Pohled umělce, tedy s naprostou převahou heterosexuálního muže, se v mnoha ohledech zásadně odlišuje od toho, jak se na svět dívá homosexuální tvůrkyně. Přesto se lesby-umělkyně v Česku zdráhají označovat svou tvorbu za „lesbické umění“. Co jim brání a o co tím přicházejí?
Pro výtvarné umění minulosti byl stěžejní voyeurský pohled redukující ženy na pouhý objekt. Za námět uměleckého zobrazení tak často sloužila třeba ženská intimní hygiena – vzpomeňme Degasovu Myjící se ženu. Podle historiků a historiček umění je takový pohled vyjádřením moci a ženská neschopnost mu čelit zase projevem subordinace. Nabourává lesbické umění tuto konvenci? Komu je vlastně určeno? Co když Degasovy nahé ženy zaujmou ženu – dělá to z ní lesbu? Tento mýtus je dávno překonán. Ovšem i dnes umělkyně přes značnou liberalizaci systémů výuky a trhu s uměním vnímají, že je umělecké prostředí znevýhodňuje. Jejich tvorbu totiž v drtivé většině posuzují ve vedení uměleckých institucí především muži.
Podle historičky umění Lindy Nochlin v dějinách existovalo jen několik málo úspěšných umělkyň. Musely totiž při své práci bojovat se dvěma ďábly najednou – s vnitřními pochybnostmi a pocity viny na jedné straně a s posměchem nebo přinejmenším blahosklonností společnosti na straně druhé. Výjevům erotického charakteru se umělkyně (snad kromě Toyen) podle české kunsthistoričky Martiny Pachmanové spíše vyhýbají. Zatímco například téma prostitutky bylo populární v dílech evropských modernistů, umělkyně tento námět zobrazovaly jen zřídka – jednoduše proto, že se až na výjimky v roli jejich zákaznic neocitaly.
Neviditelné lesby
Kulturní antropoložka Věra Sokolová ve své stati Dobrovolná neviditelnost? Vizuální umění a lesbická identita, publikované v časopise Umělec v roce 2005, konstatuje, že vždy existovaly umělkyně, které byly lesby, stejně jako vždy existovaly lesby, které vytvářely umění; pojmy „lesbické umění“ a „lesbická umělkyně“ však můžeme přiřadit až k šedesátým a sedmdesátým letům minulého století. V této době se v západní Evropě a Spojených státech střetly a propojily emancipační proudy gay a lesbického hnutí a feminismu usilujícího o rovné příležitosti žen a mužů. Vznikly tak nové společenské identity, politické požadavky a intelektuální směry. Lesbické umělkyně tehdy reflektovaly své vidění světa a historii sexuální regulace ve společnosti, a přímo tak ovlivňovaly způsoby, jimiž mohly jiné lesbické ženy prožívat své životy. Podle Sokolové se jejich specifické vidění a životní zkušenosti nutně promítly do uměleckého vnímání a forem tvorby, ať šlo o umění realistické či abstraktní, malbu, plastiku či fotografii. Proto se i termíny „lesbické umění“ či „lesbická umělkyně“ staly samozřejmou součástí pojmového a analytického aparátu umělecké kritiky.
V českých zemích však tento pojem zdaleka zavedený není. Sokolová míní, že problém je v tom, že chybí zájem odborné kritiky, diváků, ale i samotných umělkyň se otázkou lesbické umělecké tvorby zabývat. K němu je třeba přičíst všeobecnou nechuť jakkoli politizovat svou identitu, což je přímým důsledkem minulého režimu. Ani v dnešním demokratickém světě se lidé nechtějí dobrovolně ocejchovávat, „špinit“. Když se však gay umělci a lesbické umělkyně sami k těmto otázkám nehlásí, pomáhají upevňovat zažitý model, že naše umění a kultura je čistě heterosexuální záležitostí.
Je umění hetero?
Zatímco v západních zemích mají gay a lesbická studia v dějinách umění rozsáhlou bibliografii, pravidelně se konají výstavy a vydávají knihy, které s pojmy „lesbické umění“ a „lesbická umělkyně“ pracují, většina českých homosexuálních umělců a umělkyň tvrdí, že své umění jako gay či lesbické nevnímají, neboť odmítají nálepky, jež by mohly být jakýmkoli způsobem omezující. Označení „lesbická tvorba“ ovšem poskytuje obrovskou příležitost, jelikož obrací naruby klasický autorský pohled, který je tradičně mužský a heterosexuální. Tvorba lesbických umělkyň má potenciál nastavit zrcadlo tomu, kdo se dívá, a dovést ho k zamyšlení nad tím, co vidí a proč právě tak. Jinak řečeno, to, co vidí lesbické umělkyně, se zcela jistě liší od „způsobů vidění“ heterosexuálních umělců, žen i mužů. Lesbická zkušenost přináší nový rozměr pohledu na společnost, který heterosexuální umělci prostě mít nemohou. „Naše vidění jde za rámec společenské heterosexuality,“ říkají lesbické umělkyně Marcela Vichrová a Věra Vampolová.
