minirecenze

Jóko Tawadová

Emisar

Přeložila Klára Macúchová

Dybbuk 2019, 126 s.

Novela Emisar od japonské spisovatelky žijící v Berlíně je podivné čtivo. Jóko Tawadová vykresluje znepokojivý svět budoucnosti, v níž se Japonsko po blíže nespecifikovaných událostech vrací k izolacionismu, který praktikovalo jako šogunát v období Edo. Nacionalistické tendence, zákaz cestování, zahraniční literatury i slov přejatých z cizích jazyků jsou brány jako dané a nejsou příliš komentovány, stejně tak se jen z nejasných náznaků postupně dozvídáme, že jsou staří lidé prakticky nesmrtelní a vykonávají veškerou fyzickou práci, kdežto lidé mladí a především děti trpí všemožnými degenerativními onemocněními, kvůli nimž se nemohou dožít vyššího věku. Na počasí se nedá spolehnout, potraviny jsou jedovaté a venkovní příroda prakticky neexistuje. Jistá vodítka, proč tomu tak je, v ději sice nalezneme, ale není jich moc a ani o ně nejde. Vyprávění se totiž zaměřuje především na vztah spisovatele Joširóa, kterému je přes sto let a je v plné síle, a jeho pravnuka Mumeie, který – stejně jako ostatní děti – trpí různými zdravotními problémy. Dočteme se o složité rodinné historii, péči i drobných radostech života v rozpadajícím se světě. Děj se přelévá jako oceán mezi japonskými ostrovy – fragmenty z Jóširóova a Mumeiova života na sebe navazují spíše nahodile a epizodicky, aniž by děj spěl kupředu. Novela působí poněkud naivním dojmem a její tvar je příliš fragmentární na to, aby se dala číst jako příspěvek k žánru dystopie. Není to ale ani alegorie rozpadající se rodiny a vztahů, ani experimentální průzkum literární divnosti.

Karel Kouba

Charles Burns

Bludiště

Přeložil Martin Svoboda

Trystero 2020, 64 s.

Pár let po dokončení trilogie Naposled se komiksový tvůrce Charles Burns loni vrátil s prvním dílem chystané série Bludiště. Kniha zatím nevyšla v angličtině, což dělá z českého vydání, přeloženého z francouzštiny, poměrně exkluzivní záležitost. Z prvního dílu příběhu o podivínském mladíkovi posedlém kreslením monstrózních kokonů, snad inspirovaných jeho oblíbeným hororem Invaze lupičů těl, se toho nedá mnoho vyčíst. Je ale jasné, že Burns se pohybuje na starém známém terénu, kde se v iracionálním proudu asociací potkává osobní fascinace starými horory, ryze snové scény a dějová linka zaměřená na outsiderské postavy ze současného amerického předměstí. Bludiště je dokonce možná až příliš podobné trilogii Naposled (oproti přece jen výrazněji odlišné Černé díře a raným povídkovým cyklům jako El Borbah), a to nejen konkrétními motivy a kolážovitou strukturou scénáře, ale i kresbou. Mistr jednolitých černobílých ploch totiž pracuje s barvou úplně stejným způsobem jako v Naposled. Přes drobné pochybnosti o tom, jestli tu autor jen neopakuje své prověřené postupy, je však Bludiště rozhodně výrazné komiksové album. Jeho výtvarná stránka je neobyčejně precizní a vyprávění znovu dokládá, že Burns dokáže skvěle evokovat náladu na hraně skutečnosti a noční můry. Škoda, že komiks vzbuzuje obavu, zda se legenda amerického indie komiksu tentokrát nepohybuje svým bludištěm po až moc vyšlapaných cestách.

Antonín Tesař

Jean­-Claude Gal, Jean­-Pierre Dionnet

Dobyvačné armády

Přeložil Richard Podaný

Argo 2019, 209 s.

Zatímco u většiny komiksové produkce bývá na titulní straně jako první uveden scenárista, v případě Dobyvačných armád je to výtvarník. A z dobrého důvodu – titul totiž vyniká zejména výtvarnou složkou. Předčasně zesnulého Jeana­-Clauda Gala známe z komiksu Diosamante, na němž spolupracoval s Alejandrem Jodorowským, který u nás prodá téměř cokoliv. Dobyvačné armády vznikaly o něco dříve, mezi lety 1977 a 1988, a v aktuálním českém vydání najdeme nejen stejnojmenné album, ale i dvě další, která se odehrávají v témže světě, a také krátký příběh Katedrála, jenž by se v něm klidně mohl odehrát také. Předmluva scenáristy Jeana­-Pierra Dionneta nicméně slibuje víc, než kniha nabízí. Jejím rámcem má být tažení „dobyvačné armády“, která obsazuje cizí území a podrobuje si jeho obyvatele, aniž by toto dobývání mělo nějaký další smysl. Jednotlivé příběhy jsou často až kafkovské – třeba hned v úvodní povídce je dobyto město, jehož obyvatelé se proměňují v odevzdané figurky, kterým je vlastně všechno jedno – což nakonec postihne i dobyvatele. Větší část knihy tvoří dobrodružství válečníka Arna, který se armádě postaví. Scenárista toho však chce do příběhu dostat tolik, že se čtenář brzy začne ztrácet a nudit. Naštěstí se vždycky může opřít o neuvěřitelně precizní Galovy obrazy. Nutno dodat, že původně černobílé komiksy u nás vycházejí v pozdějším kolorovaném vydání – barva sice možná osloví víc čtenářů, ale leckde potlačuje původní smysl pro detail.

