V Srbsku už od roku 2018 probíhají masové protesty proti vládě prezidenta Aleksandara Vučiće. V době karantény sice na čas ustaly, v červenci však propukly násilné pouliční rioty. Nad stále autoritářštějším režimem ale demonstranti těžko zvítězí, protože jsou ideově rozrůznění a Vučić má navíc podporu západních politiků.
Srbsko v červenci zažilo nejnásilnější protesty od dob Miloševićova režimu. Demonstranti vzali útokem budovu srbského parlamentu (Skupštiny) a země si na chvíli připomněla obrazy takzvané buldozerové revoluce, která 5. října 2000 svrhla Slobodana Miloševiće. Vzduchem létaly dlažební kostky, dělobuchy a zápalné láhve, policie použila slzný plyn a obušky. V některých případech policejní násilí přerostlo bezmála v lynčování bezbranných demonstrantů i přihlížejících pozorovatelů. Protesty za sebou zanechaly desítky zraněných na obou stranách, desítky zadržených a zase o něco rozdělenější společnost.
Nepokoje vypukly 7. července poté, co prezident Aleksandar Vučić přišel se zprávou o dramaticky se zhoršující pandemické situaci v Bělehradě, která je dle jeho slov výsledkem nezodpovědného chování občanů, a ohlásil znovuzavedení přísných opatření. Vyvolal tak vlnu rozhořčení, která se během několika hodin přelila do bělehradských ulic i dalších srbských měst. Vučić sám totiž v květnu odvolal v podstatě všechna (do té doby velmi přísná) nařízení. Jak se později ukázalo, vláda tak učinila na základě zfalšovaných čísel o počtu nakažených a mrtvých, který zhruba dvakrát podhodnotila. Důvodem bylo umožnit v červnu konání parlamentních voleb, které měly jasného favorita: Vučićovu Srbskou pokrokovou stranu. Konaly se tedy masové předvolební mítinky, ale i sportovní akce, a počty nakažených a mrtvých začaly stoupat. V současnosti vykazuje Srbsko společně se sousedním Bulharskem nejvyšší smrtnost v celé Evropě a srbské zdravotnictví je na pokraji kolapsu.
Proti diktatuře
Současné bouře však nereagují jen na chování vlády během koronavirové krize. Jsou výsledkem dlouhodobé frustrace části Srbů ze směřování jejich země pod vedením Vučiće, který se v roce 2014 stal premiérem a v roce 2017 prezidentem. Vučić kombinuje technokratický étos s pragmatickou proevropskou politikou a banálním nacionalismem a je neohroženým lídrem Srbské pokrokové strany, se kterou se mu podařilo ovládnout klíčové instituce v zemi. Srbsko se jednoznačně posouvá k autoritářství, politická opozice a kritičtí novináři jsou verbálně napadáni a výjimkou nejsou ani fyzické útoky.
Občanské bouře trvají od prosince 2018, kdy demonstranti začali každou sobotu pochodovat bělehradskými ulicemi. Pravidelné protesty přerušila až koronavirová krize. Protestující žádají svobodu slova, nezávislost médií, vyšetření korupčních skandálů, vraždy Vučićova kosovského kritika Olivera Ivanoviće a brutálního napadení opozičního politika Borka Stefanoviće, ale také odchod některých politiků v čele s Vučićem. Ten demonstrujícím se svým typickým výsměchem vzkázal, že neodstoupí, ani kdyby do ulic vyšlo pět milionů lidí. Demonstranti své sobotní akce v reakci na jeho slova nazvali „1 od 5 miliona“ (Jeden z pěti milionů).
Problémy opozice
Existuje ovšem několik důvodů, proč současné protesty nemají valné naděje na úspěch. Zcela zásadním problémem opozice i občanských bouří je jejich ideologická roztříštěnost a absence alternativy. Opozice je schopná se sjednotit pod heslem „Antivučić“, ale program postavený na pouhé negaci nestačí. V opozici proti Vučićovi se nachází proevropská levice, liberální střed, ale také nábožensko-nacionalistický populismus Boška Obradoviće a jeho strany Dveri (Dveře). Podobně je tomu i v ulicích. Důležitou roli zde na jedné straně hraje levicová iniciativa Ne da(vi)mo Beograd, která vznikla v roce 2015 jako reakce na developerský megaprojekt Bělehrad na vodě a nepokrytý klientelismus na bělehradské radnici a městských úřadech. Na straně druhé se část demonstrantů rekrutuje z řad krajní pravice, která Vučićovi vyčítá proevropskost a pravděpodobnou ochotu uznat za určitých podmínek nezávislost Kosova. Protesty jsou tedy nehierarchické, bez organizační struktury a vůdců, ale také bez jasných cílů.
Dalším problémem opozice je, že nevyhrává volby. Zatímco Milošević nakonec v roce 2000 ve volbách prohrál, a otevřely se tak dveře pro jeho odchod, Vučić vítězí stále v dalších volbách, a to na všech úrovních. Od roku 2012 vládla Srbská pokroková strana spolu se Socialistickou stranou Srbska, přičemž letošní červnové volby pokrokářům nadělily zisk 61 procent hlasů a 188 křesel ve dvousetpadesátičlenné jednokomorové Skupštině. Vučić se tak nadále obejde bez koaličních partnerů. Jeho bezprecedentní vítězství je přitom dáno i rozhodnutím velké části dosavadní parlamentní opozice bojkotovat volby na protest proti neférovým podmínkám a autoritářským praktikám vlády. Volební účast sice byla pouhých 49 procent (tedy nejmenší od prvních demokratických voleb v roce 1990), snaha delegitimizovat volby však byla spíše zoufalým gestem bez reálných dopadů: Vučićovi je úplně jedno, jakým způsobem volby vyhraje, a zatím je to jedno i Evropské unii a USA, které srbské volby bez otálení uznaly a kriticky naopak hodnotily opoziční bojkot.
Třetím klíčovým pilířem Vučićova úspěšného tažení je jeho mezinárodní kredit. To je zásadní rozdíl oproti Miloševićovi, který měl na Západě pověst Hitlera konce 20. století a jehož režim se dlouhodobě nacházel v mezinárodní izolaci a pod tvrdými ekonomickými sankcemi. Vučić je oproti tomu vnímán jako rozumný politik, který namísto sjednocování „srbských zemí“ pragmaticky jedná o přístupovém procesu do Evropské unie, možném uznání Kosova a neoliberálních reformách. Roztříštěná srbská opozice je pod rozlišovací schopností západních zemí, kdežto Vučić je pro ně jakožto regionální stabilizátor po zkušenostech z devadesátých let užitečným spojencem. Vůbec totiž není jasné, kdo by přišel po něm: možná proevropská Demokratická strana nebo Hnutí svobodných občanů Saši Jankoviće, ale třeba také Miloševićovi proruští pohrobci ze Socialistické strany, militantní radikálové odsouzeného válečného zločince Vojislava Šešelje nebo Boško Obradović a jeho „skutečné hodnoty“ – Kosovo, pravoslaví a homofobie.
Autor je politolog.