Alberto Breccia, Norberto Buscaglia
Mýtus Cthulhu
Přeložil Ondřej Hrách
Argo 2020, 120 s.
Argentinský výtvarník Alberto Breccia patří k zásadním osobnostem uměleckého komiksu. Z jeho bohaté tvorby, zahrnující životopis Che Guevary nebo politickou alegorii maskovanou za dobrodružnou sci-fi Eternaut, jako první v češtině vyšel soubor adaptací nejslavnějších povídek H. P. Lovecrafta Mýtus Cthulhu. Scénář Norberta Buscaglii sestává v podstatě jen ze zestručnělého převyprávění původních textů, kde téměř úplně chybějí dialogové bubliny, takže komiks by se dal chápat i jako soubor ilustrací. Brecciův modernistický, kolážovitý styl se k atmosféře Lovecraftových hororů hodí přímo skvěle. Povídky plné kusých líčení nepopsatelných hrůz totiž stavějí na náznakových popisech výjevů, které přehlcují smysly svých lidských pozorovatelů. Lovecraftovská monstra tak v Brecciově podání mají podobu shluků abstraktních tvarů, které jako by přesahovaly měřítka daná ostatními objekty v obraze. Autor ve své černobílé kresbě používá různé techniky. Ulice Innsmouthu mají neurčité tekuté linie vyryté do černého pozadí, tváře lidí i příšer, jež od sebe často nelze rozeznat, vypadají jako deformované fotografie a krajiny mají podobu koláží slepených z kusů, jež do sebe tak docela nezapadají. I realističtěji kreslené povídky, jako Hrůza v Dunwichi, vyvolávají dojem skutečnosti, která jen taktak drží pohromadě. Breccia se suverénně řadí po bok nejtalentovanějších komiksových adaptátorů Lovecrafta, jako jsou Gó Tanabe nebo Richard Corben.
Antonín Tesař
Robert E. Howard
Conan z Cimmerie. Svazek 2
Přeložil Richard Podaný
Argo 2020, 195 s.
Barbaru Conanovi se u nás daří již od začátku devadesátých let. Zatímco tehdy se doháněl dluh, který jsme vůči kultovní sérii měli již od třicátých let, nyní se vyrojily její komiksové adaptace. A zatímco Comics Centrum se zaměřilo na americkou řadu z nakladatelství Dark Horse, Argo publikuje evropská vydání z nakladatelství Glénat. To dalo různým scenáristům a výtvarníkům za úkol adaptovat původní Howardovy povídky a přiblížit je dnešním čtenářům. Zatímco první svazek byl s povídkami Černý kolos, Královna Černého pobřeží a Za Černou řekou ve znamení černé, v tom druhém najdeme povídky Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatovou citadelu, tedy tři příběhy o tom, jak se Conan vypořádává s početnými nepřáteli a s neznámým prostředím. Lehce psychedelickou Dceru pána mrazu zpracoval Robin Recht, který používá abstraktní velkoformátové obrázky, působící především na emocionální úrovni. Stíny měsíční záře zadaptovala Virginie Augustinová, která Conana a jím zachráněnou dívku zavádí do místa, jež ožívá tajuplnou energií a upomíná na kult Cthulhu. Na Šarlatové citadele spolupracovali scenárista Luc Brunschwig a výtvarník Étienne Le Roux. V povídce se po léčce maskované jako žádost o pomoc Conan dostává coby vězeň do podzemního labyrintu s Mínotaurem. Publikace, která pro sběratele vyšla hned v několika vazbách, je doplněna edičními poznámkami k původním vydáním povídek, galerií obálek francouzských verzí a několika celostránkovými ilustracemi.
Jiří G. Růžička
Petra Dvořáková
Vrány
Host 2020, 184 s.
Novela Vrány vyšla brzy po předchozím románu Chirurg (2019) a Petra Dvořáková v ní opět nahlíží do osudů obyčejných lidí. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára – otloukánek rodiny, která je pod neustálým tlakem spořádané matky a cholerického otce. Oba rodiče v dívce na prahu dospívání dusí jakýkoli potenciál. Zvenčí ale rodina působí zcela běžným dojmem, takže dítě zůstává bez pomoci. Téma je to jistě důležité a stojí za to o něm mluvit – Dvořáková ho ale otevírá tak povrchním způsobem, že se čtenář snaží knihu rychle dočíst a na divný pocit laciného voyeurství zase rychle zapomenout. Zásadním nedostatkem je podobně jako u Chirurga totální plochost postav. Žena je hysterka posedlá úklidem, muž zase zpruzelý pivař, který pro ránu nejde daleko. Druhá (a oblíbenější) dcera je škodolibá premiantka, učitel je dobrák (víc než toto se o něm opravdu říct nedá) a jeho matka hodná víla z umělecké školy. Nic víc. Dvořáková zkrátka nastolí problém a všechny postavy uzpůsobí tak, že do něj perfektně zapadají. A to i se všemi stereotypy, které vás napadnou ještě před přečtením první stránky. Ale co dál? Kdyby autorka opravdu chtěla jen hodit téma na stůl a nechat čtenáře, ať si s ním poradí, mohla sáhnout po silnějších metaforách a riskantnějším jazykovém výrazu. Dvořáková prohlašuje Vrány za své životní dílo a pracovala na něm prý dlouhé měsíce – u zkratkovité novely, která připomíná spíš první verzi rukopisu zaslaného do redakce, zní taková tvrzení až neuvěřitelně.
