Nebojte se bát!

Když se jednoho teplého srpnového dne malý Oskar zeptá své pratety Augusty, čeho se bojí ona, dostane se mu zvláštní odpovědi: „Moc se těším na ten mřížkový koláč.“ Na zahradním stolečku před nimi čeká v tiché společnosti porcelánových šálků zatím ještě nerozkrojená dobrota a Oskar proti nesmyslnosti tetiččiny věty neprotestuje. Rozumí jí. Představíme si, jak se kluk dívá do staré, vrásčité tváře, do ospalého pohledu, který je po procitnutí z odpoledního zdřímnutí nejspíš ještě zamlženější než obvykle, a jak si všechno urovnává do smysluplného obrazu: prateta se nebojí, protože si už nic nepamatuje. Už si nevybaví, co znamená mít strach, zapomněla dokonce nejspíš i to, jak se bát. Když se naše paměť odpojí od minulosti a síla myšlení a představivosti od blízké budoucnosti následující chvíle, nebudeme se mít čeho bát. To je poznatek, ke kterému Oskar dospěje. A pozná také to, že prateta Augusta je výjimkou, neboť kromě ní mají z něčeho strach všichni.

Kýč i revolta

Neboj se, Oskare (Garmanns sommer, 2006; česky 2020), obrázková kniha norského grafika, ilustrátora a autora dětských knih Stiana Holeho, vypráví o tom, že je to takto v pořádku: bojíme se, máme strach ze spousty všedních i nevšedních věcí, takový už je život. Hole ohromí nejen tímto postojem, ale také vizuálním stylem svých ilustrací, vzešlých z programu Adobe Photoshop: zkreslenými a až do gnómské podoby pokřivenými poměry zobrazení, vráskami, chlupy a protézou v blízkém záběru, barevnými kolážemi, jež kombinují digitální fotografii s kresbou, obrazovou ambivalencí vznikající smíšením realismu se surrealismem, líbivého kýče s revoltou avantgardy. Přijmeme­-li skutečnost, že obrázkové knihy působí jako dokument sociálního, kulturního a historického prostředí, že jsou na způsob bachtinovských chronotopů jakýmisi zrcadly prostorových a časových vztahů v našem světě, a působí­-li takto i překlady obrázkových knih, můžeme předpokládat – nebo spíše doufat –, že čtenářská reflexe je vnímavější nejen k tomuto žánru, ale i k celé současné kultuře vizuálního vypravěčství. O tuto změnu a kulturní zprostředkování už dlouhá léta neúnavně usiluje nakladatelství Baobab a teď se k němu, kromě jiného i vydáním prvního dílu Holeho trilogie, přidalo nakladatelství Host.

Na české vydání Neboj se, Oskare jsme přes významný pozitivní světový ohlas čekali celých čtrnáct let. Nakladatelskému váhání lze porozumět, vždyť jde o knihu, která cituje a přitahuje obsahy, postavy a vzorce z různých časů a prostorů, její verbální a vizuální intertextualita se pak každým překladem rozšiřuje o další horizonty. Máme přitom co do činění s kolážovou složitostí, v níž není třeba rozpoznat a dekódovat všechny předměty intertextuálních toulek (například z autobusu vykukujícího Elvise Presleyho či paprsky svítání na způsob bollywoodských plakátů), jelikož to, co potřebuje o tísni, smrti či atmosféře přechodovosti během posledního srpnového dne říct, je dobře čitelné i bez nich. Porozumění se uskutečňuje paralelně v dětském i dospělém interpretačním univerzu, ale odlišným způsobem. A tato rozdílnost je vlastně jen základním typem diference, jakýmsi modelem pro jiná možná různočtení, jež je důležité zmínit i proto, že Hole, jak sám v jednom rozhovoru prozradil, při tvorbě o knihu pro dětského čtenáře neusiloval.

Portréty strachu

Stian Hole citlivě a s porozuměním zobrazuje šestiletého Oskara, jeho vnitřní myšlenkové pochody a dialogy, které vede s třemi pratetami a svými rodiči. Mluví spolu o pomíjivosti, smrti, různých přechodech a nových začátcích, ale především o strachu, který je v jejich pozadí. Zahrada je na konci léta sice ještě plná kytek, ale ve vzduchu je už cítit podzim a ten letošní přináší cosi zneklidňujícího: Oskar po prázdninách půjde do první třídy a spíše než radostné očekávání v sobě nachází nepříjemné pocity – vždyť mu zatím nevypadl ani jeden zub, a navíc na něj čeká tolik neznámých věcí.

