Rukověť cynického diagnostika - básnická redukce

Básnická sbírka Romana Ropse­-Tůmy Maskirovka zůstala až na pár ohlasů oslyšena; přitom o fasetách reálné demokracie, o spotřebním spasmatu české společnosti vypovídá podstatněji než desítky jiných děl tzv. angažované poezie. Lze ji číst jako sérii ostrých komentářů k společensko­-politické situaci člověka 21. století, jak ji definovaly dějiny století předcházejícího. Je vzorkovnicí satiricky hyperbolizovaných společenských rolí, politických přesvědčení, občanských postojů, životních kréd – zkrátka ukazuje, co všechno „pseudokonkrétnost“ naší doby dovede (rozleptat a absorbovat).

Metodou Maskirovky je parodie. Autor zachycuje pro současnost typické způsoby myšlení a vypovídání, přivádí řeč do patologických poloh, karikuje svobodu projevu i jakousi inherentní demagogii politických hesel či jen obyčejných sousloví. Příkladem za všechny budiž Báseň jako žena jako rotoped: „usedám na rotoped/ vždycky když už nemůžu/ ráno a večer// mučím se/ na něm zapomenout všecko/ co mě mučí/ šlapat a šlapat// báseň jako rotoped/ rotoped jako žena// dobrou noc/ jménem republiky/ sladké sny“. Znepokojující je, že i sebevíc zvrácené básně „jen“ odrážejí logiku a klima pozdního kapitalismu.

Vedle zkusmé, ale pronikavé diagnózy stavu společnosti se autorova pozornost soustředí k destrukci dobové fráze. Tady ale básník podléhá snadnosti a povrchnosti pohrávání si se slovy. V éře hyper­t­rofie reklamních sloganů a chytlavých průpovědí pro každou situaci je parodická hříčka, byť sebelépe zacílená, projevem téže strategie, kterou sama ironizuje: stává se prostředkem okamžitého účinku, splývá s banálními duchaplnostmi copywriterů.

Aby satira Ropse­-Tůmy dobře fungovala, je třeba přijmout pozici vědoucí, ale bezmocné oběti. Pozorujeme očima básníka, jak se zhůvěřilý svět rozkládá, ale nesmíme zasáhnout, jinak se naše ironická distance rozplyne. Musíme se fatalisticky držet předpokladu, že současné uspořádání společnosti je z podstaty špatné, a stále znovu se nabodávat na osten této nehorázné špatnosti, jinak ztrácíme identitu vyvrženců. Musíme, ponoření až po uši v marastu doby, zůstat neúčastní. A to je problém.

Část Maskirovky sestává z citátů dokumentujících z různých stran realitu (nejen) padesátých let 20. století. Proč se zdají být tyto citáty z celé sbírky nejpůsobivější? Protože jejich autory jsou lidé, kteří takříkajíc žili svým přesvědčením. Rozdíl mezi těmito autentickými výpověďmi a básněmi Ropse­-Tůmy spočívá v tom, že autoři citátů mínili vážně, co napsali, jakkoli krutě a neuvěřitelně to dnes působí. Rops­-Tůma naproti tomu kruté a neuvěřitelné výpovědi vytváří, aby jimi ve čtenáři provokoval cit a svědomí. Berme proto Maskirovku jako poukaz na méně zřetelnou rovinu současné demokracie, kterou je lhostejnost. Lhostejnost jako ztráta názoru i jako netečnost konzumenta. Lhostejnost jako absence zájmu. A zkusme přijmout, že cynismus je nástroj, který může pomoci tuto lhostejnost ustát, a neštěstí, nebo chcete­-li nespokojenost, zase možnost, jak si ji stále uvědomovat. Bohužel.