Chcíplý pes a krásný vrah

„Chcíplý pes“ byla původně přezdívka Barucha Spinozy, ale odpůrci Georga Wilhelma Friedricha Hegela ji záhy adoptovali pro svého nejoblíbenějšího šarlatána. Vyjadřovali tím přesvědčení, že jeho filosofie je pasé. Přesto se tenhle chcíplý pes venčí ve všech možných disciplínách od matematiky přes sci­-fi romány po humanitní vědy dodnes. Za svého nejoblíbenějšího myslitele jej navíc označují špičky analytické filosofie, třeba Robert Brandom. Toho přitom budeme stěží považovat za symbol údajného zhloupnutí humanitních fakult, na nichž se dnes prý přednáší už jen o genderu a revoluci. Popperovo nařčení, že německý idealista je přece šarlatán a otec fašistické břečky, sice se škodolibostí přežvykují Hegelovi odpůrci přímo sborově, ale spíše se zdá, že záleží především na tom, kdo jej zrovna čte a jak s jeho filosofií umí pracovat.

Chcípají, nebo umírají?

Když jednou publicistka Lucie Sulovská sdílela na Facebooku zprávu, že jí zemřel pes Alf, tehdejší předseda KDU­-ČSL Pavel Bělobrádek dezorientovanou osobu pohotově opravil: „Váš pes nezemřel. Chcípnul. Psi neumírají, chcípají.“ Sesypaly se na něj stížnosti, že to snad nemyslí vážně. Taková necitlivost! Studovaný veterinář a někdejší zaměstnanec jatek se ozval s tím, že právě on asi bude znát správnou terminologii… „Věřte veterináři,“ dodal.

Nevěříme. Předseda KDU­-ČSL zařadil konkrétní zvíře, které bylo členem rodiny, do obecné kategorie zvěře a o zvěři se říká, že chcípá. Souvislost s Hegelem je tím pádem nabíledni. Představa, že můžete někoho jen tak otravovat svým expertním věděním, je přinejmenším naivní. Ne že by takové vědění bylo bezcenné, ale má stejnou hodnotu jako motorová pila ve vaší garáži. Když víte, kdy ji použít, je to dobrá věc, když ne, pravděpodobně bude ležet v koutě a rezavět. Ale nejhorší varianta je, když víte, jak ji nastartovat, ale už nevíte, jak a s jakými omezeními ji používat. A to se pak můžete dostat do skutečných malérů.

Obtíž s expertním věděním, jímž se zaklínal Bělobrádek, spočívá v tom, že mu ve světě nic neodpovídá. Obecné kategorie – například „chcípnutí“ coby skon, jedná­-li se o zvíře – mají vypovídající hodnotu jen v souvislosti s určitou situací. Přesto ani konkrétní situaci neodpovídají, spíše ji provokují, a mezi jednotlivou situací a obecnou kategorií se tak ustavuje napětí. Člověk, který umí se svým věděním zacházet, je vůči tomuto napětí vnímavý a adekvátně své obecné kategorie modifikuje tak, aby situaci buď vystihly, nebo ji aspoň nedeformovaly, a není­-li to možné, kategorii v dané situaci neužije.

Kreativní chování ve vztahu k tomuto napětí je motorem poznání. Hegel tento motor označuje termínem dialektika, což je řecké slovo, které poukazuje k tomu, co je „dia“, tedy mezi, ale rovněž je můžeme užít jako synonymum pro rozhovor či spíše pro umění tento rozhovor vést. V Hegelově pojetí se dialekticky chová člověk, který nezaměňuje svůj model skutečnosti za skutečnost samu, ale sleduje, jak a proč jej skutečnost překvapuje, navzdory tomu, anebo možná právě proto, že nějaký model má.

