Moskvič u moře

Slovenština je po ukrajinštině první jazyk, do něhož byla Sencovova sbírka povídek Marketér (Marketěr, 2019) přeložena, a to necelý rok poté, co ve lvovském nakladatelství Vydavnystvo Staroho Leva vyšel ruskojazyčný originál. Řada čtenářů nejspíš po knize sáhne kvůli autorovu životnímu příběhu – ukrajinský filmař z Krymu, aktivista Majdanu a kritik Putinova režimu Oleg Sencov totiž naspal Marketéra v ruském vězení, kde se ocitl po obvinění z údajné přípravy teroristických útoků v roce 2014. Povídky nicméně nemají obsahově nic společného ani s autorovým politickým aktivismem, ani s jeho pětiletým pobytem za mřížemi (a možná tedy nebylo úplně namístě uvést knihu předmluvou reportéra Denníku N, který se věnuje současnému dění na Ukrajině). Marketér sice obsahuje zřejmé autobiografické stopy, ale vrací se hluboko před Majdan – do devadesátých let.

Přičichnout k byznysu

Sencovovy povídky jsou zcela zbavené dialogů a jejich četba trochu připomíná promítání diapozitivů z provinčního města zanikající sovětské říše. Autor sice neříká, že jde o krymský Simferopol, ale z několika náznaků je to evidentní – nejen proto, že nikde jinde se nejezdí k moři trolejbusem přes hory a lesy. Zároveň není těžké si na internetu ověřit, kterou školu budoucí aktivista počátkem devadesátých let studoval. Kyjevská státní ekonomická univerzita tehdy otevřela filiálku v Simferopolu, a právě na tuto pobočku se v první povídce hlásí bezejmenný hrdina, v té době sedmnáctiletý nerd posedlý představami o volnotržním hospodářství, které teprve začínalo rozleptávat systém, na nějž byli všichni zvyklí, a slibovat pohádkové šance všem, ale reálně je dávat jen těm dravějším.

Máloco symbolizuje postsocialistická devadesátá léta tak pregnantně jako nově založená a „neuveriteľne módna“ ekonomická škola v nepříliš významném městě, od níž si tolik mladých lidí slibuje rychlou cestu k penězům. Sencov nicméně věnuje desítky ne zrovna objevných stránek studentským radostem a strastem, které se chodem dějin nechají ovlivnit jen málo či vůbec – místo přednášek se popíjí, na jiných přednáškách se dospává, shánějí se brigády, sem tam se někdo zamiluje nebo spustí. Zajímavější jsou momenty, kdy se z kolektivu začnou vydělovat ti, kteří přičichnou k opravdovému byznysu (často díky tomu, že jim ke vstupnímu kapitálu dopomohli rodiče), anebo poměrně řídké pasáže, v nichž je o způsobech bohatnutí řečeno něco konkrétního – třeba jak se dá vydělat na ředění stoprocentního lihu a jeho následné distribuci do lékáren. Občas se tu objeví trefné obraty („obchodno­-pohlavný vzťah“), ale mnohem častější jsou všelijaké banální průpovídky: „S talentami to tak často býva: potenciál majú obrovský, no podarí sa im všetko rozbiť skôr, ako dotiahnu svoju vec do konca.“

Defekty se množí

Teprve dvě závěrečné povídky jsou o něco výraznější. V první z nich se protagonista v zoufalé snaze o získání peněz účastní blíže neurčeného „byznysu“, při němž podomně nabízí tajuplný „produkt“ – tomu, že tento produkt vrátí zákazníkům zdraví, ovšem nakonec nevěří ani prodejce, ani jeho nebohá klientka. Tržní žargon se tak vyprazdňuje, ještě než se stačil ustálit. V poslední povídce s názvem Moskvič se pak hrdinou i vypravěčem stává sovětský automobil, který stejně jako Sencov přišel na svět v roce 1976 a od budoucnosti měl velká očekávání. Jednoduchý příběh, kde si auta mezi sebou povídají, je v lecčem až infantilní, ale snad právě proto nepostrádá jistý půvab: „Stál tam staručký ZIL a ten ma upokojil (…) Ešte mi vysvetlil, že to, na čom nás viezli, nie je nákladiak, ale vlak. Keď som sa dozvedel, že tá železná húsenica nie je automobil, zmocnil sa ma rovnaký pocit pohŕdania a nadradenosti, aký pociťuje mladý gróf, keď sa prvý raz ako päťročný dozvie, že jeho milovaná dojka je iba slúžka.“ Zároveň tento text zpětně osvětluje celou sbírku: nakonec v ní totiž nejde ani tak o devadesátá léta a postsovětské reálie, ale o mladické sny a postupné pochopení, že se splní přinejlepším zčásti. Vytoužené moře sice Moskvič spatřil, ale společenský vzestup se rozplynul, kamarádi se rozjeli do různých stran a defekty se neúprosně množí.

Spíš než literární objev je Oleg Sencov zkrátka činorodý člověk, který ve vězení neztrácel čas – kromě řady scénářů prý stačil napsat hned několik prozaických knih. Pokud se některá z nich objeví i v českém překladu, bude to nejspíš hlavně díky autorovu renomé získanému občanskou statečností. Na jeho prostých povídkách z Marketéra je ale vlastně sympatické, že z nich nečiší ani literární ambice, ani principiální stanoviska, což u politického aktivisty není samozřejmé. Postsovětské poměry se tu nepředvádějí proto, aby se nekompromisně zavrhovaly, ale aby mohl zaznít příběh, třebaže často triviální.