Mathrockový epos

V roce 2014 vydala Yvette Young své debutové EP s názvem Acoustics. Mladá kytaristka, do té doby známá především z You­Tube a Instagramu, kde pravidelně zveřejňovala vlastní písně, covery i drobné kytarové nápady, na něm představila neobvyklou kombinaci písničkářství a komplikovaného akustického math rocku. Týž rok založila spolu s baskytaristou Davidem Adamiakem a bubeníkem Benem Wallacem­-Ailsworthem instrumentální trio Covet, v němž se rozhodla hlouběji prozkoumávat žánr, který se obvykle vyznačuje složitými strukturami, nepravidelnou rytmikou a instrumentální náročností. O rok později vzniklo první EP s názvem Currents, nahrané v DIY stylu v garáži v San Francisku. Do širšího povědomí se Covet dostali v roce 2018 s druhým, vyzráleji znějícím EP Effloresce. Kapela do té doby vystřídala několik bubeníků, dokud se neobjevil Forrest Rice, který ji obohatil nejen instrumentální virtuozitou, ale i blaženým úsměvem při hraní, jenž se v komentářích pod videi Covet stal zdrojem nespočtu vtípků. Syntézou dynamického a nekonvenčního bubnování, pracujícího se všelijakými polyrytmy a stop­-timeovými variacemi, a hry na basu, při níž Adamiak kreativně využívá celý hmatník a která neslouží jen jako podklad pro divoké kytarové riffy, se Covet podařilo vnést do světa math rocku svěží vítr.

Math rock od devíti do pěti

Po šesti letech existence trio letos vydalo první dlouhohrající desku Technicolor, která zdaleka překonává veškerou dosavadní tvorbu Covet. Album přitom vznikalo v nebývalém spěchu. Skupina musela všechny skladby složit za pouhý měsíc, aby stihla rezervovaný termín v newyorském studiu Vu Du, kde jí s produkcí pomáhali Mike Watts a Frank Mitaritonna. Yvette Young pojala podle svých slov komponování jako klasický džob od devíti do pěti: strávila několik týdnů zavřená v bytě, navíc prý psychicky na dně, a dlouhé hodiny skládala složité mathrockové kompozice. Nahraná dema následně rozesílala zbylým dvěma kolegům, aby její party doplnili vlastními nápady. Výsledkem je barvitá koláž nálad oscilující mezi křehkostí a tvrdostí, přímočarostí a komplexitou.

Hned na první poslech je zřetelné, že Technicolor není v porovnání s předchozími EP tolik „přeplněné“. Na Currents a o něco méně i na Effloresce jako by se skupina snažila do jednotlivých písní vměstnat co největší množství riffů, a posluchači tak neměli příliš prostoru k vydechnutí. Některé hlasy Yvette Young vyčítaly, že nedokáže komponovat skladby a místo toho jen skládá za sebe riffy. Je na každém, aby posoudil, nakolik je tato kritika oprávněná, nicméně hned úvodní, tříminutová skladba Good Morning, v níž na pozadí jednoduchého flažoletového loopu vybrnkává kytara s přidaným reverbem líbivou melodii, připomínající minimalis­tický soundtrack Neila Younga k filmu Mrtvý muž, ukazuje, že Technicolor se vydává trochu jiným směrem. Jako by se Covet po dvou krátkých rozcvičkách konečně rozhodli svou hudbou skutečně vyprávět.

Na albu se kreativně propojují prvky mnoha žánrů – jazzu, postrocku, indie popu, shoegaze, grunge či ambientu –, aniž by se vytratil typický zvuk Covet. Yvette Young tvrdí, že by muzikant měl nasávat a studovat rozmanitou hudbu, protože vždycky může narazit na koncepty, které se dají rekontextualizovat v úplně jiném stylu. Ve výsledku touto cestou může vzniknout osobitý, distinktivní hlas.

Obsedantní perfekcionismus

Yvette Young byla svými rodiči, čínskými přistěhovalci, k hudbě vedena odmalička: hrála na piano a housle, účinkovala v orchestrech, účastnila se soutěží. Na jednu stranu je za to prý vděčná, na druhou stranu pro ni byl tento tlak v teenagerovském věku zdrojem úzkosti a stresu, které vyústily v anorexii, a dokonce ji dovedly až k hospitalizaci. Právě v tomto období vzala poprvé do rukou kytaru. Ta ji, jak s přiznaným patosem říká, zachránila život, protože pro ni představovala osvobození. Hudba už nebyla spojená s drilem a úmornými soutěžemi – stala se územím, jehož hranice určuje pouze imaginace.

Během dospívání v Silicon Valley, v prostředí všudypřítomné kompetitivity, v sobě Young kultivovala určité outsiderství a neustále utíkala do světa punkových, noisových a mathrockových koncertů. Jak sama říká, její nemoc mohlo způsobit to, že neměla kontrolu nad svým životem. Hudba a rovněž malování – vystudovala totiž vizuální umění na Kalifornské univerzitě v Los Angeles – jí ale kontrolu vrátily. Zřejmě proto je její styl tak rozpoznatelný – každý tón jako by byl výsledkem až obsedantního perfekcionis­mu. Když vysvětluje svou metodu skládání, říká, že se za každou cenu snaží „pronásledovat melodii“, aniž by prý vědomě řešila rytmy, metra nebo pravidla žánru. Strukturu melodií pak připodobňuje dlouhým plynoucím větám. Hudba Covet sice může být pro posluchače uvyklé klasickým čtyřčtvrťovým taktům hůře čitelná, zároveň si ji ale i oni dokážou užít, neboť nepřestává být chytlavá.

Naděje v budoucnost

Předchozí EP Covet představovala obdivuhodné muzikantské výkony, jejich poslech však mohl být občas navzdory krátkému trvání poněkud vyčerpávající. Technicolor tímto problémem příliš netrpí. Skladby jsou sice většinou nepředvídatelné a plné nápadů, kompozičně jsou ovšem ­mnohem skousnutelnější. Zatímco starší tvorba vy­volávala spíše údiv nad technickou precizností, nová deska skutečně působí na emoce. Písně měly podle skladatelčiných slov znít tak, jak by se ona sama ráda cítila. Proto jsou často až hypnoticky povznášející. V dream­popově znějících singlech ­Parachute a Farewell se navíc poprvé v historii skupiny objevuje zpěv a krátké texty vyjadřují naději v budoucnost.

I přes rostoucí věhlas Yvette Young stále zveřejňuje na sociálních sítích vlastní hudební nápady nebo tutoriály, jak hrát některé složité pasáže jejích kompozic. Kytaristka se tímto způsobem snaží povzbudit všechny potenciální zájemce o hudbu nebo jinou tvorbu. Instruktážní videa totiž ukazují, že za leckdy až hrozivě komplikovanými skladbami se neskrývají žádné magické schopnosti, ale především obdivuhodná disciplína.

Autor je publicista a překladatel.