Knížka chovance Jeana Geneta

Pohřeb – sem s květinami

Jednáme s cílem krásného pohřbu, slavnostního smutečního obřadu. Musí být uměleckým dílem v přesném slova smyslu, výdobytkem, dokonalým vyvrcholením našeho života. Je třeba zemřít ve zbožnění a není moc důležité, zda slávu poznám před, anebo po smrti, pokud vím, že ji budu mít, a budu ji mít, když uzavřu smlouvu s pohřební službou, jež se postará o uskutečnění mého osudu, o jeho dovršení. Jean Genet zemřel 15. dubna 1986 v jednom malém hotelu na jih od Paříže na rakovinu hrtanu. Po přímluvě francouzského ministra zahraničí Rolanda Dumase, který byl i Genetovým právníkem, bylo možné převézt jeho mrtvolu do Maroka. Genetovy tělesné ostatky byly pochovány na zrušeném křesťanském vojenském hřbitově v ­Larache. Byl pohřben mezi vojáky španělské legie, v muslimské půdě, deset dní po své smrti, dne 25. dubna 1986 za přítomnosti několika smutečních hostí, mezi nimiž byli Claude Gallimard, Muhammad el Katrani a Jacky Maglia. Genet postavil v Larache pro svého přítele Muhammada el Katraniho a jeho syna Azzedina dům. Z jednoho z oken byl výhled na zpustlý španělský vojenský hřbitov a na moře. Jednou, když byl u Muhammada el Katraniho na návštěvě, vyslovil Genet přání, aby byl na tom hřbitově pohřben. Nedlouho po jeho smrti zahynul Muhammad el Katrani při autonehodě. Genet odkázal svůj majetek dětem svých přátel, Jackymu Magliovi, adoptivnímu synovi Luciena Sénémanda, známého z románu Journal du voleur, a Azzedinovi, synovi Muhammada el Katraniho. Jackymu Magliovi, z něhož se stal automobilový závodník, koupil Genet první auto. Po těžké nehodě musel Jacky závodění zanechat. Genet, který vlastnil řadu domů postavených podle vlastních plánů, dával i ve městě, kde některý z jeho domů stál, přednost ubytování v hotelu. Dlouho žil údajně z toho, že své rukopisy ručně přepisoval a rozmnožoval nebo si je nechával rozmnožovat, aby je pak prodával několika boháčům jako jediné originály.

Muhammad Šukrí, svého času dítě ulice potloukající se po Tangeru, který byl až do svých dvaceti let analfabet a později napsal román Nahý chleba, poznal Geneta v srpnu 1968 v tangerském Café Central. Šukrího tehdejší průvodce, Belgičan, mu poklepal na rameno a řekl: Podívej, tady jde nejslavnější muž na světě! – Kdo je to? – Jean Genet. – Belgičan Šukrímu, který Genetovo jméno už slyšel, ale dosud od něho nic nečetl, radil, aby Geneta raději neoslovoval. Může se stát, že tě přátelsky pozdraví, ale taky ti může rovnou jednu vrazit! Nakonec se ale Šukrí a Genet vídávali často a probírali spolu řadu věcí. Někdy, vyprávěl Muhammad Šukrí, byl Genet velmi otevřený a dobrosrdečný a dlouho s ním rozprávěl, ale nezřídka býval i velmi uzavřený a proseděl vedle něho celé hodiny, byl smutný a nepromluvil. Genetovo mlčení, tvrdil Šukrí, bylo hrozné. Nedokážeš si představit, jak nesnesitelné to jeho mlčení bylo, a jak hluboký byl jeho smutek! Jednou se ho Šukrí zeptal: Proč jsi tak smutný, Jeane? Genet odpověděl: Já jsem smutný pořád, a taky vím proč! Víc neřekl. Když jsem opět spatřil ten výchovný ústav, byla už mezi kamením vzrostlá tráva a okny, kterými prolezlo – s koleny u brady – už tolik chovanců, pronikly dovnitř šlahouny a listy ostružin a listí. Okenní tabulky byly rozbité, uvnitř budovy hnízdily vlaštovky, a tajuplné a temné schodiště, které nám umožnilo vyměnit si tolik polibků a něžností, se propadlo. Poté, co jsem tyhle trosky uviděl, se má duše už nikdy ze smutku nevyléčí. Pomalu jsem šel dál a neslyšel nic než volání několika ptáků. Našel jsem tu jen mrtvolu. Teď vím, že mé mládí odumřelo. Genet si častější kontakty s intelektuály a spisovateli odpíral, odmítal nechat se odsunout na „hřbitov spisovatelů“, jak tomu říkal. Pokud vůbec s někým společně žil, pak jen s prostými lidmi a samotáři. Jednou, vyprávěl Muhammad Šukrí, byl Genet silně nachlazený, a tak se vydali spolu Tangerem do noční lékárny, aby koupili léky. Když odcházeli, spatřili u zdi spící dítě zahalené do hadrů. Genet k němu přikročil a beze slova mu vsunul pod hlavu několik bankovek. Asi tak půl roku před smrtí zanechal marockému spisovateli Muhammadovi Šukrímu v tangerské restauraci Negresco, kde na něho čekal, sklenku vína a noviny France Soir. Byl to jeho poslední dárek, řekl Šukrí. „On zemře, vím to,“ zněla ta věta – a pomohla jí létat –, byla zaživa vytržena z knihy, ještě krvácející, jako když vytrhneme vrabci křídlo (nebo andělu, dokáže­-li šarlatově rudě krvácet), a mumlala ji zděšeně, hrdinka tohoto laciného románu, vytištěného malými písmenky na houbovitý papír – houbovitý, říká se, jako svědomí oněch odporných pánů, kteří kazí malé děti.

