Od vraždy George Floyda uplynuly dva měsíce. Protesty v USA i po světě pokračují, podle expertů ale nejmasovější akce již proběhly a zájem médií utichá. I přes kritiku hnutí Black Lives Matter z různých stran se většina Američanů shodne, že rasismus představuje závažný problém. Budoucnost hnutí se ale netýká jen Spojených států.
„Kdysi byl nástrojem lynčování provaz. Dnes je to policejní kulka.“ Tyto dvě věty pocházejí z petice We Charge Genocide, která mapuje zločiny spáchané na Afroameričanech. Zní to sice aktuálně, dokument byl ale sepsán v roce 1951. Petice byla doručena na Valné shromáždění OSN v Paříži Williamem L. Pattersonem, černošským právníkem a tajemníkem organizace Kongres pro občanská práva. Obsahovala nejen jména zavražděných Afroameričanů, ale pokoušela se i o analýzu jejich systematického odlidšťování. Na Valném shromáždění OSN petice nerezonovala a ani na domácí scéně se nesetkala s pochopením: byla svorně odsouzena jako praní špinavého prádla na veřejnosti.
Jenže takhle špinavé prádlo už se utajit nedalo: kauzy jako justiční vraždy Willieho McGeeho, lynčování Emmetta Tilla či události v Little Rocku přitahovaly pozornost médií z celého světa, zejména z druhé strany železné opony (včetně československého tisku, který si nemohl nechat ujít příležitost ke kritice amerického rasismu). Kromě východního bloku ale situaci napjatě sledovaly i státy, které právě získávaly samostatnost: zprávy o rasové segregaci byly v tomto případě ilustrovány chováním, jakého se nezřídka dostalo nebílým diplomatům nově vzniklých vlád při návštěvě USA.
Spojené státy si přitom budovaly image morální velmoci: mezinárodní tlak a snaha zachovat si tvář se tak staly jedním z motorů legislativních změn. Jednalo se samozřejmě o dílčí část, nejvýraznější roli sehráli samotní afroameričtí aktivisté a aktivistky: v situaci Afroameričanů ale nastal pozoruhodný obrat. Zatímco dříve byl zájem o afroamerická témata automaticky považován za podezřelou a subverzivní činnost, alespoň ředitelem FBI J. Edgarem Hooverem, v druhé polovině padesátých let se občanská práva stala americkým zájmem. Mělo to ale jeden háček: boj za jejich dosažení byl rámován národně; USA totiž byly spojencem tradičních koloniálních mocností. Z problematiky občanských práv tak vypadla antikoloniální kritika a také hlasy aktivistů jako Patterson, kteří se snažili propletení rasismu, kolonialismu a imperialismu řešit na globální scéně a v globálním měřítku. Pokusy tato spojení obnovit se od té doby opakovaly několikrát: hnutí Black Lives Matter a jeho celosvětový dosah ale zatím reprezentuje největší šanci na skutečnou, celkovou změnu.
Breonna Taylor i Tina Ezekwe
Svět dnes ovšem vypadá jinak než v padesátých letech – a Donalda Trumpa na rozdíl od jeho předchůdců, jako byli Harry Truman a Dwight Eisenhower, úvahy o image USA příliš netrápí. Některé rétorické strategie současného amerického prezidenta se ale podobají těm, které byly použity proti radikálnějším stoupencům hnutí za občanská práva. Jejich součástí je rámování protestů i protestujících jako jakéhosi cizího elementu (přitom se podle výzkumů zúčastňují masově i lidé, kteří jinak na demonstrace nechodí). Když byl pětasedmdesátiletý Martin Gugino povalen policií na zem (následkem incidentu strávil téměř čtyři týdny v nemocnici), označil jej americký prezident za „provokatéra z Antify“ a pohrozil, že Antifu přidá na seznam teroristických organizací. Navrátila se také obvinění z neamerickosti a protiamerickosti, což jsou nálepky, kterými častují konzervativní komentátoři právě hnutí Black Lives Matter. Další povědomou strategií jsou tedy obvinění z protiamerickosti, což v kultuře posedlé patriotismem platí za jednu z nejhorších urážek.
Vlna kritiky se na hnutí Black Lives Matter snesla také po objevení videa, v němž jedna z jeho zakladatelek označuje sebe a druhé dvě spoluzakladatelky za „vyškolené marxistky“. Totéž by se ale jen těžko dalo tvrdit o celém hnutí, natož o účastnících protestů, kteří často pocházejí z nejrůznějších částí politického spektra. Samotné Black Lives Matter – od jehož založení uběhlo v polovině července sedm let – je decentralizované, řídí se ale třinácti základními principy, které jsou uvedené na jeho webových stránkách. V těch se mimo jiné mluví o „globální černošské rodině“, africké diaspoře žijící v různých podmínkách po celém světě. Afroameričané v rámci této diaspory zaujímají dominantní postavení, což bude v budoucnu potřeba mnohem důsledněji reflektovat. Například v Nigérii si ke jménům George Floyda či zastřelené Afroameričanky Breonny Taylor přidávají při protestech například i šestnáctiletou Tinu Ezekwe, která byla na konci května postřelena nigerijskou policií a na následky zranění poté v nemocnici zemřela. Tento princip by ovšem měl platit i naopak.
Padnout musí nejen sochy
Dvacátý pátý květen, tedy den zavraždění George Floyda, se od roku 1963 slaví na památku osvobozeneckých hnutí proti koloniálním nadvládám jako Den Afriky. Propojení těchto témat v rámci současných protestů je – spíše na symbolické rovině – vidět například na odstraňování soch Leopolda II. Dalo by se namítnout, že nejostřejší kritika i nejmasovější protesty se mimo USA odehrávají právě v tradičních koloniálních mocnostech. Ty ale také tuto kritiku obracejí k sobě. To se v českém diskursu zatím děje jen málo. Výrazněji v debatách kolem Black Lives Matter zaznívají hlavně paralely například se situací českých Romů. S podobnými příměry je třeba zacházet opatrně, nicméně by se mohly stát výchozím bodem právě pro hlubší analýzu rasismu a jeho propojení s jinými formami oprese.
Praha i Brno na události v USA zareagovaly vlastními protestními akcemi. Vedle vyjádření solidarity s hnutím Black Lives Matter na nich docházelo i k poukazování na rasismus v České republice. Aby ale zdvižené pěsti nebyly jen čistě symbolickým gestem, je třeba mnohem širší a hlubší debata. Její součástí bude i zhodnocení forem českého a československého kolonialismu i toho, že z něj přímo či nepřímo profitujeme. Čekají nás nepříjemné hovory o rase – třeba o tom, jak jsme si konstruovali vlastní bělošství. Leží před námi dekolonizace institucí, jazyka, myšlení, procesy dlouhodobé a často bolestné, protože se nás mohou dotýkat na nejcitlivějších místech. V projevování solidarity s Afroameričany i celou africkou diasporou je prostor pro ostrou kritiku amerických poměrů, ale ne pro morální nadřazenost. Kdo ví, co o sobě ještě objevíme.
Autorka je amerikanistka.