Přes Lenina k Hegelovi

Druhá polovina padesátých a zvláště šedesátá léta znamenaly v rámci (nejen) československé intelektuální scény období vzmachu marxistické filosofie. Zní to možná trochu paradoxně, protože marxismus se stal neodlučitelnou ideologickou oporou socialistického státu a komunistické strany s jejím monopolem na výklad pravdy o společnosti a dějinách. Nicméně právě tehdy se začíná tento myšlenkový blok drolit. Marxismus ve své ortodoxní podobě začal být vystavován ostré kritice z jiných filosofických směrů (existencialismus, fenomenologie, pozitivismus). To samo o sobě nebylo nic nového. Nová byla skutečnost, že mladší generace českých a slovenských filosofů, narozených po roce 1920, jež byla vychována stalinistickým marxismem­-leninismem, začala tuto kritiku brát vážně.

Filosofický Lenin

Příčina byla zjevná. Ekonomická a vůbec společenská krize ukazovala, že dosavadní model socialistické modernizace není udržitelný. Nastalo období hledání nových cest; a to se týkalo i marxistické filosofie. Marxisté zpočátku začali znovu vzývat v prvé řadě Lenina. Nicméně to už nebyl Lenin Materialismu a empiriokriticismu (1908, česky 1975) ani Lenin jakožto tvůrce komunistické strany coby úzké skupiny profesionálních revolucionářů, ale především Lenin Filosofických sešitů (1933, česky 1954), které obsahují podrobné konspekty z Hegelovy Logiky (1812). A právě v této souvislosti se začíná skloňovat i Hegelovo jméno, které bylo po dlouhou dobu v marxismu­-leninismu tabu. Sám Marx se sice nepochybně v mnohém cítil být Hegelovým dědicem, ovšem Stalin, rozhodující autorita marxismu­-leninismu, považoval Hegelovu filosofii pouze za konzervativní reakci na Francouzskou revoluci. Lenin v Sešitech umožnil rehabilitaci Hegelovy dialektiky a jeho slavný slogan o nutnosti soustavné organizace jejího materialistického zkoumání si vetkli do svého štítu i českoslovenští marxisté.

Návrat k Leninovi tak znamenal de facto návrat k Hegelovi. A nejen to. Nešlo pouze o znovuvzkříšení určitého filosofického postupu, ale především o nové konceptuální nástroje, které by filosofům (ale rovněž ekonomům a sociologům) umožnily promýšlet novou formu socialistické modernity, která by překonala tu starou, stalinistickou. V československém marxismu návrat k Hegelovi nabral dvojí podobu. Na jedné straně byli humanističtí marxisté v čele s Karlem Kosíkem, na druhé pak dialektičtí deterministé v čele s Josefem Cibulkou. Oba vycházeli z Hegelova chápání lidské skutečnosti, která spočívala ve zpředmětňujícím charakteru vlastní činnosti, tedy předpokladu, že o specificky lidské skutečnosti je možné mluvit tehdy, když dochází k vytvoření předmětu, jenž je od svého tvůrce oddělitelný a schopný „vlastního“ života. Právě v tomto bodě se cesty obou směrů rozcházejí.

Zatímco humanističtí marxisté se zaměřili na aktivitu zpředmětňování (v marxistickém slovníku „praxi“), jejíž vnitřní momenty se snažili identifikovat a analyzovat, dialektičtí deterministé vyšli z druhé strany, z výsledku aktivity zpředmětňování, který v marxis­tickém slovníku představovala zákonitost. Z toho plynul i zájem o odlišné Hegelovy texty. Humanisté se inspirovali Fenomenologií ducha (1807, česky 1960), která je zaměřena na interakci mezi subjektem a objektem (jednotlivcem a světem), deterministé zase na Logiku, s jejíž pomocí se snažili zformulovat dialektické pojetí determinace.

Tvorba a zákonitost

Humanisté našli ve Fenomenologii ducha opěrné body pro nové chápání ústředního marxistického pojmu praxe. Ta již neměla být vnímána jako instance, v níž se ověřuje správnost teorií, ale jako činnost, v níž je neredukovatelně obsažen subjektivní moment. Tím navazovali na Hegelův program, který skutečnost odmítal spatřovat jako pouhou „mrtvou“ objektivitu, ale viděl v ní spontánní a především tvůrčí aktivitu. Ono tvoření ovšem nechápali jako vzlet romantického génia, ale v Hegelových stopách jako proces, v němž se subjektivní záměr střetává se světem, který mu klade odpor. Výsledkem této dialektiky subjektivního a objektivního mělo být dílo, které proměňovalo jak původní subjektivní, tak objektivní (látkovou) stránku vztahu. Není překvapením, že paradigmatickou formou takovéto činnosti byly pro humanisty především umění a filosofie. Naopak práce, technologie a věda pro ně znamenaly činnosti, v nichž se skutečná kreativita realizovat nemůže: zaopatřovací či přímo manipulativní.