Zvíře idealističtější člověka

Mnozí ovšem mají za to, že především v povýšení obecných kategorií nad jednotlivou zkušenost tkví kouzlo i bída Hegelovy filosofie. „Nebyl schopen ocenit individualitu,“ slýcháme pak a ti, kteří tlačí hodně na pilu, to občas dotáhnou až k tezi, že byl předchůdcem Hitlera. Hegel má sice skutečně za to, že myšlení vládne světu. Problém je, že zacházet s obecninami nebo dokonce formulovat teoretické modely ještě není myšlení. Spíše lze říct, že zacházení s obecninami je ještě základnější výkon než užívání jazyka. To, co je obecné, totiž není pro Hegela původně spjato ani tak s myšlením, jako spíš s obcí. Obecnost jsou způsoby, jak být s druhými, tedy způsoby, jimiž se vzájemně uznáváme a uhlazujeme naše zvláštnosti, abychom spolu vydrželi. Jazyk je jen jedna forma takové obecnosti, ale ne ta nejzákladnější. Obecnost se totiž ustavuje již na úrovni našeho chování.

Zpět ke chcíplému psovi: souvislost obecnosti a zvířat je v Hegelově díle pozoruhodná. Co Hegel míní, když říká, že největší idealisté jsou nakonec stejně zvířata? Zvířata přirozeně směřují k obecnosti – alespoň podle Hegela je nezajímá, jaké má jejich partner individuál­ní charakterové vlastnosti, a neřeší ani to, jestli si opatřil ty správné názory. Psovi stačí, když jeho partnerka bude fena, a kočka upaluje za kocourem. Ale v okamžiku, kdy se zvířata fixují na konkrétní individuální osobu, začínáme je mít rádi, někdo dokonce tak, jako by šlo o lidi. Sama se tímto vztahem individualizují a my pak individualizujeme je. A individua nechcípají, ale umírají.

Pro člověka je obecnost velká věc. Na rozdíl od zvířete mu totiž není tak přirozená, a protože umí vnímat jednotlivost, často propadá zmatení. Hegel tomuto problému věnuje hned první úroveň Fenomenologie ducha (1807, česky 1960), kterou považoval třeba analytický filosof Wilfrid Sellars za přelom ve filosofii. Sám Hegel by sice poukázal na jiné své perly, ale faktem je, že na úrovních „Smyslová jistota“ a „Vněm aneb věc a klam“ ukazuje, že obecnost je základ pro náš vztah ke světu. Od mnohých zvláštností musíme odhlížet jednak proto, že na ně nemáme kapacitu, jednak proto, že chceme, aby nám druzí rozuměli. Právě jazyk je přitom takovou společnou měnou, na kterou převádíme naše zcela partikulární vjemy, dojmy a pocity. Tuto funkci může plnit proto, že stojí na slovech, která jsou obecná. Hegel tím nechce tvrdit, že svět sestává z obecnosti. Jen tvrdí, že jinak než skrze obecnost se ke světu vztahovat ne­umíme, případně nemáme jiný explicitní způsob, jak to učinit.

Třeba slovo „strom“ se jen omezeně vztahuje ke konkrétnímu stromu, který sázel můj děda a s nímž mám spjaté vzpomínky z dětství. Jazyk nese svůj vlastní význam a to, co se nám jeví jako zřejmé, dokud to je v našem vnímání nebo přemítání, se proměňuje, jakmile o tomtéž začneme mluvit nebo psát. Jednotliviny jinými slovy nejsme schopni v jazyce vyjádřit, což rozhodně neznamená, že by byly méně podstatné. S druhými se domluvíme jen za cenu určitého odcizení od nás samých a tímto prvotním odcizujícím mé­diem je jazyk.

Pravda se opila

Myšlení tak spočívá ve schopnosti skrze obecniny a odvozeně pak i skrze naše modely světa rozumět přítomnému konkrétnímu jevu. Právě o přítomnost a konkrétnost jde Hegelovi především. Jenže jak se to slučuje s formulací „pravda je celek“, kterou znají i ti, kdo na Hegela narazili jen prostřednictvím Poppera? Podívejme se na tento výrok nikoli z epistemologického, ale z historického hlediska, konkrétně z pozice jedné z takzvaných světodějných osob Hegelovy filosofie. Ostatně kategorie světodějných individuí, tedy těch individuí, která svým jednáním proměnila svět, již naznačuje, že to se škrtnutím individuality nebude tak horké. Hegel si věc ale nepředstavuje tak, že velcí vůdci válcují svět. Velcí jsou tito lidé ne proto, že by prosazovali výlučně sebe samé – to by je činilo nepřesvědčivými –, ale proto, že dokázali zformulovat lidské touhy, zájmy a potřeby často ještě dříve, než si je většina lidí uvědomila, nebo přinejmenším než je byli schopni vyjádřit. Z této obecné podpory, nikoli primárně ze sebeprosazování pramení jejich moc.

