Egon Bondy
Severin
Akropolis 2020, 181 s.
Jako předposlední svazek edice próz Egona Bondyho vyšla novela z roku 1995, která zpracovává konec života svatého Severina z Norika v druhé polovině 5. století. Ze severního pohraničí Západořímské říše se vytrácí římská vláda, lidé tam žijí v bídě a hladu, rychle se zapomíná na vzdělanost i na římské výběrčí daní a starý svět se drolí pod nájezdy barbarských kmenů. Ve vyprávění se střídají úryvky ze Severinova životopisu, napsané mnichem Eugippiem, vyprávění o Severinově působení v Noriku (přičemž jeho „zázraky“ Bondy vysvětluje především všímavostí, intuicí a charismatem) a dopisy posílané po vodě zemřelé ženě, která se – nepřekvapivě – jmenuje Julie. Bondyho interpretace křesťanství jako cesty pokory má mnoho společného s východní filosofií; křesťanskou obec pak autor popisuje jako funkční samosprávu, jejíž osud byl vzdálenému centru říše v podstatě ukradený. Historická próza s filosofickými přesahy, snažící se zprostředkovat dobové myšlení a vzdělanost, ale i Bondyho stanoviska, je ke konci přerušena třemi krátkými dějovými fragmenty. Vybočuje cyberpunkový vstup, k jehož poetice se Bondy vrátil ve své další knize Cybercomics. Próza fascinuje atmosférou rozkladu a dráždí analogiemi se současným světem: „Jsme v době, kdy starý věk a jeho společnost už měly na kahánku, ale ještě uměle žily. Jsme koneckonců v době, které z vlastní zkušenosti můžeme rozumět, kdy nejistota všeho byla taková, že i jakákoli nabízející se spásná idea byla nejistá – alespoň pro intelektuály. Teprv úplné a naprosté zhroucení všeho vyčistí atmosféru a zahájí novou výstavbu, i co se nových idejí týče.“
Karel Kouba
Lucie Faulerová
Smrtholka
Torst 2020, 208 s.
Velká očekávání nejednou přinášejí velká zklamání. Alespoň takový pocit mám po dočtení druhé prozaické knihy Lucie Faulerové. Buď se od základu změnil autorčin rukopis, nebo jsem prošel zásadní čtenářskou proměnou. Tak či onak, Smrtholka je patrně určena jinému čtenáři než autorčin debut Lapači prachu z roku 2017. Vyprávěním prostupuje několik časových rovin, z nichž si čtenář může spříst životní příběh protagonistky Marie. Její osudy, jak vyplývá už z názvu prózy, nepřinášejí mnoho veselého – Marie je přitahována smrtí, obzvláště sebevraždou, o které má nastudováno kdeco. Ostatně hned první dějový obraz nastoluje suicidální téma, když hrdinka přemýšlí nad pocity dívky, která skočila v Praze pod metro. Mariinu fascinaci lidským zánikem má dokládat i historka o tom, jak se v dětství vykradla z domu, aby zachránila Moranu před spálením, a rovněž název její rodné vesnice – Mršina. Celý text je pojat jako jízda vlakem, a tak je strukturován citoslovci typu „húúúú“, „hrk hrk“ a „tadam tadam“, případně výrazy s železnicí spjatými, jako jsou „výluka“ nebo „výhybka“. Tyto výrazy od sebe oddělují různé časové roviny. Simulace jízdy vlakem se zdá být rafinovaným uměleckým prostředkem, ten ovšem při bližším ohledání postrádá řád a v podstatě slouží jen jako spojovník jinak nepříliš souvisejících dějových linek. Marně se snažím ve Smrtholce najít smysl a nějaké srozumitelné sdělení. Nedomnívám se nicméně, že by Faulerová předváděla samoúčelné stylistické cvičení. Prostě se jen ocitla na jiné koleji než já.
Erik Gilk
Lucy Fricke
Dcery
Přeložila Michaela Škultéty
Akropolis 2020, 176 s.
Obálka čtenáři napoví, že útlý román Dcery německé spisovatelky Lucy Fricke pojednává o dvou kamarádkách (nikoli však sestrách, jak by se mohlo podle názvu zdát), které se vydají s otcem jedné z nich na poměrně bizarní cestu nejprve do Švýcarska a následně i do Itálie a Řecka. Není to za poslední roky jediný německojazyčný román, v němž se snoubí terapeutické uvažování nad vlastním životem, prášky na depresi zapíjené alkoholem, terminální stadium rakoviny a road movie – česky vyšla například Příhoda Boda Kirchhoffa nebo povídky Maxima Billera. Těžko soudit, zda to lze považovat za trend v současné německé literatuře, anebo je za tím spíš vkus českých nakladatelů. Němečtí recenzenti na knize oceňují umístění příběhu do malebné, vkusně popsané krajiny, ale také lakoničnost a ironii čtyřicetileté Betty, vypravěčky celého příběhu. Vyprávění nikde nedrhne, pěkně plyne, občas je dokonce napínavé, ale nedokážu se zbavit dojmu, že o moc víc toho kniha nenabízí. Je to zkrátka další titul, který doma zařadím do poličky pracovně nazvané „červená knihovna pro intelektuálky“. Patří tam i proto, že hlavní motivací činů obou „dcer“ je touha po lásce a přijetí. Z celého vyprávění mě nejvíc oslovilo líčení života na malém řeckém ostrově v časech ekonomické krize – právě kvůli téhle výsostné aktuálnosti a reflexi naší každodenní socioekonomické reality se vyplatí číst současnou německou literaturu, Lucy Fricke nevyjímaje.
