Komiksoví fanoušci i badatelé po celém světě se už léta dohadují, jak si tu v titulku připomenutou pesimistickou věštbu legendárního kreslíře Jacka Kirbyho vlastně vykládat. Někteří se přiklánějí k názoru, že odráží niternou a elementární skepsi vyčerpaného muže, kterého už zcela strávilo to, v čem byl po léta nesporně nejlepší, zatímco jiní argumentují, že Kirby v oné poněkud nediplomatické odpovědi na dychtivou otázku mladého fanouška (mohla znít třeba takto: „Pane Kirby, co mám dělat, abych byl tak dobrý jako vy?“) podle všeho nehovořil o médiu, nýbrž průmyslu. Ať už jej však k takovým neradostným vyhlídkám na deváté umění přivedly soukromé existenciální či tvůrčí nejistoty, deziluze související se zrušením Čtvrtého světa, projektu, který si počátkem sedmdesátých let vysnil a do nějž vložil veškerý svůj um, nebo ustavičné pletichaření parťáka, kolegy i přítele Stana Leeho, jedno už Kirbymu nikdo nesebere: uvedenou kratičkou frází jako kdyby pro veškeré další generace tvůrců zachytil a pojmenoval specifickou emoci rozpínající se mezi láskou a nenávistí, kterou lidé od komiksu ve vztahu ke „své“ domovské výrazové formě tak často zakoušejí. A nesejde na tom, jedná-li se o superhrdinský mainstream, americkou komiksovou alternativu či třeba japonskou mangu.
Tento komplikovaný, snad až „toxický“ vztah tvůrce a vyvoleného média (a všeho, co s ním souvisí, ať už se tomu rozhodnete říkat průmysl, pole či scéna) se navíc čas od času stává i ústředním tématem děl samotných. Inio Asano, jeden z čelných představitelů alternativnější odnože soudobé japonské mangy, mu v roce 2017 věnoval své dílo Reiraku (Zhroucení, anglicky v roce 2020 pod titulem Downfall). Vyprávění o kreslíři, jenž prochází existenční krizí, rozpadem partnerského vztahu a hlubokou deziluzí ve vztahu ke komiksu (Asano v rozhovorech opakovaně prohlašuje, že se nejedná o autobiografii), nepředstavuje zrovna lehké letní čtení, nabízí ale nejen působivou uměleckou výpověď o tom, jak manga kreslíři přicházejí o iluze, ale také detailní a nesmlouvavou zprávu o stavu komiksového odvětví v Japonsku.
Příběhy osobních nejistot, profesních křivd a tvůrčích i jiných selhání tvoří též půdorys nejnovější knihy Adriana Tomineho, jenž patří mezi výrazné zástupce klasického alternativního proudu amerického komiksu, soustředěného kolem nakladatelství Fantagraphics či Drawn & Quarterly. Memoár The Lone-
liness of the Long-Distance Cartoonist (Osamělost přespolního kreslíře, 2020) sice titulem odkazuje ke slavnému textu Alana Sillitoea z roku 1959, ve kterém mladík internovaný v nápravném zařízení nachází v dálkovém běhání způsob, jak se vymanit z neradostné každodenní reality, do výsledné podoby Tomineho nejnovější knihy se ale tato aluze nijak výrazněji nepropsala, komiksové médium zde rozhodně žádnou terapeutickou úlohu v protagonistově životě nezískává. Tomine v knize, jež je graficky upravena jako zápisník (oblé rohy, čtverečkovaný papír), zjednodušenou kresbou vypráví trapnosměšné historky z vlastního života s komiksem. Dojde tak na slzy nad zdrcující recenzí v The Comics Journal, tiché ponížení, když se Frank Miller na vyhlášení Cen Willa Eisnera ani nepokusí přečíst jeho příjmení („Tak to se ani nebudu snažit vyslovit…“), nebo zaměňování se slavnějším Danielem Clowesem. Navzdory smířenému humoru a přes všechno povrchové pobavení v podkresu někde v těch prázdných čtverečcích předtištěného vzoru rezonuje vztek a zoufalství nad tím, co všechno komiksový provoz s člověkem dělá.
Asano i Tomine se na svých domovských scénách pohybují už desítky let a oba dosáhli nemalého mezinárodního věhlasu, což ostatně dokládá i to, že je alespoň ve vzorcích známe i z českých překladů (Tomineho Letní blondýnku vydal v roce 2008 BB/art, Asanovo Město světel vyšlo o dva roky později péčí nakladatelství Hanami). Kariéra úspěšného komiksového výtvarníka může leckomu připadat jako splněný sen, vždyť ti lidé přece dělají, co je nejvíc baví. U Asana a Tomineho to přes všechny překážky naštěstí stále ještě stačí, u jiných ale zvítězila skepse a rezignace. Na zadní straně obálky Tomineho knihy to myslím nejvýstižněji zachycuje reklamní blurb od Alana Moorea: „Adrian Tomine v téhle srdečné a nádherně zvládnuté práci předkládá pronikavý a maximálně upřímný portrét odvětví, se kterým už nesnesu být více spojován.“
Autor je členem Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR a FF UP.