Na Hegela ale navazoval i Kosíkův projekt dialektického rozumu, který se vymezoval vůči takzvanému racionálnímu rozumu soudobého pozitivismu a vědy vůbec. Kosík si na tomto typu rozumu sice cenil, že vytvořil racionální skutečnost moderní vědy a technologie, vytýkal mu ale, že spolu s ní stvořil také skutečnost iracionální. Celé oblasti lidské skutečnosti, jež nelze formalizovat a kvantifikovat (oblast hodnot, významů, krásy), racionální rozum vylučoval z oblasti svého zájmu a přenechával je mystice a náboženství. Proto chtěl Kosík rehabilitovat Hegelovo pojetí negativity, kterou dokáže reflektovat dialektika, ale nikoli již moderní věda.

Pokud humanisté využili Hegela k tomu, aby v marxismu oživili myšlenku předmětné subjektivní činnosti, deterministé se zaměřili na zcela opačný, objektivní pól dobového marxistického myšlení, jehož teoretickou působnost se humanisté snažili co nejvíce potlačit – kategorii zákonitosti. Důvod byl nasnadě: objektivní zákonitost podle humanistů potlačovala tvůrčí rozměr, který považovali za klíčový pro vytvoření svobodného socia­listického společenství. Deterministy ovšem nezajímal problém přijetí či nepřijetí zákonitosti jako určujícího společenského činitele, ale v koncepci zákonitosti jako takové. Pojetí marxistické ortodoxie bylo z jejich perspektivy chybné především proto, že se zakládalo na mechanické koncepci zákona, kterou ortodoxie přejala z raně novověké filosofie.

V tom se deterministé mohli opřít o kritiku kauzality z Hegelovy Logiky, především však vzali naprosto vážně učení o kontradikci. Namísto zákona jako zobecněného vztahu působení dvou vnějších, navzájem nezávislých instancí uchopili zákon jako pohyb uvnitř věcí samých, který se skládá ze dvou navzájem protikladných tendencí. Věci tedy neměly být definovány skrze jednoznačně určenou podstatu, ale svou vnitřně kontradiktorickou povahou. Tento náhled podle deterministů chyběl marx­-leninskému učení o socialismu coby bezrozporné společenské soustavě. Veškeré krizové projevy se pak jevily jako sabotáž buržoazní reakce, a nikoli jako produkty rozporného vývoje socialismu samotného. Dialektická determinace měla diagnostikovat krizové jevy jako produkty rozporného pohybu socialistické společnosti a tím socialismu umožnit, aby stále revolucionizoval výchozí předpoklady vlastního fungování.

Dvě dialektiky

Znovuoživení zájmu o Hegela v šedesátých letech nebylo lokální československou záležitostí, ale součástí proměn marxismu východního bloku, který však v Československu získal specifickou podobu. Nezůstal omezen pouze na teoretickou či historickou rovinu, ale měl obsahovat i praktický dopad na vytváření nového modelu socialismu. Jakýmsi skrytým předpokladem výše načrtnutého myšlenkového kvasu nakonec byla otázka, o co konkrétně jde v materialisticky pojaté dialektice. Stalinský marxismus­-leninismus její problematiku zredukoval na otázku vzájemného působení dvou proti sobě stojících, leč vnitřně konzistentních a objektivně existujících činitelů. Českoslovenští marxisté se prostřednictvím Hegela s takto interpretovanou dialektikou rozešli hned dvěma cestami.

Ta první, humanistická, se opřela o Hegelův pojem negativity. Dialektika pak spočívala především v konstantní reflexi toho, co dominantní racionalita vylučovala ze svého obzoru. Ta druhá, dialekticko­-deterministická, oživila jeho pojem kontradikce, který umístila dovnitř věcí (procesů a systémů). Dialektikou bylo míněno sledování jejich samopohybu jakožto geneze různých vývojových alternativ. Byť nešlo o navzájem se vylučující projekty, oba případy zosobňují osobité snahy poskytnout socialismu nové formy myšlení.

Autor je filosof.