V roce 2014 abdikoval na funkci španělského krále Juan Carlos I. Finanční aféry jej ale pronásledují nadále, což ho na začátku srpna přivedlo až k rozhodnutí potupně opustit stát, v jehož čele dříve stál. Otazníky nad bývalým monarchou navíc ve společnosti spustily veřejnou debatu o možném konci španělské monarchie.
Na začátku srpna oznámil emeritní král Juan Carlos I. své rozhodnutí opustit Španělsko. V listu adresovaném svému synovi a nástupci na španělském trůnu, králi Felipovi VI., bývalý monarcha tvrdí, že tak činí pro dobro Španělska a vládnoucí dynastie. Pro Juana Carlose je však stále těžší zvládat stíny své vlastní minulosti.
Na úprku před justicí
Ačkoli monarchistické kruhy začaly hned mluvit o exilu, odchod Juana Carlose se podobá spíše útěku zločince, kterému teče do bot, před justiční spravedlností. Jeho advokát sice tvrdí, že bývalý monarcha bude s justičními orgány spolupracovat, tajnosti ohledně pobytu emeritního krále a spekulace o tom, že našel útočiště na některém z karibských ostrovů, spíš posilují opačný dojem. Juan Carlos zkrátka nestíhá řešit aféry, které se na něj valí. Již při svém panování byl bourbonský monarcha známý svou náklonností k bohatým podnikatelům, ochotným platit mu luxusní dovolené či financovat jeho skryté nadace. Juan Carlos měl, a stále pravděpodobně má, velice dobré vztahy s arabskými petromonarchiemi, jejichž vládci v minulosti neváhali pomáhat svému španělskému kolegovi dary v hodnotě desítek milionů dolarů. Není tedy náhoda, že bývalý král našel útočiště podle všeho ve Spojených arabských emirátech. Právě odkrytí zmíněných praktik, jejichž negativní vyznění bylo ještě podtrženo nuznou ekonomickou situací Španělska po velké recesi v roce 2008, vedlo roku 2014 Juana Carlose k abdikaci ve prospěch syna Felipa.
I když se řadu ze sporných vztahů bývalého panovníka již nepodaří objasnit, protože po dobu vládnutí kryla Juana Carlose kompletní imunita, poslední z kauz může mít hodně hořký konec. Aféra začala jako v nejlacinějším ze špionážních románů: hádkou s milenkou. Juan Carlos totiž v roce 2012 daroval své milence, urozené německé podnikatelce Corinně zu Sayn-Wittgenstein, prostřednictvím své panamské nadace zhruba 65 milionů eur. Ty podle dosavadních poznatků, které prošetřuje švýcarská prokuratura, pocházely ze všimného, jež monarcha dostal ze Saúdské Arábie poté, co konsorcium španělských firem získalo obří zakázku na stavbu vysokorychlostní železnice mezi Medínou a Mekkou. Jenže králova milenka roli bílého koně hrát nechtěla a odmítala vydat peníze zpět. Jak vyšlo najevo z tajně pořízených nahrávek, Juan Carlos použil na zastrašení své bývalé metresy zřejmě i důstojníky španělské tajné služby.
Útěk emeritního krále samozřejmě vyvolal na španělské politické scéně poprask, a to navzdory horku a koronaviru. Pravice se ihned chopila příležitosti, aby kritizovala vládu socialistů a Unidos Podemos, že bývalou hlavu státu nedokázala ochránit. Uvnitř exekutivy ale útěk taktéž vyvolal malou bouři, jelikož Unidos Podemos vytkli premiérovi Pedru Sánchezovi, že o zaječích úmyslech Juana Carlose věděl s předstihem od současného panovníka. Premiér se ale upřesnění své role vyhnul s odvoláním na důvěrný charakter rozhovorů s králem. Unidos Podemos se nakonec v polemice příliš neangažovali. Uskupení zůstává silně republikánské, jeho vedení ale rozhodlo nechat stranou otázku povahy hlavy státu kvůli koalici se socialistickou PSOE, která monarchii fakticky podporuje.
