Osvobození tady a teď

Vloni vám vyšla v nakladatelství AF kompilace textů s názvem Radikální buddhismus – Malá čítanka (nejen) pro anarchisty, která protnula dva radikální a angažované myšlenkové směry, které se zdají být zdánlivě těžko slučitelné. Jak vás napadlo tohle propojení?

Jak dosvědčují texty v této čítance, napadlo to už mnoho lidí přede mnou – a to ještě v kompilaci nejsou zdaleka všichni. Obzvlášť třeba zenoví buddhisté byli odjakživa proslulí svým takřka anarchistickým chováním a odmítáním společenských norem. Zprvu jsem byl oslněn samozřejmostí a harmoničností tohoto propojení. Pak mi ale došlo, že ten vztah je mnohem problematičtější, obzvlášť když se podíváme na dějiny buddhismu v Japonsku. Oba jsou to nicméně emancipační směry, usilující o dokonalé osvobození člověka už v tomto světě – nebo chcete­-li v tomto, nikoli budoucím zrození.

Kudy tedy vede cesta od anarchismu k buddhismu, případně anarchobuddhismu?

Jsou to dle mého názoru dva způsoby vyrovnání se s nespravedlivou společností, respektive způsoby jejího odmítání. Buddhismus vznikl zhruba před dvěma a půl tisíci lety jako kritika agrární společnosti blahobytu. Tato společnost poprvé ukázala, že údajně dokáže uspokojit takřka jakékoli pozemské tužby, aspoň tedy v případě těch, kteří na to mají. Jenže Buddha Šákjamuni, který pocházel z rodiny, která „na to měla“, najednou přišel s tvrzením, že uspokojení tužeb není z principu možné. A že problém není v nespravedlivém přerozdělování materiálních statků, ale v tužbě jako takové. V tomto smyslu je buddhismus univerzálnější než křesťanství, které je zase levicovější a obsahuje požadavek spravedlnosti – bylo přece náboženstvím chudých a jako takové víc vyhovuje například marxistům: nabízí velký příběh o dobru a zlu, peklu a spáse. Je to prostě jiné myšlenkové paradigma, dualistické. Buddhismus oproti tomu neodmítá jen společnost založenou na myšlence růstu a stále většího uspokojování tužeb, ale především lidskou pošetilost – nevědomost, avidja, která lidi nutí o toto uspokojení usilovat, a to i za cenu vykořisťování jiných lidí, nemluvě o zvířatech a přírodě obecně. Ukazuje faleš touhy, která, jak už díky Lacanovi víme, je „vždy touhou druhého“ a je základem dalšího bludu, takzvané identity. V podstatě myšlenka buddhismu spočívá v tom, že doopravdy odmítnout nespravedlivou společnost znamená především odmítnout vlastní touhu a identitu, které jsou obě vnucené, společností i biologickou evolucí. Nicméně ne nadarmo je buddhismus střední cestou: nevolá po nějaké askezi ani neslibuje žádné posmrtné odměny. Volá po osvobození tady a teď, přičemž jde o osvobození všech trpících živých bytostí, nejen člověka.

Pak je otázka, co se osvobozením v různých buddhistických směrech míní…

Buddha Šákjamuni a raní buddhisté považovali za toto osvobození „odchod do bezdomoví“, něco jako ignorování společnosti a stvoření jakési paralelní polis spravedlivých, sanghy. To je mimochodem způsob, který volí i část současných anarchistů. Naopak mahájánový buddhismus vyzdvihl mimo jiné Vimalakirtínirdéša­-sútru, jejíž hlavní hrdina je laik a víceméně žije podle Nágárdžunova principu. To znamená, že samsára, pozemský svět, je nirvána. Já osobně se přikláním k takzvanému angažovanému buddhismu, který se vyvinul z mahájány a jehož čelným představitelem je dnes vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hanh. Tento směr vnímá utrpení cítících bytostí jako reálné a usiluje o odstranění příčin tohoto utrpení.

Mezi veřejností je znám spíš „instantní buddhismus pro manažery“, který původní myšlenky dokázal degradovat na relaxační cvičení a nijak nereflektuje jeho primární cíl, zbavení se všech příčin strasti, k nimž patří i kumulace zisku. Jaké jsou vaše aktivity?

