Queer archivní bádání

Když u nás v devadesátých letech minulého století vstoupila do společenského povědomí LGBT+ problematika, mnohým toto téma a nové aktivistické buňky připadaly jako „západní import“. Kontinuita mezi novodobým a starším aktivismem, případně skrývajícími se subkulturami a komunitami byla sice narušena (podobně jako mezi minulými a současnými režimy v postsocialistických zemích), přesto však do jisté míry existuje – jen musí být znovu objevována a poodhalována.

Československé číslo

Přesně této práci se dlouhodobě věnuje polský umělec Karol Radziszewski, a to v naprosto nevídaném měřítku. V roce 2005 začal vydávat dnes již proslulý DIK Fagazine, umělecký časopis se zaměřením na mužskou homosexualitu a maskulinitu. Zpočátku čísla obsahovala fotografie a kresby současných východoevropských queer umělců a téměř žádné texty, avšak s postupem času se Radziszewski začal zabývat homosexualitou v období před rokem 1989. Dodnes vyšlo celkem dvanáct čísel, z nichž většina se soustředí na konkrétní téma či region a postupně v nich začala převládat textová část, vyhrazená „queer archivnímu bádání“.

Vydání z roku 2014 je zacíleno na někdejší Československo a obsahuje výpovědi z řad outsiderů i insiderů. Jedním z outsiderských příspěvků je například krátká vzpomínka na výlet do Karlových Varů a Prahy v roce 1984 od významného kunsthistorika a AIDS aktivisty Douglase Crimpa, který si tehdy uvědomil, že vůbec nedokáže rozpoznat československého gaye. O cestách do ostatních socialistických zemí se Radziszewski bavil i s Ryszardem Kisielem – vydavatelem polského gay fanzinu Filo, který fungoval od poloviny osmdesátých let. Československé číslo dále obsahuje vyprávění Jany Kociánové o tom, jaké bylo být lesbou za časů státního socialismu, či procházku Prahou s průvodcem a vypravěčem Františkem Bloudkem.

Objevuje se zde i Jaromír Břoušek a jeho archiv české gay kultury – zmiňuje časopisy Hlas, který se na počátku třicátých let 20. století věnoval zejména legislativním otázkám, jako je dekriminalizace homosexuality v Československu, Nový hlas, rovněž ze třicátých let, či Lambda, který byl založen ke konci osmdesátých let, vzkvétal v letech devadesátých a zanikl až kolem roku 2000. Během rozhovoru s Jaromírem Břouškem padla řeč i na deník Stanislava Z. ze čtyřicátých let, z nějž později fotograf Jožo Rabara vytvořil uměleckou koláž Zítra bude jinak (2015) – prezentoval ji na stejnojmenné společné výstavě s Karolem Radziszewským v pražské Fotograf Gallery.

Zítra bude jinak

Na výstavě Zítra bude jinak byla konfrontována dvě umělecká díla pracující na stejném principu queer archivnictví. Rabarovo dílo reflektovalo anonymního muže, zmíněného Stanislava Z. Ten se svému deníku svěřoval se svou touhou po mužích – považoval ji dle dobového diskursu za „úchylku“ a marně se z ní snažil vyléčit: „Tento pozdější ­klient pražského sexuologického ústavu zde otevřeně líčil své touhy a zároveň opakovaně popisoval frustrující pokusy o ‚terapii‘ své sexuální ‚úchylky‘,“ napsala v kurátorském textu Zuzana Štefková. Stanislavovy deníkové zápisky doprovázely „eroticky motivované“, místy však úsměvné výstřižky z novin či fotografie z plovárny zaměřené na mužská pozadí a zahalené rozkroky. Štefková pokračuje: „voyeuristicky laděné snímky – poněkud připomínající ‚šmírácký‘ styl Miroslava Tichého – a reprodukce fotografií sportovců, filmových herců i klasických aktů ukazují nejen vynalézavost, kterou autor uplatnil při získávání vizuálních materiálů, které mohly stimulovat jeho erotickou představivost, ale i možnost homoerotického přeznačení významu už vytvořených fotografických artefaktů“. Rabarova instalace složená z koláží a audionahrávek čtených pasáží ze Stanislavova deníku byla konfrontována s exkurzí do minulosti polské scény v Radziszewského díle Kisieland (2012). „V době vrcholícího tažení proti homosexuálům – zejména akce ‚Hyacint‘, během níž polská tajná policie shromažďovala informace o homosexuálech za účelem jejich vydírání – se Kisiel stal editorem prvního gay zinu v bývalém východním bloku a vytvořil stovky fotografií, na nichž spolu s přáteli z tehdejší polské gay scény realizoval burleskní sexuální fantazie a zachytil tak svobodomyslnou atmosféru, která ostře kontrastuje s dobovými naracemi líčícími osmdesátá léta jako dobu útisku a nesvobody.“

