editorial

V těchto dnech uplyne 250 let od narození Georga Wilhelma Friedricha Hegela, filosofa, který změnil pojetí dějinnosti a někdy se také ocitá na lavici obžalovaných za totalitarismy dvacátého století. Často je pak čten zúženě, případně vůbec. My nabízíme jiného Hegela. Začněme esejem Terezy Matějčkové, který přehledně shrnuje, proč se „chcíplý pes“ Hegel stále těší oblibě. Jakub Rákosník píše o konci dějin, který si v devadesátých letech vypůjčil u příležitosti rozpadu východního bloku Francis Fukuyama, a snaží se definovat „fascinující fenomén“ Hegelova myšlení, jež bývá spojováno s většinou ideologií modernity. O obnovení zájmu československých filosofů o Hegelovo dílo v šedesátých letech referuje Jiří Růžička a o spojitosti s Velkou francouzskou revolucí nebo Marxem, který „postavil Hegela z hlavy na nohy“, píše Milan Znoj. O výkladech dialektiky prostřednictvím nevkusných vtipů o krachujících manželstvích se dozvíme z textu Vojtěcha Ondráčka, jenž se zaměřil na oživování hegelovského odkazu v díle Slavoje Žižeka. A v rozhovoru emeritní profesor filosofie na FF UK Milan Sobotka vzpomíná na svoji akademickou dráhu spojenou s výukou dějin filosofie a vysvětluje, proč před Hegelem dává přednost Kantovi. Vedle tematického bloku bych rád vyzdvihl množství komiksových aktualit a u stotřicátého výročí narození H. P. Lovecrafta recenzi neznámých povídek, na nichž se tento „mistr kosmické hrůzy“ podílel jako spoluautor.