Fra 2019, 195 s.
V posledních letech se do módy dostaly filmové příběhy přinášející obraz krajinně i lidsky rozvrácených končin Ústeckého kraje, v nichž se obvykle řeší divoké detektivní zápletky i sociální dramata a zároveň tu probíhá vyrovnávání s pohnutou minulostí. Druhá próza Veroniky Bendové se odehrává právě v tomto „posraným zmrzačeným kraji“. Z anotace díla, jež zachycuje putování dvou bývalých partnerů Iry a Bruna, kteří hledají příhodně zchátralé a „normalizačně“ vyhlížející lokace pro připravovaný snímek, se dozvíme, že jde o „netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu“. Kniha je ovšem ryze filmová: kromě toho, že je zde mnoho filmových děl citováno, tu najdeme nejikoničtější místa severních Čech, vnímaná jako symboly úpadku, a v ději se mihne i náznak kriminální zápletky a vztahového melodramatu. Bendová umí navodit atmosféru, celkem zvládá i dialogy, ale silné jsou především momenty, jež se tematicky týkají prolomení těžebních limitů (nechybí zde nezbytný vizuál lokální demonstrace) a provázání uhelného průmyslu s politikou. Ačkoli autorka prostřednictvím postavy Huga kritizuje schematičnost vyprávění z dob komunismu, sama svou knihou k obdobnému schematismu přispívá a vytváří redukce související s interpretační exploatací místních obyvatel a především sudetské krajiny. Její atraktivita je podle biologa Jiřího Sádla založena na kýči rozvratu, který v návštěvníkovi z bohatého centra vyvolává sladkou bolest i spravedlivé rozhořčení. Jak praví Sádlo: „Nechce milostpaní kousek deprese? Tumáš, babo, Sudety!“