Muž bez talentu

Pro západní komiksovou tradici představuje autobiografický komiks vrchol pomyslného piedestalu – nejvyšší metu, jaké může deváté umění dosáhnout. Kreslené konfese patří k nejoceňovanějším úkazům euroatlantického komiksu, ať už jde o Pulitzerovou cenou ověnčeného Mause (1980–1991, česky 1997–1998) Arta Spiegelmana nebo Persepolis (2000, česky 2006) Marjane Satrapiové. Od sedmdesátých let, kdy se ve Spojených státech do vlastních životů poprvé obuli autoři jako Robert Crumb a Harvey Pekar, zachycují další a další generace mladých tvůrců své vlastní zkušenosti prostřednictvím tzv. non­-fiction komiksu.

Dramatické obrázky

V japonské manze však autobiografické prvky začaly pronikat do kreslených příběhů přibližně o dekádu dříve, než se na Západě pustil do veřejného praní svého špinavého prádla Robert Crumb. Zároveň se, podobně jako v americkém komiksu, prolínají s počátky uvědomělejší kreslené tvorby pro dospělé čtenáře. S konceptem a termínem gekiga (doslova „dramatické obrázky“) v protikladu ke klasické manze, která byla v té době stále považována za formu jednoduché a rychloobrátkové zábavy především pro děti a mládež, přišel v roce 1957 Jošihiro Tacumi.

Tacumi spolu se svým souputníkem Masahiko Macumotem tvořili na konci padesátých let lakonické příběhy, často plné drastického násilí i otevřeně sexuálního obsahu, čerpající z kriminálních rubrik novin a ne­­utěšené sociál­ní situace poválečného Japonska. Jejich svěží a dynamický styl kresby byl z velké části ovlivněn tvorbou jejich velkého vzoru Osamu Tezuky, nicméně témata, která si pro své kreslené příběhy vybírali, byla v prostředí mangy zcela nová. Přes inspiraci skutečnými událostmi a dobovou sociální situací se však Tacumi i Macumoto stále pohybovali v rovině fiktivních příběhů. Prvním autorem, který do komiksové tvorby zapojil motivy ze svého osobního života a zároveň se zaměřil na niterné konflikty postav, byl až Jošiharu Cuge.

Cuge se narodil v Tokiu v roce 1937 jako druhý z pěti sourozenců. Otec mu zemřel, když mu bylo pět, a matka zůstala v nelehké době poválečné krize na výchovu potomků sama. Po dokončení základní školy tak byl Jošiharu nucen hledat si práci. Už odmala prokazoval velké výtvarné vlohy a po válce propadl příběhům Osamu Tezuky. Proto se na začátku padesátých let zkusil uplatnit na tehdy vzkvétajícím poli kašihon mangy – světě knihoven a zápůjčních titulů, který v chudobou stiženém Japonsku po určitou dobu suploval trh s knihami a časopisy. První mangu v duchu tehdy populárních samurajských příběhů vydal Cuge v jednom takovém magazínu v roce 1955, kdy mu bylo osmnáct. Následujících skoro deset let se pak věnoval tvorbě pro putovní kašihon časopisy, do jeho příběhů se ale současně začalo vkrádat stále více temných motivů ve stylu čím dál oblíbenější gekigy.

Šarlatánský samuraj

Začátkem šedesátých let zažívá plachý Cuge s depresivními sklony první z větších tvůrčích krizí, kterou kromě rozchodu s přítelkyní prohloubí i stále citelnější útlum celého kašihon odvětví. Vzmáhající se knižní trh začíná místo zápůjčních titulů chrlit kvanta časopisů a klesající náklady se snaží kompenzovat širší nabídkou a rychlejším tempem vydávání. Cuge se ale stoupajícím požadavkům vydavatelů a vytváření příběhů čistě pro zábavu odmítá přizpůsobit – výsledkem je neúspěšný pokus o sebevraždu a tvůrčí blok, který trvá až do roku 1963.

