Neobyčejně obyčejný příběh

Stěží dospělá transžena Lola se za podpory své matky a za otcovými zády chystala na operace spojené s biologickým přechodem k ženskému tělu. Matčina smrt ale osmnáctiletou dívku nutí střetnout se s odmítavým postojem druhého rodiče. Když cestují s urnou do matčina rodného kraje, nemají otec a dcera poprvé po letech možnost jeden před druhým uniknout, což jim poskytne příležitost projít si procesem vzájemné konfrontace, který jejich vztah tak nutně potřebuje.

Přímočará synopse přímočarého filmu naznačuje, že Lolu ihned označíme za typický snímek z LGBT festivalů, jejichž prostřednictvím je primárně distribuována. Ne každý tvůrce má takovou kategorizaci rád, někteří se jí vyloženě brání. Evokuje klec, do níž se titul uzavírá, aby nezmohl víc než přidat další ozvěnu do uzavřené echo chamber. Přinejmenším od mainstreamového úspěchu Zkrocené hory (Brokeback Mountain, 2005) se navíc nad čistým a nekomplikovaným příkladem LGBT filmu často láme hůl. Z coming outu a rodinných konfliktů v souvislosti s genderovou identitou či sexualitou se stalo klišé už i v mainstreamu. Svět, kde ceně Emmy vládne soutěžní reality show o dragu RuPaul’s Drag Race, už se nad bazálním příběhem z této oblasti tak snadno nedojmeme. Z perspektivy diváka, jenž chce být uspokojen originálním nebo nějak překvapivým filmem, se LGBT tematika jeví jako předzvěst fádnosti. Platí to nejen vně LGBT komunity, ale i uvnitř. Nejeden organizátor festivalu Mezipatra, který Lolu v Česku distribuuje, má v rukávu ty nejdrsnější odsudky filmů, jejichž ústředním konfliktem je coming out či změna pohlaví.

Lola si žádá empatii

Jedním z posledních způsobů, jak se takovému filmu oddat, se zdá být empatie. Coby konzumující filmové publikum můžeme kupit jeden coming out na druhý a porovnávat je. Empatický divák má naopak tendenci cítit, jaký prostor zabírají tyto motivy v životě jednotlivců. Z toho úhlu pohledu pak ani nemůže jít o klišé nebo rutinu. Vždyť i ten nejobyčejnější coming out má zdrcující emocionální a existenciální vliv i na toho nejnudnějšího člověka. Právě věrné zobrazení pak může mít ten největší emocionální účinek, zvlášť když publikum na LGBT festivalu často patří ke komunitě, a má tedy přímou vlastní zkušenost.

Vracíme se ale k tomu, že mnoho diváků a nakonec i filmařů vidí jen nerado, když dílo na podobnou účast publika spoléhá. V extrémním výkladu by to ostatně znamenalo, že na toto téma ani nejde natočit špatný film a že konkrétní zpodobnění není důležité. Čtení filmů založené na empatii a vcítění do konfliktu je proto leckdy vnímáno jako podřadné oproti analytičtějšímu přístupu, který se soustředí na to, jak moc se dané dílo odlišuje od „konkurence“. Lola je však snímek, který nejenže počítá s empatickým divákem, ale má v sobě potenciál přesvědčit o smysluplnosti a hodnotě takového přístupu. Proto je namístě, že právě tento počin byl Mezipatry vybrán do širší distribuce, i když na první pohled přesně odpovídá představě o stereo­typním LGBT filmu.

Postavy na devadesát minut

Jde opravdu o velmi jednoduché, anekdoticky koncipované dílo. Postavy existují proto, aby zažily tento konkrétní konflikt, jejich život ani rozsah jejich charakteru nevyžadují delší stopáž než devadesát minut. O dceři ani otci se nedozvíme nic, co přímo nesouvisí s jediným úkolem, který před nimi stojí. Nevíme, jak by se Lola chovala v jakékoli jiné situaci, neumíme si představit, o čem bychom si s ní mohli povídat u kafe. Jasnější obrys nabírá její otec, čistě však proto, že na jeho odmítnutí dceřiny identity spočívá konflikt a díky tomu víme, před jakou životní volbou stojí. Naštěstí však nedochází jako v mnoha jiných dílech k tomu, že by se musel marginalizovaný člověk předtím, než je přijat, nějak zavděčit. Ačkoli by bylo pěkné a praktické, kdyby Lola byla k otcově nechápavosti vstřícná, film jí neukládá žádnou povinnost dokazovat platnost svých rozhodnutí. Lola není dokonalá a ne všechny její volby jsou zobrazeny jako správné. Skutečnost, že s matkou dlouhé měsíce tajila plány na chystanou sérii operací, vyznívá vůči otci nefér bez ohledu na jeho předpokládaný odpor. Není ostatně zcela jasné, jestli jeho odpor nemá kořeny právě v pocitu odstrčenosti, z přesvědčení, že se proti němu jeho nejbližší spikli. Nezdá se přitom – vzhledem k tomu, jak málo mu stačí k prvním vstřícným krůčkům –, že by na svém odmítavém postoji mohl zásadně trvat, kdyby matka s Lolou byly zvolily snahu o komunikaci místo tajností a izolace.

Emocionálnější než Wikipedie

Přesto je to však právě otec, kdo se musí zachovat správně, protože Lola nemůže vést svůj život motivována utišováním otcových vnitřních strachů, i kdyby k jejich vyvolání přispěla. Během sledování se nabízí otázka, zda jde o autorský záměr, nebo mělkost konfliktu, který musí být zakončen šťastně. Ale fakt, že na konci se ptá dcera svého otce „Budeš v pořádku?“, místo aby se on ptal jí, naznačuje, že tvůrci vědí, co dělají. Zatímco jsme si mysleli, že sledujeme příběh Loly a obnovení jejího vztahu s otcem, ve skutečnosti jsme svědky příběhu otce, který si musí vše urovnat v hlavě a přijmout, že už nemůže vlastnit život svého dítěte. Lola za celý film o svém životě nezapochybuje – nemá totiž o čem. Její zdánlivá arogance a odmítavost evokují, že se potřebuje změnit (a jistě jako každý osmnáctiletý člověk i ona potřebuje ještě růst), ale nakonec nám dochází, že skutečnou proměnou a růstem musí nejprve projít otec. To on se nechce vzdát svého dítě­­­te (syna) a z různých důvodů podvědomě cítí, že tato změna bude poslední hřebíček do rakve jejich blízkosti.

Navzdory tomu, jak „obyčejně“ celý film působí, se v něm při empatičtějším pohledu vyjevují větší nuance. Zpodobňuje základní a dnes celkem známý konflikt, který většině diváků, k nimž titul doputuje, přijde zcela jednoznačný a jednostranný. Emoce však přesto mohou vygradovat, ani ne proto, že by divák vnímal postavy jako vrstevnaté protagonisty, ale tím, že se podařilo demonstrovat, o jak obrovský a vysilující proces v životě člověka může jít, třebaže jeho věcný popis uvedený v prvním odstavci pod heslem „transgender“ na Wikipedii může působit až banálně. Lola neříká nic nového a neříká to nově, ale na její univerzálnosti je cosi odzbrojujícího.

Autor je filmový publicista.