Buďme konkrétní a podívejme se třeba na Martina Luthera. Ten, jak známo, vystoupil proti odpustkům v církvi, tedy proti konkrétnímu problému, který však byl schopen zformulovat tak, že se odpustky staly symbolem nejen církevního, ale i společenského úpadku, a tato partikularita tudíž ztělesnila celek. Kdyby odpustky byly pouhá partikularita, Luther by nebyl schopen zmobilizovat podporu. Jinými slovy: tato individua jsou světodějná, protože nám z určité perspektivy a často nově odhalují celek, který byl dosud mnohým skryt. Přitom Hegel netvrdí, že máme jeden celek na věčné časy a že se tomuto jednomu celku jako jednotlivci máme podrobit. Říká: pravda je celek neboli pravdu formulujeme na pozadí širší znalosti. Abychom pronesli pravdu o něčem partikulárním, musíme toho už hodně vědět.

Hegel rovněž netvrdí, že část není pravda. Jen říká, že celek je pravda, neboť jen na jeho pozadí vidíme jednotlivce, a právě proto je celek pravda. Bez určité koncepce celku bychom jednotlivce jako jednotlivce vůbec nebyli schopni docenit. Dále není bez zajímavosti, že Hegel také poznamenává, že pravda je bakchantický rej. Když to přeložíme do přízemnějšího současného slovníku, říká něco ve smyslu: pravda je flám. Konkrétní činy a nově objevené diference proměňují celek, a tím umožňují, že nově formulujeme i individualitu, čímž dospíváme k nové koncepci celku.

Podstatné je, že pravda a skutečnost netkví ani v obecnosti, ani v jednotlivosti, a nakonec právě tohle činí Hegelovu filosofii přitažlivou: rázně odmítá dilema buď–anebo. Místo toho navrhuje, že skutečnost spadá v jedno se třetí kategorií, která je mimo či spíše mezi obecností a jednotlivostí. Potřebujeme obecnost, neboť jinak o skutečnosti zkrátka mluvit neumíme, ale bez jednotlivosti je obecnost bezcenná.

Konkrétnost je prostorem odhaleným dialektikou, prostorem mezi jednotlivostí a obecností. Aby tento prostor osvětlil, sepsal Hegel roku 1807 časopisecké pojednání Kdože myslí abstraktně? (česky 2013). V něm se zaměřil na tradiční problémy s myšlením, které se objevují všude tam, kde se člověk k sobě ani k druhým nechová dialekticky. Hned v úvodu rozptyluje předpoklad, že abstraktně myslí lidé vzdělání, zatímco prostí myslí konkrétně. Opak je pravda. Myslet abstraktně je znakem nevzdělanosti, avšak vzdělanost se v tomto kontextu nevztahuje k vlastnictví odborného vědění, nýbrž ke schopnosti správně myslet.

A co se míní termínem „abstraktní“? Abstraktní je taková aplikace obecnin na jednotliviny, jaká nezvažuje kontext, a tudíž nenechá jednotlivé a obecné vystoupit v jejich napětí. Abstraktně, tudíž v tomto smyslu nevzdělaně, mluví odborníci, kteří jsou přesvědčeni, že nastudovali ve svých knihách pravdu a že svět čeká na jejich přednášku, aby se dozvěděl, co se sebou. Ale abychom tu nekritizovali jen odborníky. Hegel se opírá i do takzvané­ho prostého lidu. Abstraktní myšlení jsou potom stereotypy všeho druhu, které samy o sobě nejsou špatné – vznikly v určitém kontextu, v kterém patrně měly smysl i nějakou funkci, ale jinde mnohdy nedávají smysl žádný. Takový lid se pak marně upíná k celkům, které jsou minulostí.