Fotografka Jana Štěpánová vnímá nepřítomnost lesbických umělkyň na české scéně jako velký problém. „U nás je hrozně málo lidí, kteří se k této identitě v souvislosti se svou tvorbou přihlásí. Z nějakého důvodu jim připadá důležitější odmítnout něco, co je specifikuje. Možná jim připadá, že se tím vymezí jenom pro určité publikum. Pro mě je důležité říct a dát najevo, že toto je součást mé zkušenosti… Netvořím specificky pro lesbické publikum, ale tím neříkám, že nejsem lesba,“ konstatuje. Lesbická žena se však pohybuje v jisté omezené společnosti, „menšině“. Potkává zde jiné stejně orientované ženy, seznamuje se s lesbickými zvyky a jejich estetikou. Lesbické zkušenosti (coming outy, zážitky z lesbických barů) jsou tak často podobné.
Jedinečná zkušenost
Místo strachu z toho, že budou vnímány negativně, by však lesby měly využít své orientace jakožto specifika své tvorby – jako klad, nikoli zápor. Považovat svoji orientaci za jakousi propustku do utajovaných míst; moci sondovat v končinách, kam se jiný jen tak nedostane: lesbické bary, lesbická komunita, lesbické ženy. Jaké jsou? Co je baví? V čem se liší? Vždyť heterosexuální vztahy byly již milionkrát podané, rozebrané, rozpitvané. Je důležité opřít se o tuto svoji jedinečnost, svoji výhodu a podat o tom zprávu. Přinést českému malířství, literatuře či jiným uměleckým odvětvím něco nového; předat jim svoji jedinečnou – a proto žádanou – zkušenost. Obava lesbických umělkyň z nálepek má svou logiku. Společenské vidění i umělecké zobrazování světa, jenž nás obklopuje, je implicitně heterosexuální, pokud se samo nevymezí jinak. Ovšem všichni umělci tvoří umění ze své vlastní pozice – z pozice, z jaké nahlížejí svět. Nelze do něj nezahrnout svůj gender, jak psala již Sokolová.
Lesby-umělkyně nám mohou nabídnout nové náhledy. Například Jana Štěpánová svým projektem Kůže a mušelín odkrývala genderové identity sebevědomých lesbických žen. Od heterosexuální společnosti se jí dostalo kritiky, že takto se ženský akt nefotí – její ženy byly urostlé, nakrátko ostříhané, žádné klasické modelky. Lesbická umělkyně tak zřetelně bourala klišé a její výpověď byla též politickým sdělením. „Chci zpochybnit neviditelnost a ticho, které kolem sebe pořád vnímám,“ konstatuje Štěpánová. Podle Hany Fábry lesbismus není jen jakési „chudinkovské“ genetické předurčení, ale především svobodná volba. „Lesba-feministka ho chápe jako politikum, lesba-filosofka ho prohlašuje za svůj světonázor, lesba-umělkyně v něm hledá radost a inspiraci a pro tzv. kryptolesbu představuje strom se zakázaným ovocem,“ konstatuje lapidárně.
Lesbický underground
Kdybychom přece jen chtěli hovořit o homosexuální kultuře, respektive o lesbické subkultuře a jejích znacích u nás, zajímavé jsou názory slovenské lesbické vizuální umělkyně a režisérky Anny Daučíkové. Ta v rozhovoru s Vandou Teocharisovou uvádí, že lesbismus jako „život v sevřené komunitě“ je podobný undergroundové kultuře; jde o kulturu se specifickými rysy. V jiných zemích se běžně mluví o lesbické barové kultuře, která má svou historii už od počátku století. Lesby měly a mají svou historii, svůj slovník, své slangové výrazy, svůj humor a svůj žebříček hodnot, což je všechno součástí jejich kultury. Takto se pokoušejí o nový – vlastní – styl života. Je zajímavé zamyslet se nad tím, jestli třeba Petr Iljič Čajkovskij za svou hudbu vděčí své homosexuální zvýšené citlivosti, či spíše svému géniu, a zda lze homosexualitu z jeho hudby poznat. Každý homosexuál však pochopitelně není umělcem. Ačkoli tedy nemůžeme všechny homosexuály (lesby) házet do jedné škatulky, lze vypíchnout společné znaky lesbické komunity. Souhlasím s Daučíkovou, když říká, že je to odvaha a vzdor, ironie a (jiný) humor, vtip a smích, co společně dotváří a kultivuje lesbickou kulturu.
Autorka je básnířka a kulturní publicistka.