Nebe „San Gabriela“

Před sedmi lety jsem byl malý. Ona mi vzala mobil a počítač. Řekla, že jsem závislák a že tohle je karanténa. Ležel jsem a čuměl do stropu. Myslel jsem na to, jak Ji opustím, až mi bude osmnáct. Na stropě jsem viděl pronajatý pokoj nebo postel na koleji. Představoval jsem si, jak ji opustím a jak bude plakat.

Před deseti lety, to jsem byl taky malý. Dostal jsem pětku za sopku z papírové hmoty. Sopku jsme dělali spolu s ní, použili jsme laciný toaletní papír a vařený klih. Uřízli jsme hrdlo velké petky a nahňácali na něj lepivou směs. Ona pak sušila sopku fénem. Pak jsme ji obarvovali: černou, hnědou, červenou. Červenou jsme natřeli kráter – jako kdyby v něm byl oheň a láva. Vyšla nám z toho pěkná sopka, ale křehká. Upustil jsem ji do velké louže, do velké louže podobné Tichému oceánu. Sopka se z více než poloviny rozpustila. Do školy jsem nedonesl nic. „To je pětka,“ řekla zeměpisářka.

„Pětka?“ zeptala se mě Ona. „Jak to? Jak je to možné? Vždyť jsme ji sušili fénem…“

Sušili jsme ji fénem. Smála se. Vyprávěla mi o Vesuvu, říkala, že by byl pobouřen, kdyby ho někdo sušil fénem. Když došly barvy, domalovávala oheň svým lakem. Lakem na nehty. Ze všech možných zásob vhodných k výrobě nové sopky nám zůstal jen toaleťák.

Myslel jsem, že mě opustí. Myslel jsem, že mě odvede k cizímu zápraží a bez ohlédnutí odejde. A já se ztratím navěky. Myslel jsem na to, že by nebylo špatné mít mobil, abych se neztratil tak definitivně. Myslel jsem, že za nějaký čas bych Jí dokázal vysvětlit to s tou kaluží a s pětkou. Doufal jsem, že se nakonec pro mě vrátí k tomu cizímu zápraží a vezme mě domů. A já se i tak najdu. A tak jsem od Ní šel sám. K Pavlíkovi­-zbohatlíkovi.

Nebudeš tomu věřit, ale i před patnácti lety jsem byl malý. Před domem, kde jsme žili, bylo dětské hřiště. Nebylo ničí. Bylo moje. Hrál jsem si tam sám a myslel jsem si, že každé dítě na světě má svoje hřiště. Jiné děti v našem domě nebydlely. Dům byl velký, patrový, dlouhý. Baba Káťa, teta Ira a my. A už nikdo další. Vila? Myslíš, že to byla vila? Ne, opuštěný barák.

Bývalá dělnická svobodárna. Ale jen si to představ, neodpojili tu elektřinu. A ještě tu byla taková ta komunistická nástěnka a hodně poloprázdných místností, postele, stoly, omlácené skříně. V každé místnosti bylo na čem spát a bylo na čem jíst. Ona… Ona říkala, že to je palác, zanedbaný, ale kouzelný. A baba Káťa strašila, že si na něj můžou vzpomenout. Pak nás najdou a vysídlí. A my budeme muset jít do světa. A Ona… Ona chtěla jít do světa a nosila mi mapy a knihy. Hlavní město Kanady – Ottawa, hlavní město Surinamu – Paramaribo, hlavní město Nigeru – Niamey. Znal jsem zeměpis líp než zeměpisářka. A mys Dobré naděje, kdyby tě to zajímalo, není nejjižnějším bodem Afriky. Střelkový mys, ten je jejím nejjižnějším místem. A veškerá dobrá naděje je jedná velká lež. Nejdřív jej totiž Bartolomeu Dias nazval mysem Bouří.

Před deseti lety, když jsem byl malý, ze všech cizích zápraží jsem znal pouze jedno – zápraží Pavlíka­-zbohatlíka. Byl to strašně vzdálený svět, kde lidi žili v pěkných domech za vysokými ploty, kde byly květinové zahrady, sady, pařeniště, garáže a venkovní kuchyně. Pavlík­-zbohatlík se učil na samé jedničky. Měl hezké brýle, mobilní telefon a sportovní kolo. Jezdíval za mnou. Hráli jsme si – na mém hřišti a u mé louže. Baba Káťa říkala, že ho nesmím vodit k nám domů, protože by nás mohl udat. Ale to by nemohl. To je jisté.

