Pohled odjinud

V závěru politické biografie Kněz prezidentem. Slovensko Jozefa Tisa (Słowacja Księdza­-Prezydenta. Józef Tiso 1887–1947, 2015) uvádí polský historik Andrzej Krawczyk, že osobnost katolického kněze, nacionalisty a prezidenta první Slovenské republiky (v tuzemsku pejorativně nazývané „Slovenský štát“) Jozefa Tisa přestává být politickým problémem a stává se uzavřenou epizodou slovenských dějin. Soudobá krize liberální demokracie ve střední Evropě a vzestup autoritářství však může pozornost kulturní veřejnosti k moderní historii znovu nasměrovat. Spory o Jozefa Tisa a charakter jeho režimu mají přitom hluboké kořeny v reformním období šedesátých let a promítaly se i do československých vztahů v transformačním období. Krawczyk se ve své biografii pokouší prozkoumat pozadí Tisových politických postojů a míru jeho odpovědnosti za bezpráví a holocaust v době, kdy stanul na vrcholu moci.

Čechoslovakismus a luďáctví

Svou prací Krawczyk rozhodně nevstoupil na neorané pole. O Tisovi se vedly spory a polemiky v rámci historické obce i široké veřejnosti. V poválečném období se v Československu vytvořil obraz Jozefa Tisa jako pronacistického přisluhovače a jednoho z rozbíječů Československa. Jeho památku naopak hájily kruhy poúnorové „luďácké“ emigrace, především historici Milan S. Ďurica a František Vnuk, podle kterých slovenský prezident zachránil statisíce Židů před transportem a jeho politika byla vedena ve prospěch slovenského národa. K další názorové diferenciaci došlo ve slovenské historiografii v období šedesátých let, kdy se vedly diskuse například na stránkách Kultúrného života. Reformní historici jako Lubomír Lipták nebo Sam Falťan chápali luďáctví jako ideologii využívající oprávněné pocity křivdy slovenské veřejnosti z československého centralismu a přehlíživosti, reprezentované šovinistickou koncepcí čechoslovakismu. Tyto polemiky a postoje některých autorů lze chápat i jako nepřímou kritiku prezidenta Antonína Novotného a jeho odtažitého postoje k řešení slovenských požadavků. Spory pak znovu vyvřely v období před rozdělením Československa, kdy někdejší reformní historici (nezřídka odstavení v období normalizace) bojovali proti jednostranné glorifikaci Jozefa Tisa ze strany nacionalistických historiků. Ostatně ještě v roce 2008 vzbudilo emoce jmenování historika Ivana Petranského, jenž se účastnil oslav výročí vzniku první Slovenské republiky, ředitelem Ústavu paměti národa (ÚPN), který měl kromě období poúnorového režimu zkoumat i historii „farské republiky“.

Krawczyk v zásadě vychází z pojetí Tisovy osobnosti i Slovenské republiky, které se ustavilo v reformní historiografii šedesátých let. Tisa chápe jako nacionalistu, kterému však nešlo o rozbití československého státu, nýbrž o posílení slovenské autonomie a hospodářského potenciálu. Připomíná jeho angažmá v československé vládě takzvané panské koalice na postu ministra zdravotnictví v druhé polovině dvacátých let, kdy podle něj Tiso zastával spíše centralistické, umírněné postoje. Jedním z paradoxů Tisova životního příběhu byla například jeho výrazná intervence ve prospěch Edvarda Beneše při prezidentské volbě roku 1935, kdy o volbě Masarykova favorita přesvědčoval i vedení slovenské lidové strany v čele s Andrejem Hlinkou, podporující konzervativního agrárnického kandidáta Bohumila Němce.

Mezi křesťanstvím a antisemitismem

Slabinou Krawczykovy práce je ovšem nedostatečná orientace v nejnovějším historickém výzkumu, a to včetně soudobé české historiografie. Odkazy na literaturu jsou ostatně v celé publikaci značně řídké. Autor tak například znovu petrifikuje mýtus o přátelství a „vinárenském posedávání“ mezi komunistickými intelektuály a luďáckým ministrem vnitra Alexandrem Machem, který ve straně patřil k radikálnější, pronacistické skupině. Právě v rozsudku smrti pro Tisa na konci války a v mírnějším trestu pro Macha v poválečných procesech byly někdy spatřovány zákulisní intriky slovenských komunistů. Historik Michal Macháček však ve své husákovské biografii fámu o „kamarádství“ mezi Husákem a Machem vyvrátil jako nepodloženou.

Přesvědčivě Krawczyk vykreslil kořeny Tisova silně zakořeněného antisemitismu. Ty podle něj (podobně jako u Hitlera) sahaly do doby jeho studií v antisemitské Vídni, vedené starostou Karlem Luegerem. Po skončení „velké války“ je posiloval strach z radikální politiky bolševické Maďarské republiky rad, která v Tisovi utvrzovala stereotypy o „židobolševismu“. Kněžské povolání a odsouzení nacismu ze strany Vatikánu v druhé polovině třicátých let (Krawczyk má patrně na mysli papežskou encykliku Pia XI. Mit brennender Sorge, kterou však přímo nejmenuje) se pak autorovi jeví v přímém protikladu s Tisovými antisemitskými postoji. Zde se však Krawczyk vyhnul obšírnější analýze, která by spíše ukazovala na Tisovy sympatie k idejím stavovského korporativního státu, jehož koncept se objevoval v některých papežských encyklikách a hlásily se k němu autoritativní režimy v Dolfussově Rakousku, Frankově Španělsku a Salazarově Portugalsku. Polský historik nicméně otázku Tisovy autoritativní politické orientace redukoval pouze na jeho vztah k židovství.

Provokativní pohled

Nejsilnější pasáže Krawczykovy monografie se týkají protižidovských represí na Slovensku, je ovšem s podivem, že kupříkladu osudy slovenských Romů v práci tematizovány nejsou. Vztah Slovenské republiky vůči Židům autor ukazuje i za pomoci dějin nazíraných „zdola“, především na dobovém chápání a legitimizaci arizace židovského majetku. Právě rčení o Tisovi jako prezidentovi, který „dal slovenskému zemědělci jízdní kolo a hodinky“, i hospodářská konjunktura a budování infrastruktury poukazují na příčiny pozdějšího nostalgického vzpomínání na Tisův režim. Samozřejmě tím nelze ospravedlnit stupňující se brutalitu vůči židovskému obyvatelstvu, která vyvrcholila výrazným podílem Slovenské republiky na transportu místních Židů do vyhlazovacích táborů. Komplexnější pochopení fungování autoritativních režimů však může vést k lepšímu porozumění historii i soudobým problémům než poněkud schematická totalitně­-historická vyprávění. Krawczyk také připomíná, že v poválečném procesu byl Tiso souzen především za rozbití druhé, Česko­-Slovenské republiky, kdežto jeho podíl na represích vůči Židům hrál v obžalobě podružnou roli.

Z pohledu české kulturní veřejnosti Kraw­czykův (čtenářsky vstřícný) životopis přináší poněkud provokativní pohled, například když historik bagatelizuje polský zábor Těšínska v pomnichovské době. Monografie pak na různých rovinách ukazuje, že při interpretaci historie nelze zcela uniknout ze zajetí nejrůznějších nacionálních stereotypů, a také do jaké míry se současné politické a společenské různice promítají do obrazů minulosti. Pro tuzemské čtenářstvo by však biografie mohla být přínosem právě svým pohledem „odjinud“, který může narušit například bezproblémové chápání československé státnosti, projevující se spíše v bujarých oslavách různých výročí než v promyšlené historické sebereflexi.

Autor je historik.