Vděčná jsou v tomto kontextu klišé o ženách a mužích. Ukázkovým příkladem abstraktního myšlení je v tomto žánru kniha 12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu (2018, česky 2019) od psychologa Jordana Petersona. Ženy jsou zde vyobrazeny jako archetypálně chaotické, zatímco muži jsou spjati s vědomím, a tudíž s řádem. Peterson následně tyto vhledy aplikuje na současné vztahy a současnou společnost, a přitom dochází k šokujícímu zjištění, že ženy ani muži nežijí podle těchto hlubinných vhledů, které vyčetl z mytologie starověkých společností, a proto se obě pohlaví velmi trápí.

Zjevný problém je, že mytologie, o niž se opírá Peterson, v daných kulturách vznikla proto, že nějak – a často velmi netriviálně – reflektovala tehdejší společnost. V situa­ci, kdy se společnost změnila, a ženy dnes tvoří vyšší podíl na univerzitách než muži, je obtížné dohlédnout, jak by lidé mohli navázat na Petersonovo tvrzení, že v důsledku svého archetypálního ustrojení jsou s vědomím spjati muži, zatímco ženy tíhnou k bordelu. Přitom odhlížíme od toho, že mix prastaré mytologie, který Peterson představuje, rozhodně neoperoval s moderním termínem „vědomí“. Autor tedy nejenže abstraktně vztahuje mytologické kategorie na naši společnost, ale navíc zpětně z naší společnosti přenáší pojmy na danou mytologii.

Není v tom sám. Do genderové mytologie se zapletl i Hegel, když v devatenáctém století dokládal aristotelskou tezi o tom, že ženy jsou svou podstatou pasivní, zatímco muži aktivní. Tento náhled se z větší části odvozoval od funkce pohlavních orgánů – ženské působí statičtější než mužské. Hegel z toho sice v žádné části svého díla neodvodil, že ženy jsou méně duchovní, což by bylo v rozporu s jeho filosofií, ale snažil se doložit, že svůj plný duchovní potenciál rozvíjejí v péči o domácnost. Statičtějším pohlavním orgánům se zkrátka daří lépe ve statičtějším prostředí domácnosti. Proti Hegelovi lze vznést strukturálně stejnou námitku, jakou v jiném kontextu vznášel sám: Skutečně chceme člověka hodnotit podle pohyblivosti jeho pohlavních orgánů? Není to abstraktní? A hodnotit současnou studentku podle prastarých mýtů – není to abstraktní?

Ne kvalita, ale kvantita

V jiném kontextu Hegel sám ukazuje, jak nebezpečný je abstraktní pohled na jednotlivce. Když špatně myslíte, špatně jednáte a pravděpodobně to rovněž znamená, že žijete ve společnosti, v níž lze leccos vylepšit. Ilustruje to pohledem na řeckou demokracii. Navzdory tomu, co dnes spojujeme s demokracií, byli v té řecké svobodní jen majetní muži, zatímco ženy, děti a nemajetní neměli občanská práva. Hegel sice patřil k velkým obdivovatelům klasického Řecka, trvá však na tom, že takové rozložení svobody činí samu tuto společnost nestabilní. A že se společnosti vyvíjejí směrem k větší svobodě a svobodomyslnosti, je pro Hegela dokladem toho, že duch, což je v mnoha kontextech synonymum pro konkrétní společnosti, je dynamikou postupného osvobozování.

Stěžejním zájmem Hegelovy filosofie jsou proto dějiny: v jejich rámci se jednotlivé společnosti stávají působením světodějných individuí svobodnými, až nakonec v Hegelově koncepci vrcholí v pruském moderním státě. Zde jsou formulovány základy právního státu. Přinejmenším na teoretické rovině je právě nyní uznáno, že svobodní jsou teoreticky všichni lidé, a proto se zde začínají ustavovat instituce, které zabraňují maření těchto svobod. Moderní právní stát je pak pro Hegela prvním státním útvarem, který dokáže nabídnout společnost, v níž člověk nemusí být světodějný, aby byl svobodný. Svobodu mu přinejmenším na nějaké úrovni garantují instituce.