Radziszewski věnuje velkou pozornost osobě Ryszarda Kisiela i v DIK Fagazinu, který byl inspirován právě Kisielovým časopisem Filo. V dokumentu Kisieland, kde Kisiel představuje svůj archiv a přibližuje tehdejší undergroundovou scénu, se také po pětadvaceti letech navrací k focení s modelem. Štefková k tomuto momentu napsala následující: „Fotografická session se stává médiem, v jehož rámci Radziszewski ukazuje proměny, ale i kontinuitu života gayů v Polsku.“ Přesně tato věta vystihuje Radziszewského uměleckou tvorbu, od Kisielandu přes DIK Fagazine až po Queer Archives Institute, jenž v dnešní době zastřešuje předchozí činnosti spojené s DIK Fagazinem.

Mimo výstavu ve Fotograf Gallery byla Radziszewského tvorba v posledních letech představena českému publiku na výstavě We Will Not Change Our Show v Domě umění města Brna v roce 2019. V čele první místnosti se přes zeď táhl nápis „QAI Queer Archives Institute“ a před ním stálo několik vitrín, obsahujících DIK Fagaziny, vybrané oskenované stránky z těchto časopisů, ukázky obálek časopisů Hlas a Lambda, reprodukce fotografií z deníku Stanislava Z. a poznámky Ryszarda Kisiela o gay podnicích v Praze a Brně.

Budování kolektivní paměti

Výstava We Will Not Change Our Show ovšem představila i odlišný příklad prozkoumávání historie, a sice instalaci Express Yourself, kterou vytvořil jeden z kurátorů výstavy, Martin Vaněk, ve spolupráci s umělcem Janem Matýskem. Instalace byla složena z plakátů, desek, kazet a časopiseckých fotek zpěvačky Madonny z osmdesátých a devadesátých let minulého století. Tento celek, zčásti vystavený jednoduše na zdi, zčásti schovaný v nasvícené vitríně, byl doplněn krátkým videem s texty a výroky zpěvačky. Kromě videa vytvořeného Janem Matýskem se tak jednalo o soukromou sbírku jednoho z kurátorů. „Soubor plakátů Madonny z období od počátku její kariéry až do poloviny devadesátých let vznikl několikaletou sběratelskou činností kurátora. Madonna (…) na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století svými skladbami, videi a veřejnými vystoupeními nastolovala témata feminismu, ženské emancipace, sexuality, genderu a obecně svobody uměleckého vyjádření. (…) Vystavení tohoto souboru má za cíl poukázat na nezastupitelnou roli, kterou sehrála v procesu emancipace žen a sexuálních menšin,“ napsal tehdy kurátor.

O potřebě vytváření queer archivů psala řada queer teoretiků a teoretiček, jako jsou José Esteban Muñoz, Jack Halberstam či Ann Cvetkovich. Halberstam nás nabádá k přeformulování významu slova archiv a k plnému vnímání jeho možného významu: „Archiv není pouhým úložištěm; je to také teorie s kulturní relevancí, budování kolektivní paměti a komplexní záznam queer aktivit.“ Muñoz zdůrazňuje význam archivace všeho pomíjivého, Cvetkovich zase klade důraz na archivy pocitů a emocí. Queer komunita se s pomíjivostí své historie potýká dlouhodobě a na celém světě, ale v zemích bývalého východního bloku se propast mezi současností a ne tak dávnou minulostí často zdá podstatně větší. Práce s archiváliemi, ať už soukromého, komunitního či veřejného typu v tvorbě Radziszewského, Rabary a Vaňka je tak potřebným a hodnotným příspěvkem při vytváření naší kolektivní minulosti.