Založili jsme s přáteli zatím virtuální angažovaný spolek Buddhisté pro Zemi, který – aspoň doufám – bude sdružovat především laické buddhisty různých směrů a má ambice přispět k úsilí o lepší společnost a tím i trochu pozměnit vnímání buddhismu u nás. Ostře vnímám nedostatek laického buddhis­­mu na Západě: byl u nás implementován asijskými učiteli v podobě takové rituální esoterické praxe a stalo se z něj jen další náboženství. Já bych naopak rád viděl laický buddhismus založený na „protestantském“ principu svrchovanosti textu, chcete­-li Písma, nad autoritou učitele nebo mnicha. Momentálně mě nejvíce zajímá buddhistická ekonomika, což je trend v západní ekonomické vědě, který založil Keynesův žák Ernst Friedrich Schumacher. Rád bych připravil antologii textů i na toto téma. Moje cesta k buddhismu vedla přes osobní dukkha, což se občas překládá jako utrpení. Spadá sem i utrpení psychické. Musím říct, že buddhismus mi pomohl lépe pochopit klasický anarchismus, včetně naprostého sebeodříkání, k němuž se uchyluje mnoho anarchistů a které mi dřív nebylo blízké.

Jaká je úloha anarchismu v době, kdy se v západním kontextu někdejší dělnická třída transformovala v konzumní střední třídu a původní funkce revolty proti kapitalistickému systému se tak v neoliberálním diskursu zásadně proměnila?

Jednou z nejlepších knih, které jsem v poslední době přečetl, je Dluh. Prvních 5000 let od anarchistického antropologa Davida Graebera. Poukazuje mimo jiné na to, že teorie Adama Smitha, z níž ve své analýze vycházel i Marx, se zakládala na neověřených a docela abstraktních představách o skutečném fungování ekonomiky v předprůmyslovém období. Nejsem příznivcem ani marxistické periodizace dějin, ani představy „třídního boje“, která je dobovým konceptem 19. století, našroubovaným na dějiny jako celek. Určitě například existuje něco jako třídní solidarita, Graeber dokonce mluví o „komunismu bohatých“, ale to není totéž co Marxovo „třídní vědomí“. Domnívám se, že dnes je to klimatická krize, co nám poskytuje dějinnou šanci na hloubkovou změnu tradičního ekonomického systému, založeného na nezřízeném růstu, drancování zdrojů, spotřebě, zisku, soukromém zájmu a tak dále. Že taková změna je možná, dokazuje mimo jiné i situace kolem koronaviru: jde­-li o přežití, je společnost schopná víceméně rychlé reorganizace.

Úloha anarchismu jakožto levicového směru podle mě spočívala a spočívá právě v tom, že se na marxistický „vědecký komunismus“ vždy díval tak trochu s podezřením a nenechal ho, aby si levicovou myšlenku uzmul jen pro sebe. Anarchismus je především praxe, teorie až v druhé řadě, a v tom je jeho půvab a dějinná síla. Vedle toho komunismus jakožto princip je podle Graebera naprostou konstantou lidských vztahů, žijeme ho a v něm dennodenně – v tom se trochu podobá všudypřítomné buddhovské podstatě, Tathágatagarbha.

Z Běloruska, odkud pocházíte, jste v roce 1998 emigroval do Čech. Byl jste součástí tamní anarchistické scény. Jak to tenkrát všechno probíhalo?

To byly asi nejdůležitější tři roky mého života. Náš anarchismus byl velice specifický, vycházel mnohem spíše ze situacionismu a Máje 1968 než dejme tomu z Kropotkina nebo Malatesty. Říkali jsme tomu kontrakulturní odpor. Vydávali jsme noviny ve stylu Charlie Hebdo, brožury a letáky, organizovali performance, koncerty, konference a všechno možné, dokonce natáčeli filmy – musím říct, že jsme se moc dobře bavili. A vedle toho jsme samozřejmě pravidelně chodili na demonstrace, na kterých nás mlátili a zatýkali. Dnes se tomu s odstupem říká Minské jaro let 1996–1999. Tehdejší všeobecný odpor vůči Lukašenkovi šel napříč politickým spektrem a nezkušený diktátor měl co dělat, aby tomu učinil přítrž, což se mu nakonec povedlo pomocí nástrojů, jako je rozpuštění parlamentu, systematické falšování voleb, změna ústavy, potlačování demonstrací, likvidace nezávislých médií, vraždění svých oponentů a tak dále. Prostě řádil jako slon v porcelánu, a to ještě v říji. A tak jsem odtamtud musel už v roce 1998 odjet, protože represe zasáhly i vysokoškoláky – studoval jsem tenkrát na Lingvistické univerzitě v Minsku.