Fenomenologie strachu, která se na stránkách knihy otevře, je na projevy zkušeností bohatá. Oskar se s nimi postupně seznámí, pojmenuje je a vsadí do širších souvislostí svého šestiletého vědění. Výjimečnost podání tohoto melancholicky pojatého, kontemplativního procesu spočívá v tom, že se Hole rozhodl strach a úzkost neřešit a nevysvětlovat. Nesnaží se jich kvaziterapeuticky zbavit, nesnaží se je zlehčit ani zlehčovat, nejde mu o to, aby jako nezvaný učitel poskytl ponaučení o tom, že bát se je zbytečné, nevhodné či škodlivé. Hole nám a malému Oskarovi různé podoby strachu „pouze“ ukazuje: ukazuje je slovy a obrazy tak, aby rozumějícím odkrýváním dostal na povrch (respektive do vědomí) sdělení, že bázeň k životu patří stejně jako třeba knoflík na kabát. Prateta Rút se bojí nespolehlivosti těla, své brzké závislosti na chodítku a také zimy a sněhu. Tetě Borghild je úzko, protože tento svět bude muset zanedlouho opustit. Maminka se bojí o své dítě, bojí se o Oskara, když nemůže být s ním a nemůže ho ohlídat, ale bojí se také úterku, kdy má jít k zubaři. I táta se bojí, nejen o ně, o svou rodinu, ale také o všechny noty, které má jako houslista na večerních koncertech zahrát. A podle táty se zcela jistě něčeho bojí dokonce i Hanka s Johankou, dvojčata, která toho jinak umějí mnohem víc než Oskar. Kolik strachů, tolik portrétů v knize – a ty pak popsaným obsahům bázní dodávají individualizující charakter.

Kniha je tedy koncipována jako sled výpovědí a obrazů o obavách různých postav, aniž by šlo o snahu se strachem skoncovat, překonat jej, nabídnout laciný manuál k jeho vyřešení. Český překlad názvu knihy je tak vlastně matoucí: jeho imperativ přímo sugeruje překonání, a staví tak čtenářská očekávání do přímého protikladu s tím, co je v textu stěžejní. Svému hlavnímu hrdinovi (a tím i čtenáři) totiž autor dovoluje, aby se bál. Umožňuje mu poznat strachy jiných, aniž by toto poznávání nutně spojoval s potlačením pocitů, které se v jednotlivých postavách knihy objeví. Dovoluje mu jednoduše být u toho, když si pocit – jakkoli je stísňující či svírající – najde své místo ve světě. A Hole jde ještě dál: ukazuje i ono ukazování. Rentgenovým snímkem Oskarova hrudníku vidíme například přímo do hlubin jeho tísně, která zůstává navzdory moci vševidoucí technologie uchopitelná pouze v dimenzi poezie: v jemném třepotání motýlích křídel. Jako čtenáři jsme zváni, abychom se stali Oskarovými společníky v pozorování, jež vyžaduje opuštění gest a nutkání všechno okamžitě změnit, spravit, vylepšit a tím nepoznaně zavrhnout.

Statečnost empatie

Oskar je přes veškeré své strachy a úzkosti statečný hrdina: má v sobě jakousi nenápadnou kuráž, aby jim hleděl vstříc, aby se jim postavil tváří v tvář. A pokud nám nestačí číst o pozorování šestiletého, respektive spolu s ním sledovat v literárně­-meditativním stavu intimní blízkost lidských životů, protože si potřebujeme vymezit ideové sdělení díla, můžeme ho nalézt právě v tom, co Oskar se svou bázní dělá: v jeho diskrétním, přesto přímém a otevřeném tázání. Je to jeho způsob navazování na otázky, které původně dospělí kladli jemu („Čím budeš, až vyrosteš?“ „Jaképak to asi v té škole bude, nebojíš se?“). Oskarovy dotazy jsou nejspíš vyslovené šeptem a vždycky v rámci dialogu mezi ním a dotazovaným, zato bez okolků: „Bylas taky někdy malá?“ „Umřeš brzy?“ „A nebojíš se?“ Je to jeho způsob téměř tajného dotýkání se plynoucího času.

Nejde samozřejmě o žádné definitivní rozhřešení, přesto samotné povídání o tom, co člověk cítí, a především naslouchání tomu, co prožívá ten druhý, poskytuje určitou úlevu. Oskar se bát nepřestane, na konci knihy je však alespoň natolik „osvobozený“, že se svým pocitům nemusí vyhýbat. Na poslední dvoustraně ho vidíme samotného se svým strachem, který mu sedí neviditelně na ramenou, přesto z tohoto statického obrazu dýchá ticho a pokoj. A možná i smíření. Nejde tu o osvobození od něčeho, ale spíše osvobození k něčemu: k empatii a osobním odpovědím na strach nejen těch druhých. Klid vyzařující z poslední scény působí jako konečný bod pomyslné cesty, kterou v poslední srpnový den Oskar ve společnosti svých blízkých prošel: je plodem empatického postoje, jenž činí člověka silnějším, neboť schopnost empatie s přibližující se smrtí druhých (pratet) může být základem Oskarova vědomí jeho budoucí absence – vlastní smrti –, ale také jeho současného místa v tomto světě se všemi nejistotami a výzvami. Pro vyjádření těchto metafyzických souvislostí nejspíš není příhodnější doby než přechod mezi letním a podzimním vnímáním světa.V této interpretaci pak Oskarův příběh můžeme číst jako variaci na postřeh maďarského spisovatele Pétera Nádase, že po uplynutí letní, hysterické vůle k životu je v čistém podzimním vzduchu lépe slyšet vyzvánění zvonů.

Autorka je socioložka.