Básnířka Marie Jehličková ve své nové sbírce ukazuje, že tělo je pro duši „mřížemi z masa“. Poezii prožívá jako úlevné vydechnutí, jako skrýš před nepřátelským světem a zároveň jako nástroj i pole duševního zápasu. Absolutní příchylnost k poezii ale není samospasitelná.
Po třech předchozích sbírkách, publikovaných v pravidelném ročním intervalu a pokaždé v jiném nakladatelství, je aktuální sbírka Marie Jehličkové Mříže z masa první autorčinou knihou, na které se výrazněji redakčně pracovalo. Pro Jehličkovou typická pásma dlouhých, splývavých veršů jsou zde roztříděna do tří námětově orientovaných částí, jejichž obecné názvy (Cyklus 1–3) odrážejí autorčinu nechuť dělit a tematicky vázat kontinuum svého psaní-prožívání. Vydavatelství Ears & Wind Records poskytlo čtenářům v navržené kompozici jakási základní návěstí, kudy a jak poezii Jehličkové číst, aniž zastřelo specifika jejího básnického projevu.
V zajetí stylizace
Třebaže se první cyklus Mříží z masa vrací k autorčiným pobytům v psychiatrických léčebnách, druhý zachycuje svár představ věčně agitované mysli a třetí má za osu vztah k přítelkyni Renatě (imaginární, nebo skutečné?), nejsou tato tematická určení v posledku rozhodující. Verš je pro Jehličkovou nadále především prostorem úlevného vydechnutí, vyvrhnutí dotěrných obrazů hrůzy a hnusu, které pod tlakem nepřátelské skutečnosti „tam venku“ produkuje do sebe obrácené vědomí. Zároveň je verš prostorem komunikace představ o lepším, jiném kdesi, které v typicky idealizovaných kulisách čistého, nevinného světa skýtá jakousi vágně definovanou naději. Bipolární, předvídatelný půdorys autorčiny samomluvy oživují v Mřížích z masa právě odkazy k vnější realitě jejího života. Je to vlastně vzácná možnost: autorka trpící duševní chorobou píše o tom, jak se její léčba nedaří, ukazuje, jak to v léčebnách chodí, nebo ironizuje nepochopení a přezíravost psychiatrů.
Ale i na poli své nejhmatatelnější zkušenosti jako by se Jehličková bála vystoupit ze svých představ, odložit vnější, dekadentní stylizaci, která zbytečně stírá jedinečnost jejího pohledu. Nejsilnější je proto tam, kde se nejméně snaží naplnit obraz prokleté básnířky, kde jí – na neexponovaných místech, mimo silácké řeči a vypůjčená sebepojetí – unikne postřeh nebo přirovnání, kterým vystihne situaci: „Říjnové ulice vlhnou/ jako huba malého psa když se ti pokouší vyskočit na klín“. Naproti tomu tam, kde lakonicky, a přitom okázale staví na odiv nehostinnost ústavů nebo marný a – jak jinak – drastický proces léčby, bývá jen filmově efektní a její výpověď ztrácí přesvědčivost. Prostor křehkých, prchavých prožitků se spolehlivě uzavírá před vědomím, že píšu literaturu a vámi, obyčejní smrtelníci, co nemáte ani páru, chci otřást! Bohužel, umím si představit, jak každý takový pokus épater les bourgeois nakonec nejvíc zraňuje autorku.
Obtížnost touhy
Na delších, volně navazovaných básních Jehličkové je patrné, jak se její soustředění po pěti, deseti verších vyčerpává, jakmile odezní výchozí impuls, a jak autorka pohodlně strhává směr básně do láce imaginativního vázání slov, jimiž pak už jen zbůhdarma ovíjí chudičkou tezi veškeré své výpovědi: jsem zoufalá. Věřím, že nejen pro nás, ale především pro autorku má smysl klást si jinou otázku: proč je zoufalá? Je hloupé to zdůrazňovat, ale hodnocení poezie Marie Jehličkové ztěžuje vědomí, že čteme texty člověka, jemuž byla diagnostikována duševní porucha. Trapně váháme, máme-li to zohlednit, a přitom už to zohledňujeme: těžko se tu ubráníme interpretaci poezie jako terapie, zvlášť když ji tak vnímá sama autorka.
V rámci terapeutického psaní/čtení je dojemné sledovat, kolik si Jehličková od poezie slibuje, a je to tím dojemnější, čím absolutnější a abstraktnější její nároky jsou. Co prožívá, dokáže vyjádřit naléhavě, zato představy, které svolává na pomoc (a to přesně ona dělá, protože má poezii za nástroj i pole duševního zápasu), jsou natolik chudé, odvozené a bez pevnějšího základu ve zkušenosti, že o terapeutickém účinku nemůže být řeč. Ne náhodou vystupuje tato patová situace nejzřetelněji v aktuální sbírce: čím víc autorka sytí okruh svých představ životní empirií, tím lépe chápe, že vzývaný prostor vnitřní svobody se s obratem ke skutečnosti citelně zmenšuje. V předchozí sbírce ještě mohla psát o eleganci klece, nyní poznává, že tělo je pro duši mřížemi z masa. Čím víc autorka touží žít, tím palčivěji si uvědomuje obtížnost své touhy.
Prakticky každá báseň Jehličkové realizuje stále se opakující obraz vyvrhele, který se cítí být výlučným, ale ze své výlučnosti nakonec nic nemá. Kolísání mezi nadějí na absolutní pokoj a deziluzí z každého okamžiku života zásadně, i když poněkud jednotvárně dynamizuje její výpověď a cele živí její obraznost. Skutečnost, že autorka trpí – a lze si snadno představit, že trpí nevýslovně –, je zdrojem její absolutní příchylnosti k poezii, která ale není samospasitelná. Až přestane hledat verš, „skrze nějž by bylo možné utéct“, možná se jí uleví a všechno teprve začne.
Autor je literární kritik.
Marie Jehličková: Mříže z masa. Ears & Wind Records, Brno 2019, 42 stran.