Po dvaceti šesti letech vlády běloruského autoritářského prezidenta Alexandra Lukašenka se pod ním náhle začalo kývat křeslo. Příčinou je ekonomická stagnace, chaotická reakce na pandemii koronaviru, ale také únava ze čtvrt století vlády jednoho člověka. Neznamená to, že krizi nemůže ustát, ale zdá se, že jde o začátek konce. Po několika dnech váhání se na podporu Lukašenkova režimu postavil Vladimir Putin. A to i přesto, že protesty rozhodně nejsou zaměřeny protirusky, myšlenky o vstupu do NATO nenapadají ani ty s bujnější fantazií, o zákazu používání ruštiny nemluvě. Důvody, které Kreml vedly k podpoře Lukašenka, rozebírá odborník na zahraniční politiku Alexandr Baunov v článku Vnitřní geopolitika. Běloruský protest a ruský tranzit, publikovaném na serveru moskevského centra Carnegie 31. srpna. Putin téměř dva týdny k běloruským událostem mlčel. Až ve chvíli, kdy probíhají největší opoziční demonstrace, poskytl ruský prezident rozhovor, v němž oznámil, že na Lukašenkovu žádost nechal vytvořit zálohy, které v případě potřeby přijdou běloruskému autokratovi na pomoc. „Současně Putin přiznal, že pokud probíhají protesty, nejspíš v zemi existují problémy. Vyřešení těchto problémů ale nesmí změnit geopolitickou situaci v neprospěch Kremlu. Vztahy Bělorusů s Lukašenkem jsou vnitřní záležitostí země, ale přestávají jimi být, pokud narušují stávající geopolitický status quo. Přičemž odstranění neprozápadního diktátora bez Putinova souhlasu je bráno jako porušení geopolitické rovnováhy a stává se součástí vnější politiky,“ píše Baunov. Podle něj závisí legitimita jakéhokoli vládce na tom, zda dokáže udržet moc a nezměnit geopolitickou orientaci, nikoliv na zachování demokratických procedur ani na úrovni podpory obyvatelstva. „Tak dochází k geopolitizaci jakéhokoli vnitřního procesu. Velmi to zjednodušuje přijímání nepříjemných rozhodnutí. Například volby nejsou rozhodováním o tom, komu bude patřit moc, nejsou závislé na spojení obyvatel a elity, ale jsou otázkou zahraničněpolitické bezpečnosti a podle toho je potřeba zacházet s jejich výsledky. Totéž se týká svobody shromažďování, tisku, historických publikací, dopingových vyšetřování, uměleckých filmů, investic a podobně. Za zahraniční politiku v Rusku podle ústavy odpovídá prezident a všechny otázky rozhoduje jako geopolitický stratég. Mimo jiné také otázku vlastní moci a moci sousedního autokrata.“
Pokud by si někdo skutečně myslel, že se Bělorusko může od Ruska rychle a bezbolestně odpoutat, měl by si přečíst článek Jak jsou propojeny ekonomiky Běloruska a Ruska, který vyšel 19. srpna v moskevském finančním deníku RBK. Za prvé je Rusko největším běloruským věřitelem. Z celkového státního dluhu ve výši skoro osmnáct miliard dolarů Rusko drží dluhopisy v hodnotě 7,92 miliardy dolarů. Na druhém místě je Čína se 3,3 miliardy. V únoru letošního roku Alexandr Lukašenko prohlásil, že Bělorusko splácí Moskvě miliardu dolarů ročně a další úvěry prý nepotřebuje. Jenže to bylo před koronavirem a nyní již běloruský prezident přiznává, že se pokusí s Putinem vyjednat odklad splátek. Rusko je také suverénně největším běloruským obchodním partnerem. Východním směrem putovalo loni 48 procent běloruského exportu a opačným směrem 56 procent dovozu, převážně ropy a plynu. Na druhém místě je Evropská unie, která tvoří osmnáct procent běloruské obchodní výměny. Hlavním problémem ovšem je, že běloruská ekonomika dlouhá léta žije z toho, že výměnou za politickou loajalitu nakupuje ruské suroviny se slevou, následně je zpracovává a prodává dále na Západ za světové ceny. „Jen v letech 2000 až 2015 skryté dotace kvůli slevám na suroviny dosáhly podle propočtů RBK sta miliard dolarů. Jenže právě zde Moskva mění principy vzájemných vztahů s Běloruskem a postupně dotace ruší. Mimo jiné kvůli daňovým změnám, které pomalu zvyšují cenu ropy a plynu pro Bělorusko, přičemž Kreml odmítl Minsku tyto ztráty kompenzovat.“
V roce 2008, kdy se vztahy Běloruska s Ruskem zhoršily a ruská státní televize odvysílala sérii nepříliš pochvalných dokumentů o běloruském prezidentovi, Lukašenko souhlasil s najmutím britské PR společnosti Bell Pottinger, která mu měla vylepšit image a postupně dosáhnout zrušení sankcí proti němu a jeho okolí. Jak ale píše investigativní novinář Alexej Kovalev na serveru Meduza v článku z 30. srpna, nebyl to Lukašenko, kdo si platil služby někdejšího strůjce vítězství britské premiérky Margaret Thatcherové, ale uprchlý ruský oligarcha Boris Berezovskij. „Někdy v roce 2008 Berezovskij pojal myšlenku dostat Lukašenka ze sféry Putinova vlivu. Lukašenko se rozčiloval, proč se o něm říká, že je poslední evropský diktátor. Říkal, že víc lidí je za mřížemi v Gruzii, ale Saakašvili je přítel Západu a obhájce demokracie, i když dělá totéž co on,“ vzpomíná Berezovského blízký spolupracovník Alexandr Goldfarb, kterého Kovalev cituje. Lord Bell pro Bělorusko vypracoval detailní plán postupného uvolňování režimu po vzoru Španělska na sklonku Frankovy vlády, propuštění politických vězňů, povolení činnosti umírněné opozice a opatrného postupu, aby nebyla ohrožena stabilita režimu. Lukašenko plán schválil, před parlamentními volbami v září 2008 propustil politické vězně, včetně někdejšího rektora minské státní univerzity Alexandra Kozulina, který ke své škodě usiloval v roce 2006 jako nezávislý o křeslo prezidenta. Jenže Lukašenkovy mocenské instinkty nakonec převážily, do parlamentu se nikdo z opozice nedostal, pozorovatelé nemohli sledovat počítání hlasů a mise OBSE označila volby za nedemokratické. Kontrakt s Bell Pottinger skončil předčasně. Pro PR firmu to byl začátek konce. O pár let později její zástupce nachytali investigativní novináři, kteří se vydávali za uzbecké byznysmeny, napojené na místního diktátora Islama Karimova. Britští manažeři domnělým byznysmenům mimo jiné nabízeli, že zařídí, aby Google při dotazu na „otrockou práci při sklizni bavlny“ na prvních místech ukazoval články hovořící o úsilí vlády takové praktiky vymýtit. Tento skandál ještě firma přežila, když se ale ukázalo, že pro zkorumpované byznysmeny napojené na jihoafrického prezidenta Jacoba Zumu zajišťovala otevřeně rasistickou kampaň, zbankrotovala. Berezovskij prohrál v Londýně soud s jiným oligarchou Romanem Abramovičem, dostal se do dluhů a v roce 2013 byl nalezen mrtev ve svém domě v anglickém hrabství Berkshire. Podle koronera šlo nejspíš o sebevraždu.