K vrcholným dokumentárním cyklům letošního roku patří dvojice projektů showrunnera Grega Whiteleyho. Univerzita poslední šance i Cheerleading se zaměřují na přehlížená zákoutí amerického sportu.
Člověk nemusí být zarytým sportovním fandou, aby na Netflixu fascinovaně sledoval dvě dokumentární série režiséra Grega Whiteleyho. Zatímco Cheerleading (Cheer, 2020) se věnuje roztleskávačkám soutěžícím na vrcholové úrovni, pátá sezona Univerzity poslední šance (Last Chance U, od roku 2016) z prostředí amerického fotbalu přináší portrét jednotlivých hráčů, jejich kouče, celého týmu a potažmo i města sužovaného překotnou gentrifikací.
Potřebujeme novou výuku
Dokumentaristu Grega Whiteleyho vždy zajímaly dvě pevně propojené oblasti – americký vzdělávací systém a lidé v něm. Než se dal plně do služeb Netflixu, natočil dvojici snímků zkoumajících americké střední školství. Resolved (Vyřešeno, 2007) mapuje fenomén debatních kroužků, které se postupem času vyvinuly ve specifickou formu performativního umění. Studenti si během diskusí na předem stanovené téma netříbí toliko argumentaci, ale i schopnost předestřít v krátkém časovém úseku maximální množství informací. Účastníci jednotlivých klání tak ze sebe doslova sypou proud stěží rozlišitelných slov. Whiteley ve svém filmu sleduje jak extrémně úspěšný tým, dodržující pravidla hry, tak dvojici afroamerických kluků, kteří se snaží debatní komunitu reformovat zevnitř a poukázat na to, že stávající praxe podporuje rasismus a třídní nerovnost. Most Likely to Succeed (Kandidáti na úspěch, 2015) pak na příkladu výjimečné střední školy High Tech High dokládá, že nové tisíciletí potřebuje jinou, humánněji nastavenou výuku, a ne dosavadní prušácké vzdělávání, redukující žáky na pouhé jednotky. Navzdory kritice systému však Whiteley zůstává hlavně lidumilem – vždy ho zajímají primárně jeho protagonisté a jejich příběhy.
Ačkoliv šlo o pozoruhodná díla, teprve formát dokumentární série umožnil Whiteleyho autorským kvalitám plně vyniknout. To je případ ceněné netflixové série Univerzita poslední šance, která po pěti řadách opouští fotbalové prostředí, aby se příštího roku vrátila s příběhy z basketbalové juniorské ligy, princip však jistě zůstane totožný. Univerzita poslední šance v průběhu šesti až osmi epizod sleduje mladé, často afroamerické hráče amerického fotbalu, kteří se snaží zúročit semestr či dva na menších univerzitách, odpromovat a stůj co stůj přestoupit do lepšího týmu. Junior Colleges a jejich takzvaná juco liga představuje očistec, kam se jednotlivci propadli kvůli kriminálním škraloupům, špatné disciplíně nebo slabému prospěchu. Každá sezona se zaměřuje na tři nebo čtyři hráče-studenty, jejichž profesní i osobní peripetie ilustrují paradoxy, odvrácené stránky i aspirace juco ligy. Důležitými figurami jsou však také koučové, chycení mezi protichůdnými požadavky své profese. Na jednu stranu musí své svěřence tlačit k výhrám, na stranu druhou se snaží respektovat skutečnost, že sport zaštítěný vzdělávací institucí by měl studenty tvarovat také po stránce osobnostní a akademické.
