Debut Kateřiny Bartlové překvapí intenzitou a přesvědčivostí prožitku. Na rozdíl od mnohých zavedených básnických jmen její sbírka Dnes a denně ukazuje poezii v její nevyžehlené, a proto mnohem skutečnější podobě.
Prvotina Kateřiny Bartlové Dnes a denně potvrzuje prostý fakt, že literární milieu nejlépe prohnojí síla z okraje. Geografický i profesní outsider, aniž to tuší, odhaluje slabé stránky přešlechtěné tvorby. Takový autor vůbec nedbá o vytříbenou fazonu přičinlivých koryfejů centra, kteří smolí básně à jour a ventilují přitom chabě zastíranou pýchu, opřenou o jednu dvě kladné recenze a pohotový aplaus vychcaných přátel. Nemá co ztratit, protože si zatím z poezie nestihl udělat soukromou živnost ani ji neužívá jako spásonosnou berli společenské role. Takový autor nám dává zahlédnout báseň v její nevyžehlené, k vnějším účelům nezjednané podobě; ukazuje blazeovaným profesionálům, jak to kdysi celé začalo. Buďtež proto nelíčená naivita i dravost poezie Kateřiny Bartlové, zahradní architektky z Českých Budějovic, vítány navzdory úskalím, která s sebou nesou.
Kuchám nějaké veliké zvíře
Bartlová pracuje v zásadě intuitivně a představy vyvolávané každodenní zkušeností, které většina z nás potlačuje, rozvíjí do krajnosti. Nechává se otevřeně pronikat odporem i náklonností a znovu je v básních prožívá jako skutečné. Nevytváří sceděné, vypiplané záznamy po prodělaném zápase; sleduje svá citová hnutí začerstva, s rizikem, že zapíše i balast, lešení koncentrovanějších obrazů. Bezprostřední vjemy prožívajícího já mají přednost i za cenu překotné, odstředivé výpovědi. Pitomé a pošetilé vyplavuje upřímnost: „a najednou bych chtěla žít/ a ani vůbec neprší/ a já bych chtěla žít“. Bolestem a nesamozřejmosti života je tu dobře rozumět.
Co zná Bartlová velmi dobře, je nedostatečnost jazyka. Paradoxní logiku komunikace v milostném vztahu dovede vyjádřit zřetelněji než leckterý autor-specialista. Někdy si pomáhá expresivitou tam, kde by věcně mohla říct jen málo; jindy marně napíná jazyk na skřipec prožité skutečnosti. Často přivádí nastolenou situaci do rozporu a ukazuje, jak jsme bezmocní, chceme-li znázornit niternější, osobitější hnutí mysli. Umí rozkrýt zautomatizovaná spojení: „i dva rozumní mladí lidé mohou mít problémy“ a umí obyčejně mluvit: „Nejblíže jsme si byly, když jsem jela sama vlakem domů a za oknem byla úplná tma“. Ale nejde tu o slovní legrácky: Bartlová živě předvádí, nakolik jsme pány i vězni jazyka.
Podstatu jejího zápasu odkrývá představa, která by mohla být synopsí sbírky: „Kuchám nějaké veliké zvíře – snad laň. Leží na zádech, roztažené nohy přibité k zemi. Podélně rozříznu břicho a vyndávám vnitřnosti. Kladu je jednotlivě za sebe, pak už jen vyhazuji – hmoty uvnitř neubývá. Zrychluji tempo, něco musím stihnout. Konečně se vmačkuji do vybraných útrob. Je tam teplo. Rána na břiše zarůstá. Jsem v lani. Jsem sežraná mrtvou laní. Buším do blan kolem sebe, ale laň mi říká: ještě ne, ještě není čas se narodit. Měním se v něco, co nechci, ale s proměnou ubývá i mé nechtění. Nejdéle zůstává hrůza, kdože teď budu.“
Zběsilá výmluvnost
Podle medailonu na obálce píše Bartlová „stále jen tuto knihu“. Mohla a měla by ji zkrátit na třetinu. Oddíl Báchorky, titulní cyklus a několik básní z oddílů věnovaných nejmenovaným lidem by myslím řekly dost. Ale i sto dvacet stran opakovaných pokusů o vyslovení několika utkvělých představ a situací má svůj účinek. Až v plném rozsahu sbírky je patrné, že smysl básní vychází z rozporuplných proudů řeči, že jej neurčují dobře usazené obrazy, ale autorské gesto spočívající v lhostejnosti vůči literatuře jako kulturnímu statku zasouvanému nábožně do police knihovny. Básně tak stále provází jakási zběsilá výmluvnost, řeklo by se iritace pozornosti, a právě ta tvoří dynamiku její poezie, kterou by další cizelování setřelo. Takže ano: psát na jeden zátah, napoprvé, neměnit, vybírat.
Nad vlastní dílo Bartlové vyniká její takřka neposkvrněný přístup: zjevně věří, že si poezií může ulevit od života a že se jejím prostřednictvím s životem vždycky na čas usmíří, ale její existence na poezii nezávisí. Jak by taky mohla! Představuji si to tak, že je stále plná básní, některé z nich napíše, některé odžije, většinu zapomene. Zveřejnit je, to je věc jiná, k tomu ji musí někdo přimět, možná přinutit. A taková netečnost vůči instituci autorství a instituci díla není jen sebezáchovná, ale životodárná. Čím poezie Bartlové působí nejvýrazněji, je intenzita a přesvědčivost autorčina prožitku, které může na papíře oslabit jen jediný zřetel, postaru se mu říká: vnitřní pravdivost.
Autor je literární kritik.
Kateřina Bartlová: Dnes a denně. Aleš Prstek, Olomouc 2019, 152 stran.