ako správny fiškus nám priateľsky odkryje pôdorys vlastnej knihy, a my už potom cez antické postavy Eurydiky a Orfea bezpečne vieme, ako čítať príbeh teoretického fyzika Andreja a jeho manželky antropologičky Emily. Áno, je to príbeh nenaplnenej lásky a samozrejme i smrti, dokonca niekoľkých, a k tomu, ako sa tvrdí i na záložke knihy, je tam aj kúsok fantastiky, ktorá zrejme autora láka, keďže s ňou čiastočne pracoval aj v debutovej zbierke poviedok. Plnokrvná fantastika to ale nie je a treba povedať, že asi ani nechcela byť. Je jej tam presne toľko, aby text vyzeral sofistikovane, ale súčasne zostal ohľaduplný k čitateľovi. Miestami je to však úmorné, najmä keď sa autor pozabudne a chce ukázať, ako detailne dokáže popísať, čo s čím súvisí, ako čo vyzerá, kto čo robí a kto sa ako cíti. Finálny dojem je skôr rozpačitý – hlavne preto, že nikam nevedúcich línií rozprávania nie je práve najmenej a slov je tu akosi viac, než je nevyhnutné. Rozumiem Kováčikovej snahe písať ústretovo, je to legitímna voľba, no táto taktika sa mu stala pascou, do ktorej chytil sám seba.
Igor Mikušiak
Jiří Krejčík
Smaženky a machři
Vágus.cz 2019, 307 s.
Zatímco dvě předchozí knihy spolku Vágus o převážně českých nádražních občerstvovnách byly kolektivním dílem, Smaženky a machry s podtitulem Současná Indie pohledem z okna nádražky sepsal Jiří Krejčík sám. Tři brožurky v úhledné krabičce, ilustrace místo fotografií, kreslená mapa indických drah – to vše svědčí o zaujetí pro věc, ale podstatnější je, že ambicí tentokrát bylo nejen pobavit, ale i poučit. Je tu tedy o něco méně rozplývání se nad nádražním bizárem (k vidění je ho přitom tolik, že by se v něm dalo snadno utopit), zato přibyly pasáže o indických reáliích, a to jak železničních, tak i sociálních a náboženských. Často se ostatně prolínají: železnice sice byla koloniálním nástrojem Britů, ale zároveň už jen tím, že přiměla různé kasty sdílet společné prostory vlaků a nádraží, přispěla k formování indického politického národa. Koneckonců i „Gándhí sice na papíře proti vlakům brojil, ale v běžném životě je hojně používal“. Dnes se indické nádražní stravovny začínají měnit, jak naznačuje kapitola o chystané vysokorychlostní trati, a část provozoven už patří řetězcům s názvy jako Food Track Comésum. I láska k Indii a nádražkám má své meze – občas to v některém podniku nestojí za nic, takže nezbývá než změnit lokál a vypravit se „do místa, kde dostanu horkou samósu za 10 rupií a horký čaj taky, kde pytle brambor hlídá sekuriťák na polední pauze, kde to voní betelem a žvýkacím tabákem a kde si nepřipadám jako v korporátním openspace plném kokotů, ale jako doma“.
Michal Špína
Ta druhá
(The Wrong Missy)
Režie Tyler Spindel, USA 2020, 89 min.
Premiéra v ČR 8. 5. 2020 (Netflix)
Omezená nabídka novinek v kinech připoutala tím více pozornost filmových publicistů k premiérovým titulům streamovacích služeb. U většiny z nich se potvrdilo, že Netflix nebo Amazon uvádějí vesměs snímky, jaké obvykle nacházíme v odpoledním programu televizí nebo jaké jsme byli zvyklí vídat ve videopůjčovnách. I jejich prestižní tituly, zaštítěné velkými jmény filmového průmyslu, zpravidla trpí dramaturgickou nedotažeností a dalšími problémy. Hrubozrnná romantická komedie Ta druhá působí v této konkurenci svým způsobem jako zjevení. Přestože jde v zásadě o ryze oddechovou, nenáročnou záležitost, je to snímek, který ve své kategorii vyniká. Film o nevýrazném zaměstnanci korporátu, který si na firemní teambuilding omylem pozval nejšílenější ženu, jakou v životě potkal, je především přehlídkou odzbrojujícího charismatu komediální herečky Lauren Lapkusové. Její strhující performance je precizně vyvážená s tlumenějšími výkony ostatních herců (s výjimkou famózní roličky Roba Schneidera) a spoléhá se spíš na situační humor než na jednoduchý efekt nechutných gagů. Vedle toho je to poměrně trefná satirická sonda do korporátní kultury. Zahraniční kritika Tu druhou většinou označovala za jeden z nejhorších filmů roku. V porovnání s díly typu Bratrstva pěti Spikea Leeho, která spíš jen exhibují své závratné, ale nenaplněné ambice, tahle skromná, ale pečlivě vypracovaná komedie vynikne o to víc.
