Když nedávno zemřel lingvista Dušan Šlosar, hned se objevila vděčná vyznání žáků svému mentorovi. Opět jsem si uvědomil, že mě v životě setkání s podobným mentorem nepotkalo. Normalizační pedagogickou fakultu jsem opustil záhy, snad právě proto, že to tam na žádné takové střetnutí nevypadalo. Spíš na ideologické mentorování. Jednoho literárního mentora jsem však přece jen potkal. Mentora? Hlavně to byl drahý přítel a doslova souvěrec, spojovalo nás neuvěřitelně mnoho.
Nechci mystifikovat bohemisty, ale mám dojem, že na básně Petra Krále jsem narazil už jako dospívající kluk v časopise Plamen z konce šedesátých let. Zdály se mi zvláštně neprostupné, ale o to víc přitahovaly, i když jsem tehdy měl malou šanci jimi proniknout. Pak nás na dálku spojila pařížská Edice K Jiřího Koláře, kde nám oběma v druhé půli osmdesátých let vyšly knížky. Vybaví se mi i útlý exilový svazek Petrových básní P. S. čili Cesty do ráje, plný hutných veršových „sloupců“, tentokrát prostupných o poznání líp.
A pak už tu byla éra obnovených Literárek, šťastně naivní doby mých rozsáhlých opusů, v nichž jsem psal třeba o násilí či erotice ve filmu, a do toho dopis, zanechaný v redakci, a v něm: Konečně bychom se měli sejít! Petr tehdy dojížděl do Prahy z Paříže. Poprvé jsme se viděli v holešovicko-americkém podniku Ouky Douky, jednom z nových bohémských center znovu se probouzející Prahy. Rychle jsme zjistili, co všechno nás spojuje. Kdyby jen poezie! Také film, Tarkovskij, jazz, němá groteska, vášeň pro metropole, chůzi a městské toulky. Nedávno jsem si řekl, že „si“ konečně zkusím napsat „svého“ Tarkovského, poctu svému životnímu filmovému uhranutí. Zvědavě jsem znovu vyhledal Petrův esej o režisérovi – a nejen že tam už bylo všechno, ale ještě mnohem víc, než v co jsem doufal. Ideu „svého“ Tarkovského jsem rychle odložil. Anebo jazz: shodli jsme se nejen na Monkovi či Lesteru Youngovi, ale i na nuancích: Sonny Rollins byl opravdu jazzový „chodec“ a oproti Coltraneovi – pánbůh mi odpusť tohle rouhání! – měl Rollins, nic naplat, ještě smysl pro humor. Petr pro mě objevil Rollinsovo svištivě divošské album East Broadway Run Down, které jsem si pak jednou v New Yorku prošel po svých. Spolu jsme uslyšeli i prvotní lidský křik v saxofonu Wardella Graye, a že příjmení Gray je nomen omen, brali jsme za hotovou věc. Petrovu mnohasetstránkovou studii o němé grotesce jsem četl jako román. A pak tu byla sbírka Právo na šedivou se svými existenciálními skvrnami na zdech, civilní i obrazivá, vášnivá i noblesně uměřená, v mém osobním kánonu kladená hned ke Kabešovi.
Petr dlouho zůstával v Paříži a já jsem se trochu cítil být jeho pražskou spojkou, jistě ne jedinou. A taky spojkou s českou normalizační realitou, již Petr nezažil. „Tak málo jsme spolu mluvili/ pár vteřin před bouřkou“ – napsal jsem v jedné básni věnované Petrovi už někdy v roce 1997. Pocit, že něco podstatného nestíháme, trval, i když jsme spolu později proseděli ještě mnoho chvil. Kde jsou bezstarostné časy, kdy jsem u něj bydlel ve slepé uličce za Pigalle. Vlastně jsme toho spolu ani moc neprochodili. Jednou jsem si na stolku u Petra pro toulku městem „vypůjčil“ miniaturní útlou tužtičku, a Petr si večer jemně, ale pedanticky vyžádal její navrácení… A žil tehdy s Dankou! S touž bájnou Danou, kterou jsem znal ještě z pražské scény kolem Synkopického orchestru jako magicky křehkou zpěvačku jediného éterického blues zvaného Horizontal. Dík Petrovi jsem se octl i ve snovém zámečku Casa Mateus na severu Portugalska na semináři, kde se „na fleku“ překládaly naše básně a večer se popíjelo a debatovalo nahoře v salonu. Petr byl ve svém živlu, já ne, ovšem měl jsem s sebou saxofon, neb jsem musel cvičit, a jedné noci jsem skončil dole u kašny v zámecké zahradě, a když jsem na přání preludoval siluetám básníků a překladatelů nahoře v okně, kalnou vodou připlula ke mně zlatá ryba s poselstvím… V noci se Petr v noční košili na „ubytovně“ s neodbytnou vervou čílil kvůli hluku…
Mentorem mi byl v tom smyslu, že jsem mu mohl být blízko, odezírat, naslouchat, nasávat, nakonec i nesouhlasit. Časem jsme proti sobě vytáhli v polemice o „citovou otevřenost“ v poezii, váhal jsem i nad jeho vizí poezie coby „objevu“. Přesto jsme oba neomylně a nezávisle na sobě z Whitmanových Stébel trávy vyhmátli báseň Jiskry od brusu, báseň-obraz-magický pouliční výjev… Petr se přesunul do Prahy. „Třicet let v Paříži se stáhlo do jediného pohledu chodbou k dopisnímu kastlíku,“ napsal pak někde – jak jsem ho chápal! Přitom odboj proti mému drahému mentorovi se snad ještě stupňoval, stačili jsme se v tomhle krátkém životě zhádat třeba i o to, zda lze u pokladny říct: „Prosím jízdenku do Štrbského Plesa“, či je nutno dodržet vybrané „na Štrbské Pleso“. Petr začal být vyhlášený svou zatvrzelostí, jenže jeho kouzlo bylo v tom, že zkřížené kordy se zároveň nijak nedotkly přátelství a velkorysé blízkosti.
Takže přece jen mentor, byť oklikou? Za jeho přísností, důsledností a detailismem, marná sláva, tkvěla vždy nesmírná oddanost věci umění a poezie a také obří erudice. Poeta doctus. Na jeho rozhled, pohotovost, odhodlání a nakonec i prozíravost a vědomí souvislostí měl málokdo. I díky němu jsem seznal, že já sám takhle důsledný být neumím a ani nechci, že proti objevům velkého vytrvalého básníka si sám pro sebe kladu osobní epifanii, prožitek něčeho, co lidstvo třeba dávno zná a člověk do toho jen po svém vstoupí.
Mentor, objevy… Oč podstatnější byly blízkost a sdílení, společně znovu prošlapávané šlépěje. Podvečery, poslechy, přípitky, povídání. To vše je pryč, zbyla nesmazatelná stopa. Nakonec jsme spolu mluvili právě tolik, kolik bylo možné a kolik bylo třeba. Zlaté rybě se nelze vzpouzet. „Záď lodi vzdutá do temného všeho/ svět odkrývá své mrtvé v živých“. Petr zemřel 17. června 2020.
Autor je hudebník, básník a literární kritik.