Motýl v jantaru

Historický román ustavuje bezpochyby jiná pravdivostní očekávání než životopis. Jedná se přece o fikci, iluzivní hru, pel­-mel historických faktů a autorových výmyslů. Žánr životopisný, spojovaný s literaturou faktu, naopak sugeruje představu, že pravdy života reálné osoby se lze – s pomocí životních dat, dokumentů a svědectví, zprostředkováním kontextu či nalezením kauzalit – zmocnit. V biografii má zkrátka být odhalen životní příběh tak, jak se udál. Tento žánr tedy příliš neholduje epistemologickým pochybnostem, postmoderní hravost je mu většinou cizí a k předmětu svého zájmu přistupuje často bez ostychu, zato ale s poněkud přehnanou vážností.

Možná se vám srovnání historického románu a biografie zdá nemístné. Uznáme­-li však, že oba žánry vycházejí z historického materiálu a zároveň se snaží o vykreslení jistého obrazu z minulosti (jakkoli životopis chce podat obraz „pravdivý“, zatímco historický román spíše „plastický“), nepatřičnost srovnání se vytrácí. Na příkladu románu Raffaela Simoneho Vášně duše (Le passioni dell’anima, 2011), který letos vyšel v českém překladu, se ukazuje, že právě historický román může navzdory své fikčnosti zpřítomnit konkrétní lidský osud pokud ne pravdivěji, pak přinejmenším živěji než mnohý životopis.

Fiktivní autenticita

Námětem románu italského lingvisty je filosof René Descartes, respektive poslední etapa jeho života, již strávil na dvoře švédské královny Kristýny v letech 1649 až 1650. Fakt, že román postihuje pouze několik měsíců, by mohl vyvolat otázku, zda odhaluje více než epizodu z celku Descartovy pozoruhodné životní pouti. Představa, že pravda lidského osudu tkví v kontinuitě jeho odvíjení, a že tedy k jejímu odhalení nedojdeme než sledováním tohoto postupu od dětství přes zralost až ke smrti, je však jedním z mnoha přístupů. Jiným je snaha spatřit v jediném dni života jakýsi krystal, monádu, dokonalý odraz celku. Z tohoto pohledu kontinuita odpovídá spíše potřebám vyprávění než lidskému prožívání. Raffaele Simone ovšem ani vybraný úsek ze života hlavního hrdiny nevypráví tak, jak se v biografii sluší a patří. Předkládá nám ho totiž prostřednictvím dopisů a deníkových záznamů, navíc zčásti skutečných a zčásti fiktivních. Vyprávěné události jsou tudíž zpřítomněny v pluralitě perspektiv, nikoli jako souvislé vyprávění.

Předpoklad, že nám deník coby „nejméně stylizovaný“ žánr zjednává bezprostřední přístup k myšlení a životu autora, a tudíž že právě zde se odhaluje autentický Descartes, se však bortí poté, co si v závěrečné poznámce přečteme, že právě deníkové pasáže jsou dílem romanopiscovým. Pokud jde o Descartovy dopisy, autor mnohé z nich ponechává tak, jak byly napsány, některé ovšem vytrhává z původního kontextu a mnohé jsou vymyšlené. Simoneho Vášně duše tak stojí na pomezí klasického a postmoderního historického románu. Autor nepostupuje vyloženě kontrafakticky – zaplňuje pouze prázdná místa, přičemž respektuje reálie i „ducha doby“, čímž se blíží pojetí klasickému, zároveň však ludickým charakterem kompozice, metakritikou a důrazem na intertextualitu míří k postmoderně.

Nedotknutelná průhlednost

Rafinovanost a hravost kompozice se ukazuje vedle zmíněné mnohosti perspektiv také ve volbě názvu totožného s Descartovým posledním spisem z roku 1649. Rozličné pasáže z této knihy, v níž filosof kombinuje pohled fyziologa, psychologa a moralisty a snaží se dokázat, že všechny vášně jsou veskrze dobré, navíc uvozují jednotlivé části románové mozaiky. Nikoli však kvůli autentifikaci, coby doklady zrcadlení života a díla, ale spíše za účelem zkomplikování, juxtapozice či otevření ironické dimenze. Metakritická rovina se ustavuje opakovanou tematizací portrétu a otázky poznatelnosti lidské povahy a dichotomie touhy po vlastnění a touhy po poznání. Příznačná je v tomto ohledu situace, kdy královnin knihovník provází Descarta sbírkou kuriozit (jež většinou pocházejí z rudolfinské Prahy), mezi nimiž filosof ke svému překvapení nalezne i vlastní portrét. Také další momenty ukazují, že Descartes není pro královnu Kristýnu než raritou, kořistí, pokladem – jako člověk a myslitel je jí zcela lhostejný. Oproti tomu filosofovo přátelství s princeznou Alžbětou je naplněné vzájemnou úctou a sdílenou touhou po poznání.

Descartes, obklopený falší a spiklenectvím, pochybuje o čitelnosti lidské povahy a vposled i veškerého jevení. Vše se pokrývá lazurou zdání. Z nitra této poslední pochybnosti vyslovuje přání, aby byl jako motýl uvězněný v jantaru: „Uchýlit se do nedotknutelné průhlednosti, ve které tě svět může celého vidět, ale kam se za tebou nikdo nemůže dostat.“ Simone přitom buduje „vysvětlení“ Descartovy prekérní situace nikoli skrze psychologii či sociální determinaci, jak je pro mnohé biografie typické, ale prostřednictvím intertextuality: myslitel je přirovnán jednak k donu Quijotovi (pro tragiku osudu), jednak ke svatému Jeronýmovi (motiv osamělosti).

Příběh psaný protagonistou

Setkáváme se v této románové fresce s opravdovým Descartem, či jen s jakýmsi vysněným, autorským, fikcí kontaminovaným obrazem slavného myslitele? A dozvídáme se něco o životě na švédském dvoře krátce po třicetileté válce? Přitakáme­-li Walteru Benjaminovi, který tvrdí, že pravda se dá spíše znázornit než uchopit či vydobýt, že se dává spíše jako záblesk v konstelaci fragmentů než jako výsledek kauzálního pojmového řetězce, můžeme odpovědět, že ano. V autorově závěrečné poznámce čteme: „Jen málokdy má ten, kdo pracuje na nějakém románu, takové štěstí, aby přišel na to, že příběh už napsal někdo jiný, možná sám protagonista nebo hlavní postavy. Autor se díky tomu vyhne výmyslu, který se vyčerpal už s Manzonim a jeho nalezeným rukopisem, a nabývá pocitu jistoty, že jediné, co má udělat, je spojit texty, aniž musí cokoli ‚vymýšlet‘.“

Simone sice autentické dokumenty doplnil fiktivními, čímž se možná zpronevěřil pravdě, jak ji chápe klasická literatura faktu, zároveň ale tím, že zmnožil místa nedourčenosti, vytvořil síť, kterou probleskuje „pravda umění“ a která čtenáři umožňuje pociťovat rozkoš z textu a svobodu myšlení. Příchodu pravdy totiž – dle mého názoru – nezabraňuje ani tak fikce, jako přílišná touha ji ovládat, a právě tomto riziku se Simone obdivuhodně vyhýbá. Člověk a jeho doba nejsou v jeho zatím jediném románu obsaženy a vystaveny na odiv coby výdobytek drancování historického materiálu, ale spíše jím prosvítají, jasné a zřetelné, ale přesto nedotknutelné, jako onen motýl v jantaru.

Autorka je komparatistka.