Antonín Tesař
Effort
Galerie AMU, Praha, 8. 7. – 23. 8. 2020
Důraz na tělesné zdraví a k němu vedoucí pravidelný pohyb je silně spojován s minulostí a režimy nezapadajícími do konceptu současnosti: dodnes jsme fascinováni sokolskými sjezdy, spartakiádami či davovými gymnastickými představeními v Severní Koreji. Lehce pak přehlížíme roli tělesných pohybů dnes a zejména ve sféře, kde se na pohyb zřídkakdy soustředíme, a to v pracovním procesu. Právě tímto tématem a jeho odrazem ve výtvarném umění se zabývá výstava Effort, kterou pro Galerii AMU připravil kurátor Viktor Čech. Jedná se o další z výstupů jeho dlouhodobého bádání v oblasti choreografie v současném umění. Předcházela mu například výstava nazvaná Choreografie mysli, rovněž v Galerii AMU, nebo publikace Choreografický moment v současném umění z minulého roku. Výstava Effort představuje díla Veroniky Čechmánkové, Phoebe Berglund a dvojice Agnieszka Mastalerz – Michał Szaranowicz. Zatímco videa Veroniky Čechmánkové zkoumají a parodují mýtus rovnováhy těla a duše a propojují moderní ideály zdravého cvičení s pohyby příslušícími generaci našich venkovských prabab, Phoebe Berglund toto téma nahlíží korporátním prizmatem. Její Office Stretches (Protažení v kanceláři, 2020) vystihuje ducha dnešního života a práce v pozdním kapitalismu. Sdělení vystavených děl je přes jejich různé přístupy v podstatě stejné: náš pohyb a potažmo i naše zdraví jsou ve službách vyšší síly – ekonomiky – a vytvářejí pro ni zisk.
Natálie Drtinová
Jiří Holub
Jak se zbavit Mstivý Soni
CD, Tympanum 2020
Humoristickou literaturu u nás v posledních letech živí svými díly především kasteláni. Zatímco ten z milotického zámku se v sérii o Aristokratce zaměřuje na dospělé čtenáře, jeho kolega Jiří Holub z Hrubého Rohozce uspěl s textem určeným dětem. Knížka Jak se zbavit Mstivý Soni vyšla již v roce 2011 a podle nadšených ohlasů na webu databazeknih.cz se v určitém okruhu rodičů stala současnou dětskou klasikou. Autorovi stačilo jediné: okopírovat formát, který byl v oblibě v době, kdy byli dětmi rodiče či prarodiče dnešní drobotiny. Mstivá Soňa zjevně vychází z Goscinnyho Malého Mikuláše, případně z jeho české obdoby, románů Vojtěcha Steklače o Boříkovi a jeho partě. Nakladatelství JaS, které knihu vydalo, šlo dokonce tak daleko, že ji nechalo ilustrovat slovenského výtvarníka Juraje Martiška, který se snaží napodobit styl Adolfa Borna, ilustrátora próz o Boříkovi. Holub svou zlobivou partu umístil do vesničky nazvané Žábokudly a v úvodním příběhu vysvětluje, jak třídní kolektiv svými lumpárnami odrovnal už dvě učitelky. Po nich nastoupila další, která si mezi žáčky pro svou zákeřnost vyslouží přezdívku Mstivá Soňa. Za jejich zlomyslnosti jim totiž sype do bot myší bobky, dává jim na židle připínáčky a trestá je mimo jiné tím, že je vezme do divadla na Babičku. Oproti svým již odrostlým vzorům pracují žábokudelské děti s internetem, ale nic moc dalšího se nezměnilo. Je však třeba uznat, že přednes Davida Novotného, který umí dobře pracovat s naivním projevem dětského vypravěče, knihu posunul o úroveň výš.
Jiří G. Růžička
Katie von Schleicher
Consummation
CD, Ba Da Bing 2020
Tvorba newyorské indie písničkářky Katie von Schleicher, známé také z „cowboypopové“ skupiny Wilder Makes, představuje vděčný podnět k otevření starých, ale stále se navracejících estetických a etických otázek. Co pro současnou nezávislou hudební produkci vlastně znamená pojem původnosti? Jak zní originální skladba? Musí obsahovat dosud neobjevené? Písničky Katie von Sleicher toho dost připomínají: skladby jejího prvního alba Silent Days z roku 2012 jako by byly zasněným ozvukem garážového protopunku, jako by se do nich otiskly dojmy vyvolané poslechy starých nahrávek Velvet Underground či New York Dolls. Aktuální deska naopak vyrůstá z popových kořenů a metody „wall of sound“ – posluchači pravděpodobně vytanou písně produkované v šedesátých letech Philem Spectorem, třeba ty pro skupinu The Ronettes. Navzdory zmíněným podobnostem ale tvorba Katie von Schleicher není vyloženě epigonská, spíše reflexivní. Její skladby jako by byly záznamem pocitů, které v ní zanechala tvorba jejích vzorů. Hudebnice nám nepředkládá nápodoby cizích skladeb, ale spíše jejich mentální obraz – to, co v ní ty staré písně zanechaly a jak si je po letech sama vybavuje. Z tohoto pohledu se název alba – Consummation – ukazuje jako přiléhavý: vybízí k opakovaným požitkům, k přežvýkávání. Možná, že i díky tomuto způsobu vyrovnávání se s odkazem minulosti budou moci jednou vznikat díla se štítkem originality. Jde o předávání určité energie, která se vrací zpět na scénu.
Benjamin Slavík