Valentýna Šatrová
Yascha Mounk
Lid versus demokracie
Přeložil Martin Pokorný
Prostor 2019, 383 s.
Kniha Lid versus demokracie přináší liberální recepci faktu, o němž autoři patřící k socialistické tradici nikdy nepochybovali – totiž že spojení liberalismu a demokracie je nejen nesamozřejmé, ale dokonce mezi oběma složkami existuje trvalé napětí. Současná krize nás podle Mounka dovedla do situace, kdy je liberální demokracie sevřena z jedné strany „kompetitivní oligarchií“ a z druhé „kompetitivním autoritářstvím“. Yascha Mounk, který působí v USA, ale pochází z Německa, se dokáže vyhnout jednostrannému pohledu většiny amerických textů na podobné téma a díky zohlednění odlišné evropské zkušenosti dospívá i k zajímavějším závěrům, třebaže jeho snaha o nastínění politických řešení odpovídá spíš tradici americké než evropské publicistiky. Mounkovy návrhy vycházejí z diagnózy rozkladu dřívějších zdrojů stability – růstu životní úrovně, regulace informačních kanálů a homogenity demokratických společností. Příčiny krize liberální demokracie tedy nevykresluje jako nějakou těžko pochopitelnou hybris ve stylu „lidi jsou blbí“, ale jako objektivní problémy. Například z kapitoly nazvané Náprava ekonomiky vyplývá, že krizi bydlení je třeba chápat jako přímou hrozbu demokracii. Mounk volá i po progresivním zdanění a ukončení výjimek, které umožňují nejbohatším „platit menší daně než jejich sekretářky“ – inteligentnější liberálové si evidentně uvědomují, že pro záchranu lodě liberální demokracie bude nutné spoustu manter ekonomického liberalismu rychle hodit přes palubu.
Matěj Metelec
Palm Springs
Režie Max Barbakow, USA 2020, 87 min.
Premiéra v ČR 13. 8. 2020
Zatímco mnoho „velkých” filmů v současné situaci míří na streamovací služby, komorní komedie Palm Springs u nás opsala opačnou trajektorii. V USA, kde je většina kin pořád zavřená, ji uvedl VOD kanál Hulu, který u nás není dostupný. My naopak můžeme snímek vidět v kinech, která v důsledku váznoucí globální distribuce nemají příliš co hrát. Přestože jde o film určený spíš pro malé obrazovky než pro velké plátno, prominentní uvedení si jistě zaslouží. Letní variace na téma hrdinů uvězněných v časové smyčce se svého námětu chopila sebejistě a nápaditě. Začíná v podstatě tam, kde končí klasická komedie Na Hromnice o den více – u hrdiny, který ohromuje dívku svého srdce tím, jak dokonale dokáže předvídat události. Jenže pro hlavní postavu Palm Springs je tohle dokonale secvičené číslo jen další epizodou donekonečna se opakujícího svatebního dne v odlehlém kalifornském hotelu. Hlavní kouzlo spočívá v tom, že si tvůrci dělají legraci ze samotného principu časové smyčky a z toho, jaká očekávání v divácích vyvolává. I závěrečná pointa je vlastně vtipná glosa k tomu, jakým způsobem si problémy svého života vykládáme a kde bychom mohli hledat řešení. Konverzační komedie, která výrazně spoléhá na herecké výkony dvou hlavních představitelů, se sice občas zbytečně zasekne na vysvětlujících dialozích, i tak ale patří k tomu nejlepšímu, co v letošním roce můžeme vidět – a nejen v kinech.