Následující rok se ale situace otáčí a Cugeho kariéra zažívá vzkříšení. Zakladatel nově vzniklého magazínu Garo, který se stává základnou nezávislé a experimentální mangy a zároveň jedním z artefaktů vznikající kontrakultury, má o jeho dílo velký zájem. Po neúspěšných pokusech o kontakt se mu konečně podaří Cugeho nalákat prostřednictvím inzerátu přímo v Garu. V roce 1965 zde Cuge vydává svůj první příběh o šarlatánském samuraji. Ten vyšel letos poprvé anglicky coby úvodní ze sebraných příběhů v kanadském nakladatelství Drawn & Quarterly, které se po Šigeru Mizukim a Jošihiru Tacumim zaměřilo na Cugeho. Jeho souborné zralé dílo má vyjít v sedmi svazcích, z nichž máme zatím k dispozici první, pojmenovaný podle jednoho z příběhů The Swamp (Močál).

Titulní příběh o mladém rekreačním lovci z města, který se na venkově dostane do bizarní erotické eskapády s místní dívkou, má veškeré náležitosti lynchovsky vymknutého příběhu. Podobné snové sekvence a zvláštní zvraty v příběhu i logice vyprávění se brzy stávají Cugeho poznávacím znamením. Vyvrcholí v jeho snad nejznámějších „dramatických obrázcích“ – surrealistickém podobenství Nedži­-šiki (Šroubová metoda) z roku 1968, které se stane mezi japonskou mládeží na konci šedesátých let kultem.

Já, outsider

Pro svět mangy ale přichází zásadní obrat už o dva roky dříve, kdy Cuge publikuje v Garu příběh o mladém kreslíři mangy, který si se svou přítelkyní, jež se živí jako barová hosteska, pořídí malého ptáčka, rýžovníka šedého. Komiks doslovně inspirovaný Cugeho životní situací té doby se stává vůbec první autobiografickou mangou, která zrodí celý žánr watakuši manga („komiks o mně“). Cugeho osobní život od té doby prostupuje velkou částí jeho tvorby – postupně se s ní promísí natolik, až osobnost autora a jeho literární alter ego doslova splynou. To je právě případ Cugeho posledního díla Muno no hito (Muž bez talentu) z roku 1986, které vyšlo rovněž letos poprvé v angličtině.

Muž bez talentu sleduje osudy bývalého kreslíře mangy Sukeza Sukegawy, který rezignuje na jakoukoli kariéru i snahu o zapojení do pracovního procesu a snaží se zbohatnout či alespoň uživit rodinu zkoušením stále pochybnějších podnikatelských záměrů. Od přeprodávání opravených foťáků se dostane ke krátké epizodě s chovatelstvím a prodejem zpěvných ptáků, až se nakonec usadí na břehu řeky Tama v tokijské periferii, kde v chatrči prodává dekorativní kameny vylovené z řeky. Bezvýchodnost vlastního počínání doplňuje frustrace jeho manželky a sípání jejich astmatického syna – pozvolné odumírání Sukezových lidských tužeb a snahy změnit svůj život nabývá na samém konci kvalit zenového satori. To podtrhuje i závěrečné vyprávění o potulném žebrákovi a historickém skladateli haiku Seigecuovi.

Absence ambic udělala v hypervýkonné japonské společnosti konce osmdesátých let ze Sukeza Sukegawy představitele myšlenkového odboje a z mangy Muž bez talentu kultovní publikaci, která se dočkala i filmového zpracování. Jošiharu Cuge se po jejím vydání stáhl do ústraní podobně jako ústřední postava a od té doby se objevuje na veřejnosti pouze sporadicky, naposledy při přebírání ceny za celoživotní dílo na letošním festivalu v Angoulême. Za koncem jeho karié­ry prý stojí psychické a zdravotní problémy – ale také je dost dobře možné, že outsiderství svých postav nakonec povýšil ze žánru doslova na životní styl.

Autor je publicista.