Zedník proti kapitálu

Během svého dlouhého života prošel Lucio Urtubia podstatnou částí dějin pohnutého 20. století. Narodil se v roce 1931 v městečku Cascante v oblasti Navarra na severu Španělska do chudé rodiny sympatizantů s republikou a myšlenkami socialismu. Vyrůstal v době, kdy sílil frankismus, doznívaly boje občanské války a nouze byla každodenní realitou širokých vrstev společnosti. „Chudoba byla mým bohatstvím, díky ní jsem se ani nemusel tolik snažit, abych ztratil respekt před tím, co nám vnucovali – státem, soukromým vlastnictvím a církví,“ uvedl Urtubia v jednom rozhovoru. Tento vzdor se naplno projevil v roce 1954, kdy Urtubia spolu s dalšími vojáky zběhl od své jednotky a přešel hranice do Francie.

Propaganda činem

Ve Francii stále ještě existoval živý španělský exil a hnutí odboje, které bylo tamními úřady trpěno. Španělští exulanti se účastnili francouzského odboje s nadějí, že porážka nacismu a italského fašismu pomůže ke změně režimu ve Španělsku. Ještě na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let existovalo na území španělského státu, především v Katalánsku, horských a pohraničních oblastech a v Madridu, celkem silné a živé hnutí ozbrojeného odboje, které se snažilo proti Frankovu režimu vést guerillovou válku. Tato strategie se ale postupně vyčerpávala, a to především kvůli postupné normalizaci vztahů mezi Francií a Španělskem, které se v období vrcholící studené války vracelo do tábora západních mocností.

V této době se zedník Urtubia v ­Paříži zapojuje do kruhů anarchistické mládeže, kde poznává mimo jiné Alberta Camuse či André Bretona. V polovině padesátých let, kdy se ozbrojený odboj postupně vyčerpával, se Urtubia setkává také s ikonou antifrankistického odboje Franceskem Sabatém, známým jako El Quico. Sabaté byl nejstarší ze tří bratrů, kteří působili v katalánském odbojovém hnutí. Oba mladší sourozenci byli zabiti represivními orgány: Pepe Sabaté byl v roce 1949 zastřelen v Barceloně policií a nejmladší Manuel byl rok poté popraven. Od konce čtyřicátých let El Quico pravidelně pendluje pod falešnou identitou mezi Francií a Katalánskem, kde se snaží formovat nové skupiny odboje a udržovat při životě ty stávající. Činí tak až do roku 1960, kdy je zabit při honičce s režimní Guardia Civil. Bratři Sabatéovi byli anarchisté, kteří provozovali takzvanou propagandu činem. A právě díky Sabatému se Urtubia angažuje v prvních přímých akcích, jež většinou spočívají v bankovních loupežích.

Bankovní lupič a padělatel

Pozice antifrankistického exilu je však v padesátých letech stále těžší. Francouzské úřady se zaměřují na aktivity, které vedou k podpoře ozbrojeného odboje, a snaží se činnost anarchistických i komunistických aktivistů omezovat. El Quico musí strávit několik měsíců v izolaci v Dijonu, odkud se mu ale podaří uprchnout. Vedle problémů v zázemí čelí ozbrojený odboj čím dál větší schopnosti frankistických orgánů kontrolovat území Španělska. Na začátku šedesátých let tak gue­rillový odpor pomalu ustává, byť s významnými výjimkami Katalánska a baskických zemí. Členové odboje v exilu jsou stále osamocenější. Jejich levicoví spojenci už mají jiné priority než lpět na politickém boji, jehož výsledky se zdají být v nedohlednu. Sondou do tohoto prostředí je známý film Alaina Resnaise La guerre est finie (Válka skončila, 1966).

Pro Urtubiu ovšem šedesátá léta znamenají novou etapu v jeho politickém angažmá. Časté přechody pyrenejské hranice vyžadují stabilní přísun padělaných či pozměněných dokumentů. Vedle toho se členové odboje snaží padělat i peníze, a poskytnout tak svým aktivitám finanční krytí, které by bylo méně riskantní než přepadávání bank. V obou činnostech vyniká právě Urtubia, nejen svou zručností, ale především schopností organizovat tyto aktivity ve větším měřítku. Co se týče peněz, Urtubia se nechce omezovat jen na menší obnosy. Anarchisté té doby si dobře uvědomují, že masové šíření padělaných peněz může podkopat důvěru lidí v měnu a stát. Urtubia dokonce v roce 1962 své padělatelské řemeslo nabídl nově ustanovené vládě Fidela Castra, když jejímu ministrovi průmyslu Ernestu Guevarovi navrhl udělat z Kuby manufakturu na padělané dolary, kterými by se zaplavily Spojené státy, a zasadila se tak těžká ránu tamnímu kapitalismu. Kuba, která měla čerstvě za sebou vylodění v Zátoce Sviní, nakonec nabídku nepřijala, zřejmě i z obav z reakce USA.

Hvězdná chvíle, která Urtubiu proslavila po celém světě, však měla přijít až o téměř dvacet let poději. Na konci sedmdesátých let se zaměřil na padělání cestovních šeků jedné z nejvýznamnějších bank té doby – First National City Bank (dnešní Citibank). Získané prostředky, zhruba 20 milionů dolarů, byly použity na financování revolučních a osvobozeneckých hnutí, hlavně v Jižní Americe. Podařené padělky bance nejen způsobovaly přímou škodu, ale poškozovaly především její reputaci, což se záhy projevilo na propadu hodnoty akcií. Když nakonec policie padělatele dopadla, banka s nimi začala vyjednávat, aby jí předali štočky sloužící k výrobě falešných šeků. Traduje se, že Urtubia tehdy ­vmetl do tváře bankéřům, že opravdoví zločinci jsou oni. Banka nakonec za vydání zaplatila, peníze byly použity na podporu spřátelených hnutí a Urtubia strávil ve vězení poměrně krátkou dobu šesti měsíců, během nichž se utvrdil v odmítavém názoru na instituci žalářů.

Význam práce

Urtubia zasvětil svůj dlouhý a dobrodružný život boji proti kapitalismu a jeho institucím. Ačkoliv svými aktivitami podporoval různá revoluční hnutí, zůstal věrný svému anarchis­tickému krédu. „Každá moc nás kazí, a to je důvod, proč jsem anarchista,“ opakoval v rozhovorech a dodával, že představa, že společenskou změnu přinesou volby a nová vláda, je nereálná. Ačkoliv však celý život bojoval proti kapitálu, nikdy se z něj nestal profesio­nální anarchista; naopak, dlouhá desetiletí pracoval jako zedník na stavbách a na své „civilní povolání“ byl patřičně hrdý. V mnoha rozhovorech zdůrazňoval význam práce pro sebenaplnění člověka, byť její komodifikaci a vykořisťování pochopitelně odmítal.

S Luciem Urtubiou se můžeme seznámit prostřednictvím řady rozhovorů, dokumentárních filmů a dalších pramenů, které vznikaly (a nepochybně ještě vzniknou) i mimo anarchistické prostředí, protože jeho život lze lehce přetavit do mediálně vděčného klišé o moderním Robinu Hoodovi. Hlavní poselství jeho životního příběhu ale nepochybně tkví v tom, že chudý zedník dokázal kapitálu a jím ustanoveným institucím pořádně zavařit.

Autor je spolupracovník deníku Il Manifesto.