Vyráběli jsme s ním lodě, z papíru, prkének, haluzí a kartonových krabic. Natírali jsme je na bílo. Barva byla z hašeného vápna, kterým baba Káťa natírala zdi. Barva dlouho schla. Vlajková loď Pavlíka­-zbohatlíka se nazývala San Gabriel, zatímco moje se nazývala Santia­go. Lodě v tom našem oceáně rychle tmavly a šly ke dnu, ale my jsme si zas a znova dělali nové. San Gabriel a Santiago.

„Jak to? Jak je to možné?“ ptala se Ona, když mě k sobě tiskla na zápraží Pavlíka­-zbohatlíka. „Vždyť jsme ji sušili fénem…“

„Upadla a zahynula v našem oceáně,“ odpověděl Pavlík, protože jsem znehybněl od radosti a od hoře a nemohl jsem je rozeznat ani mluvit. „Už to není sopka. Je to škuner Sweepstakes.“

A ona, aniž by se podívala na Pavlíka, se zrakem upřeným na mě řekla: „Moje hloupé Prasátko…“

Před sedmi léty, když jsem byl malý a odehrála se moje herní karanténa, mi řekla: „Nezlob se. Tohle není trest. Nyní je vhodná doba a vhodné místo na přemýšlení o životě.“ Mlčel jsem a byl jsem naštvaný. Už jsem věděl, že tohle není palác, že my jsme squatte­ři, nebo lépe řečeno – bezdomovci, že baba Káťa a teta Ira pracují v ilegálním dole, takzvané kopance, a že nás nehledají jenom proto, že za to nikomu nestojíme. Ale měli jsme elektřinu, za kterou jsme neplatili, počítač a disky, které mi dal Pavlík­-zbohatlík, a internet, který občas pro sebe a pro mě kupovala.

Hrál jsem neustále. Chodil jsem světem a střílel, chodil jsem světem a stavěl domy a města, chodil jsem světem a dělal hloupé klipy, chodil jsem světem a blbě jsem se učil. Řekla mi: „Jen se zamysli, proč jsi tady.“ „A ty? Proč jsi tady ty?“ křičel jsem na ni.

„Já? Já – abys tady byl ty,“ řekla Ona. „Ale dřív jsem o tom nevěděla, že jsem tu já pro tebe.“

Doufal jsem, že zruší karanténu. Ale Ona nic. Dva týdny. Dva prázdné zlé týdny jsem myslel na to, jak ji opustím a jak moc pak bude brečet.

Pavlíka­-zbohatlíka Rusové zastřelili při odchodu z Ilovajsku. Poskytli „koridor“ a povraždili skoro všechny. Udělali mu operaci očí a už nepotřeboval brýle, když ho Rusové zabili. A já jsem prošel. Zeptej se mě: „Proč jsi tady?“

Já mám odpověď.

Jsem tu, abych se díval na nebe. V přísně omezených souřadnicích. Sotva se v tom vyznáš, že? Zkusím jednodušeji: v souřadnicích přísně omezených krajními body. Máš­-li mapu, podívej se. Na mapě to je všude mezi Forosem a Hremjačem, a ještě všude mezi obcemi Ranňa Zorja a Solomonovým – skoro jako by to byly Šalamounovy ostrovy, že…

… Abych pokaždé, když jen budu chtít, v jakýkoliv okamžik – tohle se taky pokus pochopit… Ten „jakýkoliv okamžik“… Je to těžké, ale zkus to. Nepospíchej. V jakýkoliv okamžik…

… Abych se díval na nebe. A abych v jasných bílých oblacích viděl vlajkovou loď „San Gabriel“, natřenou bílým vápnem, a v mracích zešedlých sněhem či deštěm, ale také v kterýkoliv okamžik – mohl vidět svého Pavlíka­-zbohatlíka a mou sopku, ze které Pavlík udělal škuner Sweepstakes.

Jsem tu proto, abych se díval na nebe. A co ty? Proč jsi tu ty?

Z ukrajinského originálu Nebo „San Habrielja“ přeložil Alexej Sevruk.