„Pane! Pane! No tak! Heleďte, pane, zůstaňte mezi muži!“ No ovšem. Je třeba zůstat tam, co muži. Funebrák měl na sobě krátké kalhoty, černé punčochy, černý plášť, černé střevíce a hůl se slonovinovým knoflíkem obtočenou šňůrou z černého hedvábí a zakončenou stříbrným střapcem. Hráli na harmonium. Až později, v posledních letech života, začala i měšťanská společnost Jeana Geneta, outsidera, který pohrdal jejími hodnotami, oceňovat. V listopadu 1983, necelé tři roky před smrtí, mu bylo uděleno nejvyšší francouzské čestné vyznamenání Grand Prix National. Když se roku 1980 oslavovalo třísté výročí založení Comédie Française, rozhodlo se vedení zařadit Geneta do repertoáru. Ale Genet, kterému bylo tehdy už přes sedmdesát, odmítl. Divadlo je oslava, která se koná na sklonku dne, nejvážnější, poslední, cosi, co se velmi blíží našemu pohřbu. Teprve krátce před smrtí, u příležitosti svých narozenin, povolil Genet, který se mezitím stal nositelem francouzského řádu Čestné legie, uvedení své hry Le balcon v Comédie Française. Dílo umělce, mínil Genet, musí mluvit samo za sebe a autor před ním musí ustoupit do pozadí. Na otázku, jaký je jeho životní cíl, odpověděl: „Být zapomenut!“ … když prsty v podřepu vepsal na náspu své jméno do prachu silnice a zažil přitom onen zvláštní sladký pocit, který bezpochyby vycházel ze sametově měkké povahy prachu a rozmáchlých linií písmen – pocit, v němž se tak ztratil, že mu propadl celým tělem, a pocítil, jak se mu hnulo srdce v těle, až si téměř přál vrhnout se na svůj monogram do prachu a tam usnout, lhostejný k přijíždějícím autům: spokojil se jen tím, že přes písmena zlehka přejel roztaženými prsty a ony prchavé prašné náspy zničil.

