Než přijde něco lepšího

Zahajujícím filmem přehlídky karlovarského festivalu Tady Vary se na začátku července stal debut australské režisérky Shannon Murphyové Než skončí léto. Byl titulován jako divácký hit, sbíral převážně kladné, až nadšené ohlasy i na dalších festivalech a z Benátek si od­­vezl cenu pro nejlepšího mladého herce. Kritika i úspěch u publika naznačují, že nejde o další ohrané teenagerovské drama s nevyléčitelně nemocnou hrdinkou a dojímavým koncem. Čím tedy Shannon Murphyová tak zaujala? A podařilo se jí vůbec vystoupit ze zpravidla klišovitých příběhů, které trpitelsky a s tlačenou slzou hlásají vyprázdněné carpe diem?

Všichni jsou nemocní

Zatímco velká část oblíbených snímků o tragické romanci mladistvých zasažené vážným onemocněním je obvykle adaptací již ověřených literárních bestsellerů (Hvězdy nám nepřály, The Fault in Our Stars, 2014; Dlouhá cesta, A Walk to Remember, 2002), Murphyová sáhla po jevištním textu dramatičky Rity Kalnejaisové. Rukopis divadelního prostředí je znatelný – těžiště vypjatých emocí nestojí celou vahou na milostných vzplanutích mladého páru, který je atraktivní pro cílovou skupinu tradičních vyprávění o teenagerské lásce ohrožované rakovinou. Naopak se rovnoměrně rozprostírá mezi všechny členy rodiny, a žánrově tak spěje spíše ke komornímu rodinnému dramatu o rodičovství a cílí na vyspělejší diváckou základnu.

Podobně cynická spravedlnost se projevuje i v povahokresbě postav. Kromě šestnáctileté Milly bojující se zhoubnou rakovinou jsou totiž určitým způsobem nemocní i všichni z jejího nejbližšího okolí, pro které daná situace funguje jako katalyzátor patologického chování, jež je osvobozuje od nutnosti připustit si a řešit vlastní problémy. Impulsivní dealer Moses si drogami a vztahem s výrazně mladší Millou vynahrazuje pocit vyloučení a odmítnutí vlastní matkou. Millin otec, psychiatr, navyklý na jednoduchá a účelová východiska v podobě preventivní medikace, se zprvu snaží manželce ulevit z psychického napětí uvolňujícími prášky. Dobrý úmysl se nicméně pomalu překlápí do cíleného utlumování potenciálních excesů a s postupně se hromadícími výčitkami nakonec vede k únikovému užívání morfia. Rezignovaná manželka, vyčerpaná prášky a Milliným novým rozptýlením, existuje už jen jako prázdná schránka, zpochybňující vlastní rodičovství.

Rozpohybované fotoalbum

Připočteme­-li Milliny doporučené dávky morfia proti bolesti, z rodiny doplněné o nového člena Mosese se stává skupinka narkomanů, jež zoufale hledá vysvobození ze začarovaného kruhu hlubokých psychických bolů léčených závislostmi. Výbušná kombinace nalomených osobností zůstává však i přes autentické herecké výkony potlačená a nenávratně utopená v rádoby deníkové formě, která před komplexními scénami s gradací upřednostňuje záblesky náhodných impresí. Ironické titulky uvozující některé sekvence a letmé, vzdorovité úšklebky do kamery, které hrdinka divákům občas uštědří, sice tuto zápiskovou strukturu chvilkově oživují a umocňují, film tím ale pasují na úroveň rozpohybovaného fotoalba s vyprázdněnými lifestylovými motty jako „žij každý den naplno“ nebo „sbírej zážitky, ne věci“. Povrchnost citů, která by se dala odpustit zamilovanému deníku protagonistky, tak přebírá i samotné vyprávění o ní a vrací se k omezené perspektivě coming­-of­-age konvencí.

Jakkoli je tu patrná snaha vyhnout se laciné exploataci motivu dívky s rakovinou (režisérka se vyhýbá nemocničnímu prostředí, léčebným procedurám a další rutině pacientů), výsledek kolísá mezi plytkými vzpomínkami na letní lásku a ojedinělými výbuchy potlačovaných úzkostí. Frustraci plynoucí z očekávání brzkého a nevyhnutelného konce, již zažívají Millini blízcí i diváci filmu s danou tematikou, pak částečně oddalují vypravěčské odbočky s vedlejšími postavami a především líbivá barevná koncepce společně s „feel good“ soundtrackem.

Zachycení prchavých okamžiků nakonec zanechává stejně prchavé a zapomenutelné dojmy. Bezprostřednost jednotlivých momentů postupně opadne a přemění se na pouhou ledabylost formy i obsahu, kterou neúspěšně zakrývá nosné téma. Snímek se ale tak vehementně pokouší vyhnout emočnímu vyděračství, že posléze ztrácí schopnost nést význam nebo vyvolat reakci. Je příliš rozkročený mezi melancholickou pohádkou pro teenagery a psychologickým rodinným portrétem, pátráním po mladistvé identitě a polemikou o rodičovské vině. Distribuční název Než skončí léto možná pocit ze zhlédnutí vystihuje nejpřesněji – jako by šlo o pomíjivou kratochvíli, která musí skončit, aby mohlo přijít něco lepšího.

Autorka je filmová publicistka.