A jak vypadá běloruská politická situace po předlouhé Lukašenkově autokratické vládě?

Periodicky dochází k takovému kosmetickému uvolnění, ale na skutečně podstatné věci, jako je mocenská kontrola, Lukašenkovi nikdo sahat nebude. Opozice za ta léta našla s režimem jakýsi modus vivendi a navzdory utrpení četných politických vězňů – Njakliajeva, Dziadoka, Statkeviče, Seviarynce, Daškeviče, mnoha anarchistů a dalších – nemá ve společnosti ani popularitu, ani velký morální kredit – ten ostatně nemá nikdo, ani sám Lukašenko. Obzvlášť tedy u mladé generace bloggerů, ajťáků, hipsterů a světoběžníků, se kterou spojuji své pošetilé naděje na demokratické změny v Bělorusku.

Momentálně zrovna pozorujeme snahu této generace o prosazení změn v běloruské společnosti. Jako záminka pro dnešní politickou aktivitu slouží letošní prezidentské volby, které probíhají na pozadí nezvládnuté koronavirové epidemie, ekonomické stagnace a hlavně totální ideové vyprázdněnosti Lukašenkova režimu. Díky sociálním sítím se povedlo mobilizovat proti Lukašenkovi naprostou většinu tradičně apolitických Bělorusů, ale zda to bude stačit na to, aby porazili mašinérii autoritářského státu, se teprve uvidí. Snažím se tomu prospívat, seč mohu.

Zároveň je tu stálá hrozba anexe ze strany Ruska, takže se může stát, že Bělorusko bude připojeno k Rusku dřív, než dojde k demokratickým změnám. Kdyby k nim ovšem přece jenom došlo, znamenalo by to podle mě válku s Putinovým Ruskem, protože Bělorusko je pro Rusko strategické území, jehož demokratizace a westernizace rozhodně není v ruském zájmu.

Jak by se dala srovnat úroveň české demokracie, která se však poohlíží po východním autoritářském a oligarchickém modelu vládnutí, s tou čistě fasádní v Bělorusku, která funguje spíš jako diktatura?

V Bělorusku to nebylo ani fasádní – fasádní demokracie byla dřív v Rusku, ale i tam se situace už dávno změnila k horšímu. Obecně je těžké srovnávat tak rozdílné společnosti, ačkoli sdílejí víceméně stejné hodnoty – řekněme metaforicky, že jsou něco jako islandština a angličtina v rámci jedné jazykové rodiny. Každá má svá specifika a své způsoby, jimiž se projevují podobné obsahy. Dřív jsem neměl s demokracií v Česku žádný problém, protože jsem se tím vážně nezabýval a jaksi automaticky předpokládal, že západní země jsou na tom lépe než východní. Ale jak napsal už před stoletím běloruský filosof Ignat Abdziralovič, Západ má jen vytříbenější, jemnější způsoby zasahování a jednání, zatímco Východ, myslel tím Ruskou říši, tradičně jedná okázale a hrubě. Výjimkou byl Hitler, ale nacismu se Abdziralovič nedožil; ostatně německá okupace Běloruska za první světové války byla oproti německé okupaci za druhé světové svátkem humanity.

Existují tedy nějaké zásadní rozdíly mezi českou a běloruskou formou oficiální politiky?

V Bělorusku je propojení byznysu a státu naprosto oficiální součástí ideologie, v Česku je ono propojení stydlivě utajováno jakožto střet zájmů, přesto o něm nikdo nepochybuje. V Bělorusku ani v Rusku neexistuje nezávislý justiční systém, nepočítají se tam hlasy u voleb, policie ani tajná služba se tam neřídí zákony, nýbrž potřebami státu. Takže tam chybí ta fasáda. V tomto smyslu tam není „dvojí standard“ jako na Západě, nýbrž jeden: právo silnějšího. Na Západě je šance ubránit se zvůli systému a změnit ten systém přece jenom o něco větší, proto koneckonců žiji tady.

Jak vlastně vnímáte dnes svoji identitu? V současnosti v Evropě posilují nacionalistické tendence – může ale mít nacionalismus době klimatické krize a aktuální pandemií koronaviru, které překračují geopolitické a národnostní hranice, vůbec nějaký smysl?