Ale doufám, že se v ní nezabijete? řekl malíř, když jsem mu v telefonu z Paříže vyprávěl, že se pokusím přespat v Genetově smrtelné posteli. Než jsem telefon položil, zakřičel ještě hlasitě do sluchátka: Slibte mi, že se v jeho smrtelné posteli nezabijete! Diplomatka rakouského velvyslanectví v Paříži, kterou jsem téhož dne navštívil a požádal ji, aby zavolala do hotelu Rubens a zeptala se, zda eiffelovkoví turisté pokoj 59 už skutečně opustili, mi řekla: Vlastně bych tam volat neměla, protože pokud se v Genetově pokoji zabijete, zatáhnete tím do věci i velvyslanectví. Zeptal jsem se vedoucí hotelu, jestli se v Genetově pokoji od jeho smrti něco změnilo. Je možné, řekla, že byl náhodou vyměněn na posteli přehoz, ale jinak zůstalo všechno tak, jak to bylo. V poslední době, když Genet pobýval v Paříži, žil většinou v tomhle pokoji. Stýkal se tu především s Jackym Magliou, s nímž sedával v poledne u jídla v brasserii na avenue des Gobelins a který mu odtamtud krátce před smrtí, když už Genet nemohl kvůli nádoru hrtanu opouštět pokoj, denně nosil do hotelového pokoje jídlo. Genet býval často neoholený, vyprávěla vedoucí hotelu, chodil oblečený jako clochard, ale vždy byl zdvořilý, jak se vyjádřila, a přívětivý. Když jsem se jí zeptal, jestli si bral na pokoj chlapce, přikývla. A viděla v pokoji 59 jeho mrtvolu? Rovněž přikývla a ukázala mi výstřižky z francouzských novin, kde vyšly Genetovy nekrology. Deník Libération z 16. dubna 1986 mu věnoval devět stran. U Gallimarda jsem nalezl časopis Baraka z května 1986, který o něm referoval na jedenácti stranách i s barevnými fotografiemi, které ho zachytily před jeho domem v ­Larache. Genet sedí na stoličce a svačí s Muhammadem el Katranim a jeho synem Azzedinem. Na stole stojí sklenice vody, talíř se šunkou a černými olivami a vedle sklenice s medem a plechovka nescafé.

V hotelu Rubens jsem si vyzvedl klíč a vyšel do čtvrtého patra k pokoji 59. Dveře se při otevírání a zavírání lehce zasekávaly. Na stolku u zdi stála lampička, před ním dvě křesla, která mi připomínala selské kuchyňské židle z mého rodného domu. Denní světlo dopadalo vysokými okny na šedivou filcovou podlahu, na níž byly patrné vypálené stopy po cigaretách. Ve skříni viselo pár plastikových ramínek na šaty. Za postelí, o dva schody výš, byla koupelna, světlejší než ložnice. Vana obložená kachlíky, umyvadlo, záchodová mísa. V pokoji směřujícím do zadního dvora není slyšet hluk z ulice, jen třepetání holubů, kteří vzlétají z okolních střech a ze dvora a jedním mávnutím křídly mizí. V protilehlých oknech jsem tu a tam zahlédl stín hotelového hosta. Odsunul jsem skříň stranou, jestli snad nespatřím na stěně nějaké slovo vyryté holicí čepelkou nebo špendlíkem, ale nic takového jsem nenašel. Podléhaje potřebě vyslovit před smrtí krásnou větu – v takových chvílích může být krásnou větou i ticho –, která by byla shrnutím jeho života, která by jej královsky dokonala, vyjádřila, řekl: „Takovej je život.“ Na stolku v pokoji stál popelník s obtiskem Eiffelovy věže. Každý den jej Genet pohřbíval pod nedopalky cigaret a popela. Nedopalky se v popelníku jen vršily, vyprávěla vedoucí hotelu.

