Dynamika ženského přátelství

Identita Eleny Ferrante, autorky populární tetralogie Geniální přítelkyně (2011–2014, česky 2016–2018), je už přes pětadvacet let zahalena tajemstvím. Její pseudonym by mohl odkazovat na italskou emancipovanou spisovatelku Elsu Morante, která popisovala krutou realitu života a vyprávěla o statečných a bojujících ženách, jež překonávají překážky patriarchátu a snaží se vybřednout ze své často bezvýchodné situace. Podobně Ferrante ve své sáze ukazuje aktuální témata ženské emancipace: ambivalenci sociálního vzestupu, paradoxy mateřství, ženské přátelství, sexuální iniciaci či výchovu dívek. Stejně tak jako neznáme totožnost Eleny Ferrante, zmizela beze stopy ve svých šestašedesáti letech i Lila, jedna ze dvou hlavních hrdinek vyprávění – nezůstaly po ní žádné předměty, zničila všechny své doklady, vymazala se na fotografiích.

Režisérky Magda Jiřička Stojowska a Iga Gańczarczyk se příběhem Geniální přítelkyně inspirovaly a v pražském Studiu Hrdinů uvedly inscenaci Ferrante Club. Obě dospívaly v katolickém a provinciálním Polsku v době transformace, Stojowska ale už přes deset let žije a pracuje v Česku, téma emancipace žen tak autorky uchopily i z hlediska srovnání ženských práv u nás a v Polsku.

Rozdíly v emancipaci

V inscenaci použily režisérky některé pasáže z neapolské tetralogie, nejvíce však vycházely z hereckých improvizací a z odpovědí v anketě, kterou připravily pro polské a české čtenářky a čtenáře Eleny Ferrante. Ptaly se hlavně na to, jak vnímají ženská práva. Podle většiny odpovědí jsou práva žen v České republice uznávána a úroveň povědomí o emancipaci se zvýšila, stále však probíhá boj o podstatné otázky – například ty spojené s porodem. Polské respondentky reagovaly bojovněji, s tím, že ženská práva jsou za současné vlády katolické pravice výrazně omezována. Ostatně i v době pandemie koronaviru protestovalo velké množství žen v dvoumetrových odstupech proti zákonu, který dále zpřísňuje zákaz potratů. Pokud jde o plat a o ekonomickou situaci žen, v Polsku jsou rozdíly mnohem drastičtější než v Česku. Současná vláda v Polsku má za to, že žena rodí a vychovává děti a muž pracuje. Scénář inscenace pak tvoří ty fragmenty z prózy Eleny Ferrante, na něž respondentky a respondenti ankety poukázali jako na nejbolestnější pasáže textu, případně jim nejvíce utkvěly v paměti. Cílem inscenace Ferrante club tedy bylo ztvárnit tyto obrazy scénicky a zkoumat jejich relevanci v kontextu současných možností seberealizace žen v České republice a Polsku.

Na začátku představení čtyři rozverné, komunikativní ženy zakládají klub Eleny Ferrante a pokládají si otázku, jaké vlastně znají ženské hrdinky z populární literatury. Spolu s přítomnými diváky docházejí k závěru, že existuje jen velmi málo charismatických ženských postav. První moderované zamyšlení nad četbou je komické a nadnesené, přináší však i zajímavé zamyšlení nad tím, jak často vnímáme hrdinky zcela jednoznačně. Jsou buď dobré, anebo špatné – nic mezi tím. Na přetřes přijde i kniha Geniální přítelkyně. Členky klubu přemýšlejí nad postavami Eleny a Lily. Postupně se vžívají do jejich charakterů a rozehrávají je, každá podle své individuální interpretace.

Elena a Lila

Ústředním motivem inscenace je ženské přátelství. Herečky Julie Goetzová, Johana Schmidtmajerová, Halka Třešňáková a Milada Vyhnálková se střídají v roli Lily a Eleny, které představují dva aspekty ženskosti a ukazují dynamiku vztahů v ženském kolektivu. Příběh vypráví hlavně Elena, pro niž Lila představuje zdroj neustálé inspirace a fascinace. Lila je inteligentnější, originálnější, přímější i odvážnější, ale vytěsňuje svou tělesnost. Elena postupně prochází procesem vlastní emancipace a Lila je v jistém smyslu potlačovanou stránkou její ženskosti – čarodějkou oplývající tvůrčí silou, o níž se Elena domnívá, že ji dostatečně nerozvíjí. Ženy k sobě vzájemně vzhlížejí, chtějí se jedna druhé podobat, ale také se častují sarkastickými poznámkami, jež si můžeme dovolit jen díky absolutní vzájemné důvěře.

Na jevišti se nevyjevuje konkrétní příběh ani propracovaná psychologie postav. Jedná se o to, kdo může být Elenou a kdo Lilou. Jsou to přítelkyně a zároveň rivalky, často tak silné, že to jednu nebo druhou ničí, zvlášť pohání­-li je touha po naplnění jejich snů nebo snaha vyrovnat se s rodinným dědictvím. Napětí, které provází jejich vztah, vyvolává v obou ženách potřebu vzít svůj život do vlastních rukou a zvrátit, co jim dal do vínku jejich původ nebo společenské postavení. Každá přitom představuje jinou strategii, jak utéct z místa, kde by měla podle pravidel vymyšlených druhými žít. Lila zcela zmizí ze světa; Elena se stává spisovatelkou. Odřízne se od své čtvrti i od rodiny a vrací se do minulosti skrze psaní. Obě ženy utíkají z místa svého dětství, Elena se však obrací zpátky, aby kritickým způsobem nahlédla na to, čím si prošla.

V ženském kolektivu

Čtyři herečky improvizují, zpívají, převlékají se a polemizují s názorem, že ženské přátelství je nekomplikovaný, harmonický a solidární vztah, že ženy jsou k sobě kamarádské a žijí ve vzájemné sounáležitosti. Ukazují, že i vztahy v ženském kolektivu jsou plné agresivity a napětí. Při rekonstrukci znásilnění pak hraje šovinistického násilníka jedna z hereček. Scéna je přitom natáčena a přenášena na plátno uprostřed scény – napůl realita a napůl fikce.

Inscenace je bohatě doplněna písněmi, které nabourávají její literárně­-dramatické těžiště. Zazní hit Beautiful od Christiny Aguilery, ale i dobové šlágry, které na jeviště přinášejí atmosféru Itálie šedesátých až osmdesátých let. Nápad zapojit rozverné karaoke je inspirovaný skutečným americkým klubem fanynek Eleny Ferrante, které se začaly setkávat a diskutovat o knížkách této autorky, a přitom zjistily, že milují karaoke, a tak začaly diskuse o literatuře prokládat zpěvem.

Scénická koláž Ferrante club klade důraz na choreografii, improvizaci a dynamický ženský dialog. Čtveřice hereček přesvědčivě ukazuje, že odlišnost nemá smysl potlačovat nebo zamlčovat, že je třeba ji dát najevo. Ženy mohou hledat své symbolické matky a dcery a nacházet mezi sebou vzory. Když se jedna žena svěří do péče druhé, může dojít mnohem dál, než by dokázala sama. Ferrante club dokládá, že společnou sílu i vzájemnou odlišnost mohou ženy produktivně využít k vytvoření vlastní sociální reality, v níž už nebudou muset kopírovat mužské hodnoty.

Autorka je divadelní kritička.