Jiří G. Růžička

Václav Magid

Malá encyklopedie nepatřičností

Artmap 2020, 134 s.

Malou encyklopedii nepatřičností výtvarného umělce a kurátora Václava Magida tvoří série krátkých úvah – o budoucnosti, štěstí, těle, práci, společnosti, dětech či domácnosti – doplněných vlastními ilustracemi. Pro čtenářovo pohodlí zahrnuje útlá kniha i rejstřík včetně vymezení jednotlivých pojmů. Jde koneckonců o encyklopedii, a tak svazek obsahuje všechno, co je pro tento žánr potřebné. Samotná hesla jsou pak většinou nejen krátká, což se u podobného druhu literatury cení, ale i vtipná. Jednotlivé texty rozhodně nepřekypují fakty, daty ani jinými exaktními informacemi. Jedná se spíš o postřehy, které „lidového kazatele“ Magida mohly napadnout kdekoli, třeba i cestou do práce, při návratu z dětského hřiště nebo při hodnocení studentských projektů. Nejsou to však vlezlá moudra nebo životní rady, jak je známe ze sociálních sítí. Ne všechna hesla jsou stejně povedená, převažují však ta zdařilá, v některých případech se dokonce blíží dobře vypointovaným básním v próze, což platí zejména pro abstraktnější témata. Tam, kde se Magid vrací ke každodenním věcem, připomínají jeho texty krátká kabaretní čísla, která by mu mohli závidět i někteří dnešní stand­-up performeři. Srovnání mezi klubovým vystoupením a čtením na gauči nicméně vychází ve prospěch knihy. Čtenář si může četbu dávkovat dle vlastní nálady a v případě potřeby knihu kdykoli zavřít, aniž by musel v rozpacích hledat způsob, jak se vypařit z nepovedeného představení.

Olga Pavlova

Bombshell

Režie Jay Roach, USA, 2019, 108 min.

Premiéra v ČR 16. 7. 2020 (Netflix)

Ve filmu Bombshell se Hollywood vyrovnává s nedávnými mediálními kauzami obvinění různých vlivných mužů ze sexuálního obtěžování. Zaměřuje se sice na případ žaloby na ředitele kanálu Fox News, nicméně není těžké zahlédnout analogie s četnými kauzami v samotném Hollywoodu, samozřejmě v čele s procesem s Harveym Weinsteinem. Události, které Bombshell zpracovává, mají navíc ještě jeden zásadní kontext: Fox News jsou vlivná konzervativní stanice a její obviněný šéf Roger Ailes býval mediálním konzultantem Nixona, Reagana i Bushe. Obvinění se navíc odehrála v roce 2016, tedy v předvečer vítězství Donalda Trumpa v prezidentské kampani. Díky tomu je Bombshell (v češtině bombastická zpráva) tak trochu nomen omen – snímek, který funguje jako mediální událost, o níž se dobře diskutuje v souvislosti se současnými společenskými problémy. Nomen omen je ale film i v tom, že na tyto kontexty spoléhá až moc. Tvůrci se snaží navázat na dynamický, informačně koncentrovaný styl skvělé Sázky na nejistotu, ale způsob, jakým celou kauzu pokrývají, je mnohem roztěkanější a nespojitější. Nejsilněji z celého filmu nakonec vyznívají scény zachycující paranoidní atmosféru, která mezi ženami pracujícími ve Fox News v každodenním provozu panovala. Neukotvený tvar pak drží pohromadě hlavně díky výrazným, soustředěným výkonům tří hlavních představitelek – Charlize Theronové, Margot Robbiové a Nicole Kidmanové.

Antonín Tesař

Julius Reichel a Namor Ynrobyv

Brrrain Freeze !!!