Po tomto prvním slídění jsem hotel Rubens opustil a zašel za roh do brasserie zařízené v rudém plyši, kam chodíval Genet ráno na šálek café crème. K obědu si často dával grilovaný mořský jazyk a k němu sklenici piva. Jak mi sdělila číšnice, přiváděl si občas s sebou jednu Asiatku, většinou sem však chodil v doprovodu Jackyho Maglii. V půl druhé ráno, když jsem v brasserii vypil jedno pivo, jsem mladému číšníkovi podal padesátifrankovou bankovku. Vylovil z kasy bankovku stejné hodnoty, podržel si obě proti světlu žárovky, několikrát se mi přitom podíval do tváře, a nakonec mi vrátil drobné. Dveře hotelu mi otevřel černoch, který měl noční službu. Klíč od pokoje 59, který Genet často držíval v ruce, jsem si vzal z věšáčku sám. Než jsem se uložil do postele, v níž Genet často spal, vypil jsem u stolku láhev vína, přičemž jsem půl hodiny zíral na popelník s Eiffelovou věží a stále se obracel k jeho úmrtnímu loži. Měl jsem strach do něj vlézt, oddaloval jsem noc, jak to jen šlo, a opájel se vínem. V prostěradle jsem objevil několik děr, na modrém přehozu přes postel pár krvavých skvrn. Většinu času jsem byl vzhůru a převaloval se v příliš měkké posteli – měl jsem pocit, že ležím v Genetových vnitřnostech – stále sem a tam. Tak já jsem mrtvý. Jsem mrtvola, která vidí svou kostru v zrcadle, nebo snová bytost, která ví, že žije jen v nejtemnějších hlubinách člověka, jehož tvář po probuzení nezná. Ráno kolem čtvrté, musel jsem mezitím usnout, mě vylekal hlasitý zvuk klíče. Zdvihl jsem se, zmateně a ustrašeně hleděl ke dveřím, a ještě než jsem si uvědomil, kde jsem, zaplavila mé vědomí dětská říkanka: Teď si pro mě přijde, je tady! Nějaký host hlasitě zasunul klíč do zámku protějších dveří a pak za sebou přibouchl. Vzpřímený a s bušícím srdcem jsem seděl na Genetově smrtelné posteli a zíral několik minut na dveře, než mi zase hlava klesla do polštářů.

Ráno, když se rozbřesklo a já stále znova slyšel ze dvora třepetání křídel holubů, kteří se slétávali ke kůlně, jsem se z pokoje smrti vysvobodil. Zatímco jsem se oblékal, doléhal ke mně zvuk vysavače španělské pokojské, která si právě zpívala nějakou píseň. Když jsem hotel opustil a seběhl po schodech do pařížského metra, abych se vklínil mezi lidi ve vlakovém kupé, pršelo. Litoval jsem, že Jeana na obřadním loži do jeho hrobu nedoprovázela procesí krásných chlapců, nahých nebo ve spodkách, vážných či usměvavých – bylo přece důležité, aby jeho smrt dala zrod smíchu a hrám. Byl bych se jim rád díval na stehna, paže, šíje, představoval si pod slipy z bílé vlny rounem zarostlá pohlaví.

O něco později, když jsem se v Berlíně přehraboval v jednom knihkupectví, jsem ke svému zklamání a roztrpčení objevil ve francouzské biografii o Jeanu Genetovi – zrudl jsem přitom před regály s knihami jako rak –, že jsem zřejmě vůbec nepřespal v jeho smrtelné posteli. Pár dnů před smrtí, když přijel do Paříže a vydal se do hotelu Rubens, aby opět přespal v pokoji 59, zjistil, že je obsazen eiffelovkovými turisty. Přešel tedy o několik ulic dál do Jackyho hotelu a tam v jednom pokoji stáhl přehoz ze svého smrtelného lože. Ráno pak Jacky Maglia, který tu noc přespal ve stejném hotelu, našel Genetovu mrtvolu ležící naznak v pokoji na zemi.