Hráči, kteří spí v autě
Spíš než s Hard Knocks (Kopance, od roku 2001), americkým seriálem z produkce HBO ze zákulisí letní tréninkové přípravy vybraného týmu NFL, snese Univerzita poslední šance srovnání s dokumentem Hoop Dreams (1994). Ten sice sleduje dva mladíky snažící se o basketbalovou kariéru, nicméně obě díla si kladou podobné otázky a přicházejí s drsnou revizí amerického snu. Jak v mladých mužích nezadusit sny, které jsou jejich motorem, a zároveň neztratit ze zřetele krutou sociální realitu, jež se s každým dalším škobrtnutím ozývá o něco hlasitěji? Ani v jednom případě nejde o nijak okázalou nebo experimentální filmařinu – síla těchto sond spočívá ve schopnosti vybrat charismatické a jedinečné protagonisty. Jak Williama a Arthura, tak jejich fotbalové kolegy charakterizuje zvláštní kombinace tvrdosti a zranitelnosti, která hlavně k juco lize bytostně patří. Fotbalisté musí stůj co stůj hrát, ale zároveň se snaží vyhýbat zraněním, která k tomuto sportu neodmyslitelně patří a která mohou navždy utnout jejich profesionální kariéry.
Poslední fotbalová řada Univerzity poslední šance je se svým dějištěm a palčivými sociálními otázkami v pozadí univerzitního sportu svázaná těsněji než předchozí série. Ocitáme se na západním pobřeží Spojených států, na Laney College ve městě Oakland. Místní kampus postrádá ubytovací i stravovací kapacity, a studentům tak nezbývá nic jiného než dennodenně dojíždět. Z někdejšího teritoria Černých panterů se totiž Oakland proměnil v nesmírně žádanou adresu, jen přes záliv od Palo Alta, sídla všech klíčových komunikačních a technologických firem. V důsledku stavebního boomu tak afroameričtí starousedlíci přišli o své domovy, odstěhovali se nebo skončili na ulici. Hráči z Laney často musí pracovat po nocích, nezřídka spí v autě a trápí je hlad, protože veškerý příjem padne na benzín. Místo vyhlídky na studium s plně hrazeným školným na některé z univerzit s kvalitním sportovním programem se tito mladíci spokojí s přidělenou postelí na školní koleji. I když ale poslední sezona Univerzity poslední šance ukazuje líheň amerického fotbalu opravdu odspodu, nepropadá se do totálního zoufalství. Naději, kterou ve Whiteleyho dokumentech představují hlavně lidé, zde zosobňuje postava vnímavého a v rámci možností laskavého kouče Johna Beama.
Pád, při kterém vás chytí
Jako spin-off Univerzity poslední šance, který ale svou popularitou dalece předčil fotbalovou sérii, lze vnímat Cheerleading. I tady poznáváme univerzitu schovanou kdesi na americkém maloměstě, která ale vychovává celonárodní šampiony. V centru dění stojí postava trenérky, která kolem sebe vytváří oddaný tým mladých lidí s pohnutou minulostí. Zatímco v případě Univerzity poslední šance se Whiteley věnuje netušené dimenzi amerického fotbalu, Cheerleading představuje titulní disciplínu jako tvrdý akrobatický sport. Roztleskávačky jsme si zvykli vnímat jako krásné slečny, které dekorativně mávají třásněmi, ale Whiteley tvrdí, že větší dříče dosud nepoznal. Četnost a rozsah zranění, které provázejí přípravy na šampionát v Daytoně, dalece přesahují rány, které utrží fotbalisté.
Cheerleading tedy nejenže plní osvětovou funkci, ale opět se noří do hlubin amerických představ o úspěchu, selhání a posledních šancích. Mnohem silněji než u Univerzity poslední šance tu však vystává téma času. Kariéra sportovních roztleskávaček je zoufale krátká – jedna sestava trvá dvě minuty patnáct vteřin, ale předcházejí jí měsíce drilu. Náročné soutěžní výstupy týmy pro vysoké riziko úrazů už nikdy neopakují; i všudypřítomná zranění se měří na čas, ne na bolest. Nutně se tak vkrádá otázka, zda má vůbec smysl do značně limitované aktivity vkládat tolik emocí i tělesných útrap. Cheerleading dokládá, že ano. Jednak proto, že pokud se vše podaří, zakoušejí roztleskávačky pocit omamné harmonie a dokonalosti. A za druhé během dlouhých tréninků prožívají skoro kmenovou sounáležitost, která na ně působí blahodárně a terapeuticky. Navzdory svým komplikovaným osobním historiím se totiž mohou konečně spolehnout, že je při pádu někdo chytí.
Autorka je filmová historička.