Uprostřed nekončících bojů o výklad komunistického režimu se mi dostal do ruky výtisk Démona súhlasu od Dominika Tatarky, vyřazený ze Zemplínského muzea v Michalovcích. „Bol som pri tom, ako roľníka naháňali do družstva,“ píše tehdy ještě člen komunistické strany v textu oficiálně vydaném už roku 1956. „Ak nevstúpi do družstva, znemožnia ho. Bol som pri tom, no neozval som sa vtedy ani potom verejne na jeho obranu, na obranu proti zjavnému násiliu. Prečo? Stratil som súdnosť alebo ľudský cit? (…) Klamal som? Klamal – tak treba povedať.“ V šedesátých letech byl Démon súhlasu vydán ještě několikrát, v roce 1969 však Tatarka vystoupil ze strany a dostal se na index. Pěkná ilustrace komplikovaného vývoje minulého režimu, nemyslíte? Než jsem knihu dočetl, začalo v Praze nové dějství: bijec revizionistů Michal Klíma nařkl Ústav pro studium totalitních režimů z cenzury. Po standardním recenzním řízení si totiž ústav dovolil nezahrnout do vědecké publikace snůšku rozčarovaných odstavců Františka Čuňase Stárka a Ladislava Kudrny. A protože v nich šlo opět o revizionismus, neváhal Klíma ve svém svatém boji mluvit o porušení Listiny základních práv a svobod (a vše potom náležitě rozmazat na Twitteru). Vida, standardy vědeckého provozu pošlapávají ústavní práva! A tehdy jsem u Tatarky došel k pasáži, kde se svléká jistý soudruh Mataj: „Vyzliekol sa až do spodkov, ale neprestal ideologizovať.“ Soudruha Mataje ale nepřipomínají revizionisté; to spíš strážci jediného výkladu se obnažují ve své zaťatosti. Leč nezoufejme – dokud mají lidé jako Michal Klíma na sobě aspoň spodky, nic není ztraceno.