Ministranti, kteří ve větru rozhoupávají měděnkou potažené kadidelnice

„Genet vznikl,“ napsal Jean­-Paul Sartre, „čirou neobratností – byl by stačil jeden prezervativ, a Geneta by nebylo.“ Jean Genet, který dostal svůj rodný list až v 21 letech, se narodil 19. prosince 1910 v Tarnierově porodnici v rue d’Assas 89 v Paříži dvaadvacetileté Camille Gabrielle Genetové, která dítě po sedmi měsících a devíti dnech předala Bureau d’abandon v hospici pro chovance výchovného ústavu a svěřila je do poručenství veřejné sociální péče. Jean Genet dostal matriční číslo 192102. Paul Roclore, ředitel veřejné sociální péče v Saulieu, odevzdal jedné neděle po skončení mše ve vesnici Alligny­-en­-Morvan před vraty kostela chovance Geneta pěstounce Eugénii Regnierové. Pěstounka, která byla ochotná chovance přijmout, obdržela od státu měsíční příspěvek. Jakmile chovanci dosáhli věku třinácti let, byli zbaveni poručenství svých pěstounů a ubytováni u nějakého zaměstnavatele, většinou sedláka, kde sloužili jako čeledínové nebo děvečky. Do Morvanu se často dostávali chovanci výchovných ústavů z departementu Seiny. Mezi lidmi se jim říkalo „Petits­-Parisiens“, Pařížánci, a představovali přibližně čtvrtinu žactva ve vesnické škole. Paul Roclore, který předal sedmiměsíční dítě rodině Regnierových, dal Eugénii Regnierové také Genetovu zdravotní a chovaneckou knížku, již měla během doby, kterou dítě v její domácnosti stráví, uchovávat a po jeho odchodu z rodiny ji opět odevzdat. Charles Regnier, který vyráběl především nábytek, ale když vypukla válka a rozšířila se epidemie španělské chřipky, i rakve, měl truhlářskou dílnu v přízemí obytného domu. Eugénie Regnierová provozovala v témže domě malou prodejnu tabáku. Několik týdnů po příchodu do Alligny­-en­-Morvan byl Jean Genet ve vesnickém kostele pokřtěn. Kmotrem mu byl desetiletý chlapec a kmotrou dvanáctiletá dívka, rovněž chovankyně sociální péče umístěná u rodiny Regnierových. V knize, kterou jsem dostal jako dítě k prvnímu svatému přijímání, je v pasáži Komu patří tvé srdce? napsáno: „Své jméno jste obdrželi při svatém křtu. Jedno z vás se jmenuje Josef, jiné Marie, další děti se jmenují Jan nebo František, Terezie nebo Anna. A existuje ještě mnoho dalších křestních jmen. Odkud ta jména pocházejí? Nahoře v nebi bydlí u milého Pánaboha andělé a milí svatí. Milí svatí byli svého času taky na zemi jako my. Vedli velmi zbožný život, a proto se z nich stali přátelé Boha. Po jejich smrti si je vzal milý Bůh k sobě do nebe. Když teď přijde na svět dítko, dá se mu jméno, které měl kdysi jeden ze svatých. Je to krásný obyčej. Kdykoli na dítě volají, mělo by si pomyslet: I já se musím jednou stát svatým.“

Genetův otec byl neznámý. Jeho matka Camille Gabrielle Genetová zemřela ve věku třiceti let na španělskou chřipku. Matka mi vyprávěla, že moje prababička si vzala život z obavy, že její těhotná dcera – jako mnohé jiné z okolí – onemocní španělskou chřipkou a zemře. Její muž, můj selský pradědeček, který byl v té době mimo domov a obchodoval s dobytkem, ji prý našel oběšenou na půdě statku. Šel k uškrcené mrtvole a volal v korutanském dialektu: Oba muata! Oba muata! (Ale matko! Ale matko!) Tuhle událost prý moje babička dlouho zatajovala a prozradila ji v slzách až za druhé světové války, ve chvíli, kdy se dozvěděla, že její třetí syn ve válce padl. Protože Genet dokázal nejlépe ze svých spolužáků číst a psát latinsky, byl ustanoven „prvním ministrantem“. Jednou ho jeho katolická pěstounka Eugénie Regnierová, která ho prý velmi milovala, ke své radosti překvapila při tom, jak ve svém pokoji slouží mši před oltářem, který si sám zhotovil. Ó Ježíši, můj milý Ježíši, přijď! Při tom zvolání se z tabernáklu vznesla svatá hostie k místu, kde zbožné dítě klečelo, a zastavila se nad jeho hlavou. Současně naplnila libá vůně, již ucítili všichni přítomní, celý kostel. Nikdo se neodvážil promluvit, všichni byli hluboce zasaženi. Když se kněz vzpamatoval, přiblížil se uctivě k hostii, vzal ji do zlaté pateny a podal ji zbožnému Christophovi.

Z německého originálu Das Zöglingsheft des Jean Genet (Suhrkamp, Berlín 2010) vybral a přeložil Radovan Charvát. Kurzívou vytištěné pasáže jsou citace z Genetových děl Pohřební obřad (Garamond, Praha 2004, přeložila Jovanka Šotolová) a Querelle z Brestu (Mladá fronta, Praha 1994, přeložil Václav Richter); další dvě díla Miracle de la Rose (Gallimard, Paříž 1986) a Notre­-Dame­-des­-Fleurs (Gallimard, Paříž 1951) česky nevyšla a překlad citátů vychází z německých vydání.