Není překvapení, že nejostřejší reakce v republikánském duchu přišly z nekastilských regionů a v první řadě z Katalánska, kde je republikánství součástí regionální identity. Jedna z nejhlasitějších kritik zazněla od barcelonské primátorky Ady Colau, která opatrně podpořila i referendum o monarchii. Colau zkritizovala nejen chování Juana Carlose, ale také pozici současné hlavy státu. „Felipe VI. nám dluží řadu vysvětlení a královský dům se velice mýlí, pokud si myslí, že se vyhne otázkám tím, že pošle emeritního krále pryč,“ napsala na Twitteru. Obdobné úvahy se ozývají i z Baskicka a dalších regionů, kde jsou silná hnutí za větší autonomii. Monarchistické kruhy se přitom snažily nejkritičtější hlasy zastrašit podáváním trestních oznámení za urážku krále.
Referendum, nebo abdikace?
Současný španělský republikanismus se tak silně protíná s otázkou ústavního nastavení státu. Monarchie je čím dál více vnímána jako symbol jednotného Španělska, čemuž výrazně napomohl sám Felipe VI., když se během katalánské krize z října 2018 přímo postavil za pravicovou vládu a její brutální potlačení samosprávného referenda v Katalánsku. Toto vnímání je posíleno historickou rolí, kterou monarchie sehrála při návratu Španělska k demokratickému zřízení. Návrat krále si prosadil diktátor Franco, aby zamezil vzniku demokratické republiky, proti níž vedl občanskou válku, a symbolicky posílil jednotnost státu, aby při přechodu k demokracii nedostaly nekastilské regiony příliš velký prostor. Diskuse o monarchii je diskusí o mnohonárodnostním Španělsku, jak často zdůrazňují aktivisté pro republiku, kteří ale sami nedošli ke shodě, jak přesně monarchii odstranit. Někteří žádají referendum, jiní dokonce masovou abdikaci vládnoucího rodu Bourbonů, což je ovšem nepravděpodobný scénář. Vládnoucí strany, které by měly papírově spíše tíhnout k republikánskému táboru, se však do střetu s monarchií příliš nehrnou, což platí i o katalánské republikánské levici.
Samotná monarchie má velký zájem na tom, aby ztotožnění monarchie a jednoty státu dál fungovalo. I přes jisté snahy současného panovníka trestat finanční a korupční prohřešky svých rodinných příslušníků, a to zdaleka nejen svého otce, se popularita královského rodu od kritického roku 2014 prakticky nikdy trvale nezvýšila. Důvěryhodnost dvora zůstává nízká a výzkumy uvádějí, že počet příznivců republiky soustavně roste, a to hlavně mezi mladšími ročníky. Pokud by na referendum opravdu došlo, monarchie by s velkou pravděpodobností prohrála. Královský systém tak nedrží na nohou popularita či politická neviditelnost jako ve Skandinávii a Beneluxu, ale podpora největších stran od Partido Popular přes PSOE až po Ciudadanos a samozřejmě neofrankisty z Voxu, kteří věří, že zrušení monarchie by otevřelo Pandořinu skříňku ústavních reforem a ve výsledku by vedlo ke konfederaci.
Španělská monarchie je dnes jedním z příkladů zombie institucí, přetrvávajících navzdory tomu, že jejich funkce vyprchala. I ona úvaha, že monarchie – či lépe král – garantuje státní jednotu Španělska, je v mnohém přehnaná. V posledních desetiletích se totiž persvazivní schopnost krále výrazně snížila. A figura monarchy rozděluje španělskou společnost na dvě poloviny s mírnou převahou odpůrců. Přesně jak je to běžné u přímo volených prezidentů v republikách.
Autor je spolupracovník deníku Il Manifesto.