Eva Marková
Jillian Tamaki, Mariko Tamaki
Jedno obyčejný léto
Přeložila Lenka Bukovská
Paseka 2020, 320 s.
Komiksy určené náctiletému publiku, které citlivě pojednávají o křehkém období dospívání, se těší po světě stále větší popularitě. U nás je z řady úspěšných zahraničních publikací dostupný stále jen zlomek, mezeru se ale v poslední době snaží zaplňovat nakladatelství Paseka. Nejnovějším z jejího portfolia titulů pro mládež je cenami ověnčený komiks Jedno obyčejný léto od kanadských autorek Jillian a Mariko Tamakiových. Příběh dvou kamarádek Rose a Windy, které se každé léto potkávají na rodinné dovolené u oceánu a tráví spolu prázdniny, získal v roce 2015 prestižní cenu Eisner Award pro nejlepší grafický román a o rok dříve Ignatz Award za výjimečný grafický počin. Zároveň jde o jeden z nejkontroverznějších titulů ve svém žánru – pro otevřenost, s níž zachycuje pubertální debaty protagonistek o sexu, je v řadě amerických knihoven zakázaný. Jedno obyčejný léto předkládá na první pohled prosté líčení líných letních měsíců a prázdninového poflakování u moře. Na tomto půdorysu však zobrazuje zásadní situace a změny na přelomu dětství a dospívání. Prolínání dospěláckých problémů a dětského vzdoru je v komiksu zachyceno s nezvyklým citem, stejně jako to, jak propastný rozdíl může ve vzájemném porozumění dvou dívek znamenat pouhý rok věku. Navzdory poměrně rozmáchlé kresbě tak Jedno obyčejný léto působí jako velmi intimní popis niterných zápasů možná nejformativnějšího období lidského života.
Jan Bárta
Kiruna – překrásný nový svět
Režie Greta Stocklassa, ČR, 2019, 87 min.
Premiéra v ČR 10. 9. 2020
Kiruna – překrásný nový svět je dalším z pokusů českých dokumentaristů najít si námět v zahraničí. Observační portrét zanikajícího průmyslového města na severu Švédska má podobné parametry jako o rok starší film Central Bus Station, zdařilý snímek o autobusovém nádraží v Tel Avivu. Oba filmy vycházejí zejména z příběhu a atmosféry výrazného a svým způsobem absurdního místa. Část Kiruny se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železo. Vedení města se ovšem rozhodlo raději přestěhovat ohroženou populaci než zastavit těžbu. Debutující režisérka Greta Stocklassa dokázala tuto situaci využít k zachycení řady kontextů. Příběhy několika obyvatel města přesahují k obecnějšímu tématu osobního vztahu k určitému místu, které má přestat existovat, ale zároveň by se mělo kompletně přestěhovat do jiné lokality. Spolu s tím se do filmu silně dostává téma migrace z ekonomických důvodů a také ekologické dopady těžkého průmyslu. Někteří z aktérů jsou migranti, kteří do země dorazili teprve nedávno, takže jejich vztah k domovu je o to komplikovanější. Česko-švédská režisérka navíc prohlašuje, že Kiruna je pro ni mikrokosmem Švédska jako takového. Vedle toho, že je osud města dobrým materiálem pro studii problémů současné civilizace, nabízí také působivé filmařské obrazy i zvuky. Už úvodní záběr nekonečné řady nákladních vagonů jedoucích zamrzlou krajinou navozuje apokalyptickou náladu.
