V srpnu se konala cyklistická „klimajízda“ po severních Čechách, která vedla kolem mnoha těžebních oblastí. Nešlo jen o vyhlížení postfosilní éry ze sedel kol, ale především o snahu poznat region, který si musí hledat novou budoucnost.
Tři sta kilometrů na kole, sedm dní a nocí, patnáct až pětadvacet lidí šlapajících do pedálů, dvě velké moderované participativní debaty, desítky méně formálních setkání a kupa nasekaného dříví v janovském sociálním centru Libuše – to je jen pár údajů vypovídajících o klimajízdě po severních Čechách, kterou v polovině srpna organizovalo hnutí Limity jsme my se spolkem Reset. O čísla ani kvantitu nicméně nešlo. Cílem bylo poznat region, který čeká zásadní proměna: odchod od uhlí.
Víc naslouchat
„Chceme-li o budoucnosti světa bez uhlí společně diskutovat tváří v tvář, musíme se potkat. A region, kterého se konec uhlí týká, je pro to ideální místo. Cyklojízdou chceme přivézt postfosilní éru. Zároveň nám ale umožní zažít proměňující se region na vlastní kůži, vidět a poslouchat osudy místních,“ psalo se v textu organizátorů a organizátorek akce, která představovala jiný typ aktivismu a politiky, než na jaký jsme v Česku zvyklí. Nešlo o to za každou cenu přesvědčovat, hlásat program a sbírat body či hlasy. Smyslem jízdy bylo vstoupit do regionu, poznávat krajinu, potkávat se s lidmi a naslouchat těm, kteří jsou přímo postiženi těžbou nebo naopak jejím útlumem. Jak zdůrazňoval jeden z organizátorů: „Uhlí skončí, to je jasné. Otázka je, kdy a jak. Region čeká transformace, a pokud má být spravedlivá, není možné, aby na ni doplatili místní lidé. Proto musí být slyšet jejich hlasy.“
V podobném duchu se nesl i program klimajízdy – namísto přenášek šlo o participativní debaty, které co nejvíce zapojovaly místní veřejnost. Hned první den jsme se od obyvatel Sokolova dozvěděli o problémech zapomenutého regionu, k nimž patří zejména exekuce a zadluženost, odliv mladých a vzdělaných lidí, rezignace a obavy, že se peníze na transformaci nedostanou tam, kam by měly, a uvíznou u vedení kraje. A také stížnosti na limity rozvoje, protože velkou část pozemků vlastní Sokolovská uhelná, která není příliš vstřícná iniciativám vycházejícím odjinud.
Další den poznáváme paradoxy kraje na vlastní oči. Jedeme vytěženou krajinou kolem Vřesové, kde nám lidé z vedení obce, kterou v podstatě vlastní Sokolovská uhelná, vyprávějí příběh o tom, jak chtějí obec postavit na nohy a rozvíjet ji pomocí zemědělství a skleníků na obnovitelné zdroje.
S policií v patách
S přejezdem do Ústeckého kraje získáváme nevyžádaný doprovod. Po zbytek trasy nás doprovází policie – když pár kilometrů jedeme po hlavním tahu na Žatec, policejní auto blokuje dopravu. Ne, není to Tour de France v severních Čechách, spíše to připomíná Velkou cenu normalizace. Obzvláště když se dozvíme, že v Kadani přišli policisté za majitelem hospody, kde mělo proběhnout setkání s odboráři z energetiky, a varovali ho před „potížisty“, kteří porušují zákony. Varování se ovšem minulo účinkem a diskuse mohla proběhnout. Momentálně zaměstnanci elektráren a dolů vnímají klimatické hnutí především jako ty, kdo je chtějí připravit o práci. Pokud ale budou mít lidé vyhlídky na jiné pracovní příležitosti, budou ochotni se rekvalifikovat. „Na to, aby transformace, tedy útlum těžby a spalování uhlí a přechod na bezuhlíkovou ekonomiku, byla opravdu spravedlivá, je potřeba vytvářet tlak, který musí přicházet zdola,“ říká odborářka Marta Ctiborová. A právě proto by měli odboráři, místní spolky, klimatičtí aktivisté a místní samospráva začít hledat společnou řeč. Náklady transformace musí nést ten, kdo na těžbě dlouhodobě vydělával.
Šlapu do pedálů a v uších mi stále zní slova místních. Tedy těch, kteří ještě nerezignovali a na debaty přišli – protože skepse a rezignace se šíří krajem podobně jako prach z dolů. Myslím na obavy lidí, aby miliardy na transformaci neskončily v kapsách krajských šíbrů nebo se neutopily v nesmyslných projektech, na nářky, že chybějí aktivity místních i představa, jak s penězi účelně naložit, že chybí vize, jak by se měly severní Čechy do budoucna rozvíjet. Taková vize ale nemůže přijít shora, od politiků a technokratů. Měly by ji formovat aktivity místních lidí, kteří především uspokojují své potřeby a přání a nevede je touha po zisku, který odtéká do daňových rájů či kapes vrcholového managementu fosilních podniků. Navzdory převládající skepsi a rezignaci takové příklady existují například v Horním Jiřetíně nebo třeba ve Vřesové. Za zmínku stojí i názor odborářky Ctiborové, že součástí transformace by mohl být nepodmíněný příjem. Podobné jednotlivosti dávají naději, že spravedlivá transformace je možná.
Autor působí na Fakultě humanitních studií UK.