Antonín Tesař
Ekobuňka AVU
Vlastenecká klimaagitka
Galerie Artwall, Praha, 3. 8. – 7. 10. 2020
V době, kdy jsme ještě všichni byli vyděšeni pandemií koronaviru, galerie byly uzavřeny a kulturní akce přerušeny, vyhlásila venkovní galerie Artwall otevřenou výzvu na výstavní projekty na téma There Is No Back to Normal – tedy „návrat k normálu není možný“. O cestě zpět k normálnímu stavu – do starých, zajetých kolejí nebo alespoň do časů bez všudypřítomných roušek a společenského odstupu – snil snad každý. Mnohým tehdy ale bylo jasné, že naše stará normalita je nešetrná a globální systém vede k jedné krizi za druhou. První z výherců otevřené výzvy, kolektiv fungující na Akademii výtvarných umění v Praze pod názvem Ekobuňka AVU, svůj projekt pojal právě jako kritiku přístupu naší země k otázce životního prostředí. Galerie tak pokračovala v jedné z výrazných linek svého programu: navázala například na výstavu Katastrofa Jaapa Scheerena či výběr z fotodokumentace protestů Petra Zewlakka Vrabce s názvem Klima Revoluce. Vlastenecká klimaagitka Ekobuňky AVU sarkasticky propojuje text české národní hymny s vyobrazeními vyprahlé, zdevastované a znečištěné země a žádá: „Změňme hymnu, nebo zastavme změnu klimatu.“ A protože se česká vláda k zásadním krokům nutným pro zmírnění klimatické krize nemá, kolektiv se tedy rozhodl alespoň aktualizovat národní hymnu, kterou na vernisáži představil v plném znění. Vody nehučí, nýbrž hučely, bory nešumí, nýbrž šuměly, a „jestli uhlí necháme v zemi, tak můžeme zpívat dál“.
Natálie Drtinová
Daniel Špinar a kol.
Homo 40
Vila na Štvanici, Praha, psáno z představení 4. 8. 2020
Daniel Špinar se rozhodl v Homo 40 střílet do vlastních řad. Po zhlédnutí představení mi nezbývá nic jiného než palbu opětovat. Současný ředitel činohry Národního divadla tvrdí, že se v něm zaobíral tématem gayů po čtyřicítce. Pro tento účel se rozhodl na tři měsíce stát uživatelem seznamovací aplikace pro gaye Grindr. A na jeho osobní výpovědi o tom, co si z tohoto období odnesl, stojí celá inscenace. Kromě samotného názvu a anotace v představení však jen těžko hledáme něco, co by předeslanému tématu skutečně odpovídalo. Dílo se primárně zaměřuje na sexuální konverzace a na většinou nenaplněná očekávání, která Grindr přináší. To, že má tato aplikace i jiný účel než sexuální, není v inscenaci zmíněno, a proč taky – člověk, kterému jde o něco jiného než o sex, je hned ironicky shozen jako romantický snílek. Celá inscenace je postavena na co nejbizarnějších momentech, a svým charakterem tak připomíná Babovřesky pro pražské homosexuály. Jednotlivé výstupy mají kvalitativně sestupnou tendenci a vrcholem je pak sex s hluchoněmým, uzavřený konstatováním, že navzdory právům, jichž se homosexuální komunitě podařilo dosáhnout, se gayové chovají stále stejně – nedůstojně. Závěr představení tedy podtrhává stigmatizující účinek celého díla, které vytahuje to nejhorší z komunity a podává to jako její hlavní charakteristiku. A co víc, hra nenabízí žádné východisko, ba právě naopak – nutí nás celou situaci přijmout a pouze se jí zasmát.
Nicolas Kourek
Phoebe Bridgers
Punisher
CD, Dead Oceans 2020
Od let 2014 a 2015, kdy debutovaly Aldous Harding a Julien Baker, se s každým dalším rokem objevují nové písničkářky, jejichž produkce jako by se pohybovala v emocionálním intervalu vymezeném tvorbou zmíněných hudebnic. Phoebe Bridgers se svým prvním albem Stranger in the Alps z roku 2017 strefila přímo do středu – mezi naléhavost Julien Baker (s níž spolupracovala v rámci projektu Boygenius) a pocitovou zdrženlivost Aldous Harding. Druhá deska ovšem vždycky představuje výzvu. V případě indiefolkových debutantek jde zpravidla o to, jak oživit subtilní zvuk, a zároveň se nevzdálit folkovému minimalismu. Možná, že právě Punisher je klíčovým příspěvkem k tomuto tématu. Není přitom důležité, zda je to lepší nahrávka než Party od Aldous Harding nebo Turn out the Lights od Julien Baker. Nové album Phoebe Bridgers je provokativní tím, že zrcadlí podstatu celého problému: možnost či nemožnost vzdálit se svým východiskům. Je to stále křehký, nekomplikovaný emo folk, ovšem plný neklidu a drobných žánrových posunů, které se nejzřetelněji projeví při náhlých přechodech do indierockové polohy s bohatými aranžemi. Tyto momenty naznačují nejen potenciál, ale také riziko: Bridgers by se patrně mohla stát úspěšnou zpěvačkou amerického country folku, pokud by se jí ale opravdu stala, hudební scéna by přišla o písničkářku s mimořádnou schopností expozice svého křehkého nitra. Prozatím se zastavila přesně na prahu, aniž by ho překročila či udělala krok zpátky.
Benjamin Slavík