Antonín Tesař
Pojídání barev
Display, Praha, 3. 7. – 15. 9. 2020
Projekt s podtitulem „Výstava jako epizodický příběh“ pro galerii Display připravila Hana Janečková ve spolupráci s Marií Lukáčovou. Kurátorky v něm primárně zkoumají způsoby vyprávění, jež vycházejí z queer a feministických zkušeností mladé generace umělkyň a umělců. Vystavená díla využívají amatérské metody, nízkonákladové prostředky a masovou kulturu selfie. Řada z nich se tak dotýká tématu sebeprezentace a vytváření individuální značky na sociálních sítích – například Tereza Vinklárková se v instalaci You Should Help It To Grow, Too zabývá průsečíkem kultury sdílení a komodifikace ekologie. Skrze své alter ego Gloriya Komarova svou tvorbu přesouvá z prostor galerie do digitálního prostředí na Instagram, kde za pomoci speciálního filtru na obličej vytvořila rozsáhlé participativní dílo. S Instagramem je silně propojená i další z vystavujících umělkyň, a sice Amalia Ulman, která proslula svou instagramovou performancí z roku 2014 s názvem Excellences & Perfections, během níž prodělala zásadní změny ve svém vzhledu a prezentaci. Na této výstavě je ale vystaveno jiné její dílo, byť zčásti opět tvořené performancí na téže sociální platformě. Jedná se o krátký film Bob Life, dokumentující setkání autorky s holubem, který se v průběhu několika let pravidelně objevoval na jejím instagramovém účtu. Film ale vypráví o jejich setkání z holubovy perspektivy: dozvídáme se tak o jeho překvapivě tradiční maskulinitě a vzdoru vůči umělkyni.
Natálie Drtinová
Divadlo Continuo
Ostrovy
Švestkový dvůr, Malovice, 6.–13. 8. 2020
Divadlo Continuo přes letošní obzvlášť nepříznivé podmínky opět pořádalo mezinárodní site specific projekt, jehož tradici lze vysledovat až do roku 1997. Tentokrát přímo v krajině Malovic, kde má soubor své sídlo. Nad rybníkem Otrhanec zapadá slunce, a jak se snáší šero, vyrážíme průvodem kolem chladivé plochy rybníka k jednotlivým výjevům, někdy zasazeným do bílých dřevěných rámů. Člověk a příroda nebo příroda v člověku – i tak by se dalo shrnout téma inscenace Ostrovy. Silná výpověď pramení ze zhmotněné, fyzické poezie jednotlivých obrazů. Jednou jsou to tři muži na voru, balancující s těžkými kbelíky, jindy bosé nohy spočívající v hlíně, orgasmické tělo v křoví či nevinnost dívky odhalující ňadra v jakémsi ptačím hnízdě. Patrný je konflikt, či přinejmenším dualita: sádry a vody, igelitu a krajky, umělého a přirozeného, čistoty a znečištění, splynutí a vyčlenění… Tím vším nás provázejí němí zvířecí souputníci, zajíc nebo dvanácterák. Krajina ožívá, něco v ní klokotá a vře, člověk si chtě nechtě musí vzpomenout na Alenku v říši divů a také chtě nechtě interpretuje: rozpadající se rodinné vztahy, násilí a odcizení, a proti tomu všemu krása tohoto „specifického“ místa. Na produkcích divadla Continuo mě fascinuje nejen jejich vysoká kvalita, ale i umění režírovat doslova v přímém přenosu. Život totiž najdeme jedině tam, kde zůstává schopnost jednat bezprostředně.
Anna Luňáková
20/20 Elephant V.7.7.7
MP3/MC, Clan Destine 2020
Britské nezávislé vydavatelství Clan Destine se v letech 2009 až 2011 stalo jedním z hybatelů witchhousové vlny v Evropě. Ve fascinaci memphiským rapem, DJem Screwem, tvorbou skupiny Salem a v těsné vazbě na aktivity texaského stylotvorného labelu Disaro dalo prostor nahrávkám, které nebyly kopií, ale spontánní mutací. Šlo například o projekty oFF, Mater Suspiria Vision, I††, Modern Witch, King Dude či ÐOSE (aka Johnny Teardrop). A prst z tepu undergroundového dění label nepustil ani po aklimatizaci stylu a přesunu z Londýna do Glasgow. V letech 2013 až 2015 reflektoval zrychlení temného zvuku a „zombifikaci ravu“ šesti vinylovými výběry (Dark Acid I–V a Kvlt Acid) se jmény jako Varg, Tzusing či Tuff Sherm. A nyní se suverénně pohybuje po rozsáhlé síti postpunkem a industrialem ovlivněného techna a party žánrů od hardcoru po speed. Ty opět hlavně osvobozují – momentálně tu část scény, která se předávkovala vlastní dekonstrukcí. Důkazem je letošní série kazetových kompilací, jejichž vydávání se přirozeně kryje s koronavirovou krizí v Evropě a které se v roce kovové krysy zaklínají zvířecími symboly z východní mytologie. Tygr, Kobra, Panda, Drak nebo Opice tu mají nejen roli průvodců po současných jménech, ale také terapeutický význam pro komunitu, pro niž je kolektivita vším. Kazeta s Ganéšou oficiálně vychází 20. září, ale už teď je možné poslechnout si drum’n’bassové hybridy od Drvg Cvltvre či Scousenbluten nebo bangery od Ketaflush a Acidkill.
Ondřej Parus