Identita je právě asi ta nejméně buddhistická věc pod sluncem, protože je ze všech iluzí nejfalešnější. Máme nějakou identitu jen kvůli ostatním, kteří nás potřebují nějak identifikovat a následně objektivizovat, aby s námi mohli nakládat jako s věcmi. Takže pokaždé, když se hlásíme k nějaké identitě, se v podstatě redukujeme na věc, obraz, snadno uchopitelné klišé. Proč bych to dělal tady, nejsem snad už beztak redukovaný na potištěnou stránku? Souhlasím, že pro lékaře je užitečné vědět, že jsem dvaačtyřicetiletý muž s určitými dalšími biologickými parametry, ale to je asi tak všechno. To ostatní, to pravé lidské naštěstí není vměstnatelné do rámce nějaké identity nebo vlastně ani biografie: například žiji v Česku déle než v Bělorusku, ale to ze mě ještě nedělá Čecha… Nacionalismus z mého hlediska pochopitelně smysl nemá. Je to jen manipulativní nástroj v rukou mocných, kteří zneužívají biologickou potřebu lidí patřit do nějaké skupiny tím, že jim vnucují představu identity jako čehosi základního. Je to samozřejmě z buddhistického hlediska pomatenost, která plodí jen nenávist a zášť. Kvůli tomuto svému názoru mám v poslední době problémy s běloruskými přáteli, kteří jsou většinou vlastenci a literáti. Snažím se jim vysvětlit, že jejich program „národní emancipace“ je v globální době nejen zastaralý, ale i málo radikální a vlastně sobecký.

Napsal jste i několik básnických sbírek v češtině – jednou z nich je i Arytmie z loňského roku. Jde v ní o jakési imaginativní reflexe naší doby. Dala by se nějak přiblížit její koncepce?

Vzal jsem to nejlepší z toho, co jsem napsal během posledních zhruba pěti let, aspoň tedy podle mě, a uspořádal to do tematických celků. Nevím, jestli se tomu dá říkat koncepce. Výsledek jsem dal přečíst své ženě Katce, která mi ho pomohla ještě upravit po jazykové stránce, a pak svému drahému příteli a milovanému básníkovi Petru Královi, který nás bohužel nedávno opustil. Petrovi moje poezie už dřív byla blízká, a tak napsal pro mou knihu něco jako dobrozdání, což pomohlo nakladateli Pavlu Mervartovi získat grant na její publikaci. Ještě předtím mi to Petr samozřejmě zkritizoval, řadu věcí jsem díky němu přeformuloval, řadu básní vyhodil… Bez něj by ta sbírka zkrátka nebyla. Pak nemohu opomenout skvělou jazykovou korekturu od Dagmar Magincové a nádhernou obálku od Jany Anny Cholvadt. Zkrátka je to takové kolektivní dílo. Jsem na tuto sbírku velice pyšný a doufám, že vydám­-li další, bude tenčí a vyjde dřív než za dalších sedm let.

Kromě vlastní tvorby překládáte také české autory, například Egona Bondyho nebo Ladislava Klímu, do běloruštiny. Jaký je tam vůbec o tyto autory zájem?

Překládal jsem je mimo jiné proto, abych současného průměrného konzumenta průměrné běloruské krásné literatury naštval, což se mi docela povedlo. Ti konzumenti jsou vesměs nacionalisté a liberálové – to ještě v lepším případě –, Západ pro ně znamená absolutní dobro. Levicové, ekologické myšlenky nebo třeba moje protizápadní buddhistické uvažování – do Západu samozřejmě zahrnuji i Rusko – jsou vnímané jako taková pošetilost. Veřejně činných intelektuálů není moc a jsou sdruženi kolem projektu abdziralovic.by, který je pojmenován právě podle filosofa Ignata Abdziraloviče. A právě ti dokázali ocenit Bondyho. Klíma stále nevyšel a nevím, zda někdy vyjde. Díky buddhismu jsem o něco dál než Klíma se svým egosolismem, ale stále ho oceňuji jako originálního ducha a buřiče.

Překládáte i běloruské autory do češtiny?

Spolupřeložil jsem například výběr z díla běloruského básníka Maxima Bahdanoviče Přetržený náhrdelník, knihu anarchisty Mikoly Dziadoka Paralelní svět v barvě. V tuto chvíli pracuji na překladu autobiografického románu běloruského spisovatele Viktara Valtara Zrozeni pod Saturnem, jehož děj se odehrává v Praze dvacátých let minulého století.