Odpojené Rudolfinum

Jedním z prvních děl, kterých si návštěvníci a návštěvnice skupinové výstavy Unplugged v pražském Rudolfinu všimnou, je dlouhý úzký stůl, diagonálně protínající výstavní místnost a posetý sto osmi glazovanými hliněnými mističkami. Dílo Keramická hnízda Habimy Fuchs vznikalo dlouhým a pomalým procesem sušení během autorčina rezidenčního pobytu v Banské Štiavnici před několika lety. V něčem toto dílo odporuje akcelerované logice kulturního a uměleckého průmyslu, který chrlí jednu výstavu za druhou, a jako jeden z důsledků tak za sebou zanechává velkou uhlíkovou stopu. Ostatně právě pro svůj pomalý výrobní proces byla Keramická hnízda vybrána do výstavy, která se zabývá environmentálním uvažováním a jeho uměleckými projevy.

Bez elektřiny

Výstava kurátorovaná Davidem Koreckým je založená na výzvě umělkyním a umělcům vystavit díla vytvořená bez použití strojů, elektřiny a zbytečných transportů materiálu, a vystoupit tak do určité míry ze své komfortní zóny a zažitých způsobů fungování v uměleckém provozu. Fuchs tak například svá díla z depozitáře do galerie dopravila pěšky během dvanácti cest, kdežto belgický umělec Rinus van de Velde nechal své drobné kresby do Prahy poslat po svém kamarádovi, nadšeném cyklistovi. Umělecké duo unconductive trash, složené z Michala Pěchoučka a Rudiho Kovala, zase pracovalo s minimem prostředků při tvorbě minimalistického cyklu jemných, citlivě provedených obrazů s názvem Burning Daylight. Kromě stejnojmenného románu Jacka Londona název série odkazuje také k výzvě obejít se bez elektřiny – tento požadavek se ostatně projevuje tím, že výstava není nijak uměle osvětlená a pracuje pouze s přirozeným denním světlem. Pěchoučkovy a Kovalovy malby, splývající s barvou stěn, jsou osvětleny skrze jinak běžně zakryté dveře vedoucí do místnosti prosvětlené řadou oken. Prostory galerie tak přestávají být „bílou kostkou“ vytrženou z kontextu a s venkovním světem se nejen propojují, ale stávají se na něm závislé.

Stejně jako u zdejší předchozí výstavy Olympia, představující stejnojmenné dílo Davida Claerbouta, se umělecká díla a jejich vnímání podřizují klimatickým a zejména pak světelným podmínkám. Zmíněná díla Rinuse van de Velde, Habimy Fuchs, unconductive trash, ale také prezentovanou hudební skladbu Ryoanji od Johna Cage spojuje redukovaná estetika a jemné tóny barev. Proti tomu pak stojí druhá polovina výstavy, prezentující přece jen trochu rozsáhlejší díla.

Institucionální sebezpytování

Jedním z nich je instalace Dědictví od Tomáše Džadoně, která zabírá celou jednu velkou místnost. Dědictví působí jako kulisy, částečně rozházené po zemi, částečně vztyčené, mezi kterými se návštěvníci mohou procházet, a stát se tak součástí daného „environmentu“, který ovšem znázorňuje destrukci životního prostředí a okolní přírody. Zatímco politické, kulturní a hospodářské systémy či technologie procházejí zásadními změnami, drancování přírody a jejích zdrojů zůstává neměnnou konstantou. Ještě doslovnější a přímočařejší je Patricie Fexová, autorka velkoformátové malby Overview, zobrazující planetu Zemi tak, jak by mohla být vidět z vesmíru. Další pojítka mezi díly se ovšem hledají těžko – stmelujícím prvkem tak zůstává hlavně zmíněná výzva umělkyním a umělcům a pak jejich individuální vypořádání se s tímto zadáním. O kresbách Rinuse van de Velde se přitom nedozvídáme v podstatě nic. Při pohledu do doprovodného kurátorského textu zjistíme, že pointou díla je jeho neobyčejný transport (včetně pojištění děl převážených na kole), spíš než to, co je na kresbách samotných vyobrazeno.

Umělecké instituce, podobně jako podstatná část společnosti, procházejí posledních několik let potřebnou reflexí ohledně své role v klimatické krizi i možností nápravy či alespoň zmírnění dopadů této pohromy. Environmentální tematika přitom otřásá uměleckým světem možná více než jinými oblastmi naší společnosti. Přesto jsou reakce uměleckého světa často rozpačité a nejisté. Je to pochopitelné – kdo může s jistotou říct, jak v dosud neprobádaném terénu postupovat? Finalisté a finalistky minulého ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého tak například dokládali svou uhlíkovou stopu na výstavě, která byla poháněna solární energií. Jednalo se ale jen o jakousi nadstavbu k jejich společné výstavě, jejíž podoba uvažováním o klimatu příliš ovlivněna nebyla. Jiné kroky byly o něco rozhodnější a snad i efektivnější, například iniciativa Umění pro klima, v rámci níž vyzvaly desítky kulturních institucí vedení města Prahy k vyhlášení klimatické krize.

Zásady versus experiment

V případě výstavy Unplugged však nejde o nástavbu, nýbrž o jádro celého ­projektu. Celá akce je postavena na výzvě k ekologicky šetrné produkci, ale tím také propojenost mezi jednotlivými díly končí. Ačkoliv je doprovodný text velmi obsáhlý, kurátor se v něm zabývá zejména tím, jak jednotliví umělci a umělkyně s výstavou naložili, v čem se prezentovaná díla liší od jejich běžné tvorby či jak se vztahují k otázkám klimatické změny. Projekt tak působí především jako experiment, který se sice zdařil, ale stále jde jen o gesto, nebo o jakousi dobročinnou performanci. Z ohleduplného zacházení s materiály a redukce všeho nadbytečného se stává přehlídka, pokus, ukázka. Galerie Rudolfinum ukazuje, že ekologicky šetrnou výstavu lze uspořádat i ve větší instituci, ale těžko říct, jestli přichází s něčím objevným.

V rámci iniciativy Umění pro klima vznikl i Manuál pro kulturní instituce v době klimatické změny, jednoduchá příručka o devíti zásadách, ke kterým se desítky podepsaných institucí zavázaly. Nejednalo se o žádná striktní nařízení ohledně objemu spotřebované energie, ale spíše o výzvu ke zvažování finančních a energetických zdrojů a jejich ekologického dopadu nebo k vytváření inkluzivního prostředí a kultury sdílení mezi jednotlivými institucemi. Mnoho kulturních institucí na těchto zásadách však již nějakou dobu funguje a šetrné postupy při přípravě výstav a doprovodných programů jsou pro ně samozřejmostí. Jejich praxe sice pravděpodobně nezahrnuje transport uměleckých děl na kole či pěšky, ale dlouhodobé, udržitelné závazky jsou často důležitější než krátkodobé extrémy.

Výstavu Unplugged bych tedy považovala za velmi zdařilou v případě, že by byla počátkem trvalých změn v Galerii Rudolfinum a i budoucí výstavní projekty by byly připravovány s podobnými předpoklady, které by se staly nekomentovanou samozřejmostí. Plně zhodnotit stávající výstavu tak budu schopna až po jejím skončení, s příchodem nadcházejícího projektu.