Masové protesty v Bělorusku, žádající odchod prezidenta Alexandra Lukašenka, stále pokračují. Události v ulicích běloruských měst naplno obnažují násilnou podstatu tamního režimu. Zatím se ovšem neobjevil nikdo, kdo by se stal politickou alternativou současného diktátora.
Intuice coby prognostický nástroj mě ve štychu nenechala a mé předpovědi z předvolebních měsíců se naplnily. Za prvé: Alexandr Lukašenko volby drtivě prohrál, ale nechtěl porážku uznat, takže mezi jeho mocí a běloruským lidem došlo k otevřenému střetu. Byl bohužel brutální a krvavý a stál několik životů. Za druhé: podstata běloruského státního zřízení coby vojenské diktatury se konečně projevila naplno. Po tom, co se odehrálo v minských ulicích během povolebního týdne, se Lukašenkova moc opírá už jen o loajalitu „lidí s nárameníky“ a sílu zbraní. Řečeno s mírnou nadsázkou, bývalý prezident a jeho ozbrojená klika se uzavřeli do pevnosti a momentálně okupují vlastní zemi, aniž by měli od lidu mandát k vykonávání moci. Jak dlouho může tato okupace ještě trvat?
Politika krve
Největší problém je, že mezi oběma aktéry politického soupeření, tj. mezi mocí a představiteli vítězícího lidu, stále chybí jakékoli prolínání. Lukašenko prohlásil, že země se nevzdá a že moc mu seberou jen v případě, že ho zabijí. Dává tím najevo nejen to, že coby vojenský vůdce (jakýsi warlord nebo šógun) rozumí jen jazyku síly, ale že druhá strana tu sílu nemá: je na to příliš morální a příliš civilizovaná, chce věci řešit „v rukavičkách“, zatímco Lukašenko se nebojí ušpinit, a to ani krví. Krev, to je pro něho „ta pravá politika“. Nakonec i členové široce pojaté národní Koordinační rady Světlany Tichanovské (včetně nobelistky Světlany Alexijevičové) jsou v jeho očích jen vrazi, kteří mu jdou po krku, a obviňuje je z pokusu o uchvácení moci, zatímco oni jen usilují o zahájení procedury jejího předání.
To, že druhá strana zastupuje přes devadesát procent běloruských občanů, je Lukašenkovi srdečně jedno. Ostatně k vládnutí lid takřka po celou dobu nepotřeboval a cítil se zavázán jen svým spolupachatelům a spoluuchvatitelům moci ve státě. To znamená, že z jeho strany chybí jakákoli vůle k dialogu s „politickými začátečníky“ typu Tichanovské, kterými pohrdá stejně jako obyčejnými lidmi: voják vždy pohrdá civilistou z toho důvodu, že to je prostě civilista. Aby Lukašenko někoho uznal za sobě rovného partnera v dialogu, na to je příliš velký egomaniak, který si za ta léta zvykl žít podle principu „stát, to jsem já“. Výsledky voleb uznává jen tehdy, když dopadají v jeho prospěch, tj. když si je namaluje sám. Neumí prohrávat a je v tom tak trochu jako dítě, které se své hračky nechce vzdát za žádnou cenu.
To by možná ani nevadilo, kdyby v nejvyšších patrech běloruského státu byl někdo, kdo by měl ambice situaci změnit a pomoct lidu Lukašenka odstranit. Jenže nikdo takový není – a důvodem je strach. Všichni vědí, jak dopadli bývalí Lukašenkovi přátelé, kteří se pokusili zbavit ho moci v roce 1999: byli jednoduše uneseni a zastřeleni speciálním komandem. Lukašenko neustále opakuje – aniž by věděl, že cituje Ceaușeskův výrok z roku 1989 –, že nejhorším zločinem je zrada. Kdo je zrádcem, určuje pochopitelně on sám. A podezřelý je každý. Za léta vládnutí se mezi takové zrádce zařadila spousta politiků a podnikatelů, kteří mu byli kdysi věrní. Jakmile se ukázalo, že přátelskou lásku jen předstírají, okamžitě přišli o náklonnost vůdce a v některých případech putovali za mříže.
Klanová loajalita
Jen animální strach dokáže vysvětlit tu zarputilost, se kterou se ředitelé běloruských podniků na shromážděních stávkujících dělníků nebo místní funkcionáři na shromážděních občanů neustále doznávají k tomu, že hlasovali pro Lukašenka. Je jim jedno, že jsou osamocení: jsou to skuteční šógunovi služebníci a jejich loajalita vůči němu není politická, nýbrž klanová. Vděčí Lukašenkovi za všechno a život bez něj si nedokážou představit: to raději spáchají politické, případně i opravdické harakiri. Převálcovat několik tisíc podobných zombie-kamikaze není snadný úkol.
Chybí tedy aspoň nějaký ten „císař“, který by vyzval tuto po zuby ozbrojenou armádu ke kapitulaci a kterého by tato armáda uposlechla. Ten by mohl být Lukašenkovi nadřazen (mám na mysli samozřejmě Putina, který si zatím neví s běloruskou situací rady), nebo mu být aspoň rovný v politické „urozenosti“, dravosti či odvaze. Nikdo takový v Bělorusku momentálně není. Teoreticky by to mohl být někdo ze státních úředníků, ale z těch „liberálnějších“ zbyl už jen ministr zahraničí Makej, který se ovšem bojí stejně jako ostatní (odsud lidový pokřik „Makej, ně roběj“, tj. „Makeji, neboj se“). Z revoluční strany přichází v úvahu bývalý diplomat, bývalý ministr kultury a dnes už i bývalý ředitel Národní činohry Pavel Latuško, který je zároveň členem Koordinační rady Světlany Tichanovské. Nenechme se zmást jeho – na politika až zbytečnou – kultivovaností: to je figura, která je, pokud jde o politický talent, Lukašenkovi přinejmenším rovná. A právě proto mu hrozí velké nebezpečí.
A to mluvím zatím jen o politicích – ti by měli mít odvahu jaksi v popisu práce. Co mám říct o soudcích nebo poslancích Lukašenkova loutkového parlamentu nebo o velitelích policejních či vojenských útvarů? V celém běloruském diplomatickém sboru se zatím našlo jen pár velvyslanců (mimo jiné na Slovensku a ve Španělsku), kteří si dovolili vystoupit s kritikou vládního postupu vůči protestujícím a zpochybnit legitimitu Lukašenkovy moci. A zatímco lékaři, umělci nebo novináři hromadně vypovídají režimu poslušnost, státní správa se uzavírá do sebe jako lastura a nechce nic slyšet o nějakých lidových protestech nebo neplatných volbách.
Před zdmi pevnosti jménem Diktatura nebo Autoritářský stát můžete demonstrovat či stávkovat kdovíjak dlouho. Ale chcete-li ji dobýt, musí se uvnitř pevnosti najít aspoň jeden „zrádce“, který vám otevře přinejmenším vikýř, když už ne celou bránu. Pokud k tomu nedojde, obležení dřív nebo později povolí a velení pevnosti podnikne protiútok. A ten bude teprve nelítostný a zoufalý, a dokonce může mít i úspěch, obzvlášť dorazí-li „bratrská pomoc“ zvenčí. To bychom běloruské revoluci určitě nepřáli.
Autor je básník a překladatel.