A tato svoboda má pro Hegela relativně konkrétní obrysy: společnost je tím svobodnější, čím více jedinců se může svobodně rozhodovat na třech základních úrovních jejich života. Občan má právo se svobodně rozhodnout, koho pojme za muže či ženu, dále má právo svobodně si vybrat zaměstnání a konečně má mít právo být veřejně činný. V tomto smyslu byl Hegel veskrze kvantitativní: čím více svobodných lidí, tím lepší svoboda. Známé klišé, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě, je i v případě svobody mylné.

Člověk, který myslí, nemyslí primárně abstraktně, ale obecnost vztahuje k jednotlivosti, a dokonce jde jednotlivosti vstříc. V pojednání Kdože myslí abstraktně? je to třeba šlechtic, který si dobře rozumí se svým sluhou – nikoli snad proto, že by byl sám kdovíjaký dobrák, ale jednoduše proto, že sluhové mají mnoho zkušeností, které jemu chybějí. Zkrátka: „Vznešený člověk ví, že sluha není jen sluhou; sluha ví, co se kde ve společnosti šustne, zná děvčata, v hlavě nosí dobré nápady.“ V tomtéž pojednání je ještě jeden významný motiv. Vraha vedou na popraviště. Lid je pohledem zločince zhnusen, v tu chvíli však dáma provolá: „Jaký krásný muž!“ A míní tím vraha.

Nechutnost? Úpadek mravů? Copak může být vrah krásný? Jakmile přece o někom víme, že je vrah, bude se v nás všechno bouřit proti tomu, abychom mu přiznali krásu. Že je to parchant, uvidíme mu už na očích, ti vnímavější i na jeho příbuzných. Jenže v Kdože myslí abstraktně? vystupuje další postava: stařena, která si prohlíží uříznutou hlavu a v okamžiku, kdy na ni dopadne sluneční paprsek, zvolá: „To je přece krása!“ Podle Hegela jsou dámy pravými hrdinkami této scenerie. Stařena projevila svou duchapřítomnost tím, že neviděla jen popraveného vraha, ale konkrétního člověka, na kterého navzdory jeho zločinu dopadl paprsek slunce. To je podle Hegela vítězství myšlení – nad lidskými sklony, nad abstrakcí. Hrdinka myšlení prohlédne, že vrah není jen vrahem, ale zůstává člověkem, který je hoden slunečního paprsku.

Příběh z popraviště není náhodný. Otázkám viny, trestu a odpuštění se Hegel věnoval od raného díla po své pozdní spisy. Ostatně i tyto otázky souvisí se vztahem obecnosti a jednotlivosti. Nejenže špatně myslíme, když se zaklínáme obecností, třeba expertním věděním, a přitom se povyšujeme nad jednotlivosti. Často se takový postoj ukazuje jako zlý. Zlo pak není především to, že někomu záměrně ublížíme a pak se z toho ďábelsky radujeme. Přiznejme si, že pro takové zlo by měl Hegel slabost. Vždyť tvrdil, že zlo ví o dobru, zatímco dobro o zlu nikoli. Takové zlo bývá proklatě mazané a my od něho máme co okoukat – už proto, že četné naše sklony k moralizování a prohlašování někoho za zlého jsou odsouzeníhodnější než domnělé zlo, které bylo napácháno.

Nejčastější je však zlo bezmyšlenkovitosti. Tehdy nejsme schopni se v našem automatickém duchovním vegetování zastavit a položit si otázku, zda způsob, jakým zrovna hodnotíme situaci, je situaci samé přiměřený. Zlo je pak záměnou abstraktního za jednotlivé. Nedbáme, že i tomu, kdo se provinil, náleží přiměřený soud a trest. My, kteří již nikoho na popraviště nevláčíme, jsme si vystavili naše soukromé lynče třeba na Facebooku. Přitom zapomínáme, že i ten, kdo řekl nebo udělal hloupost, případně se skutečně provinil, si zaslouží, abychom se zastavili a základní pudy obecnosti potlačili a položili si otázku, zda naše odsuzování není samo projevem zla. Nejspíše nebudeme tak velkodušní jako Hegelova stařena, ale otázku „A nemá ten člověk náhodou docela pohlednou tvář?“ bychom si položit mohli. Třeba jen cvičně.

Autorka vyučuje filosofii a religionistiku.