Villa Pellé, Praha, 10. 7. – 23. 8. 2020

Společná výstava Julia Reichela a Romana Výborného alias Namora Ynrobyva Brrrain Freeze !!! s podtitulem Nový impresionismus představuje nejnovější tvorbu této umělecké dvojice, jež vznikala v reakci na pozastavení světa v souvislosti s koronavirovou epidemií a s ní spojenými omezeními. Jde o další obměnu jejich typického rukopisu, který představili už na své předchozí výstavě Le Concept Store Global ve White Pearl Gallery či na výstavě skupiny Black Hole Generation s názvem 999 % Off v galerii Kvalitář. Jejich výraz je tedy na první pohled rozpoznatelný. Ona podobnost přitom nespočívá jen v malbě samotné, ale také v instalaci, která divákům často brání v pohodlném pozorování vystavených děl. Řetězy, koberce a oděvy jsou pro tentokrát nahrazeny drátěnými ploty a skleněnými dvěřmi konferenční místnosti, ale podstata zůstává stejná – možná až příliš. Při svém pátrání po odlišnosti se Reichel a Výborný zacyklují ve stále stejných formulích, které však přestávají šokovat a namísto toho působí jako značka. Na části obrazů se objevují hesla a symboly, tentokrát ve formě nekonečného proudu hashtagů, skrze něž má tvorba dvojice reagovat na současné dění, svým množstvím a vágností se však stávají vyprázdněnými znaky. Výstava tak osciluje mezi dvěma polohami: na jedné straně vidíme budování značky, na straně druhé snahu potlačit galerijní status quo. Je tak na každém, aby zvolil jedno z těchto dvou prizmat.

Natálie Drtinová

Nataša Novotná, Pavla Beranová, Vladivojna La Chia

Light Underground: Pod prahy

Dům U Kamenného zvonu, Praha, 29. 7. 2020

Představení Pod prahy, které proběhlo v rámci série krátkých performancí Light Underground v podzemí gotického domu na Staroměstském náměstí, bylo v podstatě prohlídkou sklepních prostor ozvláštněnou pohybem, světelným designem a hudbou. Tři průvodkyně, choreografka a tanečnice Nataša Novotná, light designérka Pavla Beranová a skladatelka a zpěvačka Vladivojna La Chia, lákaly návštěvníky, jejichž počet byl omezen na zhruba tucet, do jedné místnosti za druhou a obratně se mezi nimi proplétaly, uplatňujíce při tom každá svoji vlastní dovednost. Jedna jim k tomu rozsvěcovala (a zase zhasínala), druhá je vábila hrou na baskytaru nebo akustickou kytaru a zpěvem, třetí se při svých tělesných kreacích dostávala do jejich těsné blízkosti, a ještě v nich tak zesilovala nejistotu při šátrání v pološeru sklepa. Nebyl bych proti tomu nechat se zavléct do podzemního labyrintu a tam být vydán napospas prázdnotě a chladu, místo toho jsem si při pronásledování performerek vzpomněl na televizní recitál Marty Kubišové Náhrdelník melancholie (1968) v režii Jana Němce, kde se skladatel Jan Klusák během písně Není to láska šourá za zpěvačkou jako ocas a cpe se u toho sušenkami. Když mě spolu s ostatními vypustili bočním východem do Týnské ulice a nechali mě s pootevřenou pusou stát na prahu Staromáku, připadal jsem si právě jako Klusák, když mu Kubišová v závěru písně upláchne kočárem.

Jan Klamm

Poprvé a za peníze

Salto mortale

Free download 2020

Že v hudbě figuruje extrémně málo žen, je smutný fakt. Ještě smutnější je, když jsou některé zvukové umělkyně přehlíženy kvůli tomu, že se vymykají oblíbeným stereotypům o ženách­-hudebnicích. Je to i případ projektu Ivety Plné Poprvé a za peníze, jenž se na konci jara připomněl další nahrávkou zveřejněnou na Bandcampu. Plná není jazzová zpěvačka ani producentka, DJka či rapperka, a dokonce nikdy nehrála na baskytaru v indierockové kapele. Je to improvizátorka experimentující s neobvyklými technikami hry na elektrickou kytaru. Nejde přitom vůbec o jejich originalitu, nýbrž o míru koncentrace – důslednost tu hraničí s posedlostí. Zatímco pestrá sonická matérie vznikající přikládáním nejrůznějších předmětů a strojků k „hostitelskému“ nástroji evokuje spíše zvuky přírodních jevů či procesů, případně industriálních prostředí, doplňkové instrumenty – klávesy a foukací harmonika – ji kradmo přibližují hudbě. Nicméně pořád jako by šlo o náznaky harmonie vytvořené větrem nebo nahodilé souzvuky strojů v továrenské hale. Mnoho posluchačů takzvané alternativní hudby by patrně produkci Poprvé a za peníze označilo za nudnou. A stejně tak tuzemská média s čestnou výjimkou online magazínu HIS Voice. Jsou to ovšem především nemístná očekávání, neochota poslouchat a často také neadekvátní přístup hudební publicistiky ke zvukovému experimentu, co staví tvorbu Ivety Plné do pozice na okraji okraje. Stačilo by přitom přijmout skutečnost, že si při jejím poslechu, stejně jako třeba u terénních nahrávek, nebudete připadat jako na diskotéce.

Anna Silenská