Proti mechanistickému myšlení

Kniha Karla Korsche Marxismus a filosofie (Marxismus und Philosophie, 1923), podobně jako práce Györgye Lukácse Dějiny a třídní vědomí z téhož roku, vyvolala hned po svém vydání patřičný rozruch. Byla ostře kritizována jak na stranickém sjezdu německé sociální demokracie, která tehdy v evropském socialistickém hnutí představovala jeden z hlavních myšlenkových proudů, tak na kongresu Komunistické internacionály jejím předsedou Grigorijem Zinovjevem. Zavládla tak podivuhodná shoda mezi těžce znepřátelenými tábory „revizionistů“ a „leninistů“. Tato shoda nebyla náhodná, neboť Korsch neudělal ve své knize nic menšího, než že ve jménu marxismu vypracoval kritiku jak sociální demokracie a teoretického dědictví Druhé internacionály, tak – byť v menší míře – kritiku leninismu a formující se Internacionály třetí. Zuřivé reakce z obou táborů byly příznakem toho, že Korschův útlý spisek ťal do živého. Již tehdy bylo zřejmé, že se jedná o zásadní příspěvek k marxistické teorii.

Filosofie jako součást skutečnosti

Korschova kniha přitom není prvoplánově politická. Vychází z rozboru relativně odtažitého a na první pohled přímo nepolitického tématu: vztahu marxismu a filosofie, a to zejména s ohledem na problém „zrušení filosofie“, formulovaného Marxem a Engelsem. Rozvedení tohoto problému a postoj, který v této otázce Korsch zaujímá, však s sebou přináší nejen významné teoretické, nýbrž právě i politické implikace. Korsch podrobně ukazuje, že u Marxe a Engelse nejen filosofie, ale ani ideologie či formy, v nichž si lidé uvědomují a prožívají svůj praktický společenský život, nejsou něčím oddělitelným od konkrétní společenské skutečnosti. Nejsou tedy jen jakousi „ideální“ instancí, které by chyběla předmětná skutečnost a která by stála v protikladu k materiální skutečnosti. Naopak, filosofie, ideologie a vůbec všechny formy takzvané nadstavby jsou nedílnou součástí materiální skutečnosti samé.

Opačné stanovisko, tedy stanovisko, které klade vědomí a bytí jako dva nezprostředkované izolované póly, je podle Korsche stanovisko nejen předmarxovské, ale dokonce i předhegelovské, respektive předdialektické. A právě opomíjení dialektiky a mechanistické chápání skutečnosti, které převládlo v myšlení zejména Druhé internacionály, ale také u Lenina a teoretiků Třetí internacionály (jak ukazuje Korsch v dalších svých textech, které jsou do českého vydání také zařazeny), vede nakonec k nemarxistickému mechanisticky materialistickému pojetí skutečnosti, které sféru idejí v posledku chápe jen jako pasivní a v podstatě nedůležitý odraz ekonomických vztahů. Tento přístup pak má negativní konsekvence i pro politickou praxi. Korschovým receptem na překonání takového vulgárně materialistického stanoviska je revitalizace dialektiky v Marxově myšlení, respektive té části Hegelova myšlení, kterou Marx i po svém odvratu od něj ve své teorii zachoval. Jádro knihy tak spočívá v rekonstrukci Marxova teoretického přístupu ke skutečnosti a ve formulování marxistické teorie.

Dialektika vrací úder

Rozbor otázky, jak a v jakém smyslu má být podle Marxe a Engelse „zrušena filosofie“, vede Korsche k vytyčení dalšího problému: jakým způsobem má podle klasiků marxismu dojít ke „zrušení státu“ jako samostatné moci, která se postavila nad společnost. Podle Korsche existuje mezi oběma problémy, tedy mezi chybně vytyčeným způsobem otázky zrušení filosofie a zrušením státu, „zvláštní paralelismus“. Obojí je příznakem chybného chápání marxis­mu a projevem výše zmíněné absence dialektického přístupu ke skutečnosti. Podobně jako socialistické hnutí v rámci mechanistického myšlení ignoruje otázku „zrušení filosofie“, odsouvá mimo své zorné pole i problematiku „zrušení státu“. Negativním důsledkem pak jsou buď nejrůznější anarchistické či syndikalistické, nebo naopak reformistické tendence. Právě nepřítomnost perspektivy „zrušení státu“ a ponechání fungování této instituce v zásadě beze změny, jakkoli není zdaleka třídně neutrální, pak vede k tomu, že u Druhé internacionály dochází k zúžení marxismu a emancipační politiky na otázku přerozdělování a zapomíná se, že rozhodující moment se netýká míry přerozdělování nadproduktu, ale změny produkčních vztahů.

Vztah marxismu k filosofii jako součásti skutečnosti však tvoří pouze východisko recenzovaného díla, jež obsahuje i řadu dalších významných teoretických momentů, které rozhodně stojí za pozornost. Zde je však můžeme zmínit jen telegraficky. Důraz na to, že teorie je součástí společenského celku, vede autora k aplikaci tohoto přístupu při vysvětlení historických proměn samotné marxistické teorie. Korsch je tak v podstatě jedním z prvních autorů, kteří plodně aplikovali principy marxismu a historizaci kategorií na marxismus samotný. Podrobuje zkoumání Marxův pojem „kritiky“ politické ekonomie i vztah marxismu ke společenským vědám a přesvědčivě ukazuje, že Marxovi je cizí jakákoli představa nadhistorického zkoumání, a tedy i koncept jakési univerzálně platné filosofie dějin. Přichází s podnětnou kritikou empirismu z pozic marxismu a svým chápáním ideologie otevírá také dveře k pozdější materialistické teorii ideologie.

Je nepochybné, že mnoha svými myšlenkami a způsobem kladení otázek předstihl Korsch svou dobu. Řada jím naznačených řešení byla v marxismu systematicky zpracována až v následujících desetiletích. Po takřka sto letech dalšího vývoje marxistické teorie jsou pochopitelně některé Korschovy závěry již poněkud antikvovány, nicméně to nijak neumenšuje zásluhy, které Korsch na teoretickém poli měl a má. Dodejme ještě, že v roce 1923 neměl k dispozici ani Marxovy Ekonomicko­-filosofické rukopisy, ani Rukopisy Grundrisse, ani hlavní část Německé ideologie a celou řadu dalších Marxových a Engelsových textů, kde je zkoumaná problematika nejvýrazněji tematizována. Přesto byl schopen vystihnout hlavní rysy marxistické filosofie s podivuhodnou přesností.

České vydání

V úvodu jsme zmínili souvislost Marxismu a filosofie s Lukácsovou knihou Dějiny a třídní vědomí, která byla rovněž odsouzena německou sociální demokracií i Komunistickou internacionálou. Můžeme jen dodat, že v mnoha ohledech společný osud tyto knihy sdílely, i pokud jde o česká vydání. Obě na konci šedesátých let přeložil Lubomír Sochor a obě byly připraveny v roce 1969 do tisku. V důsledku počínající normalizace však k jejich vydání již nedošlo, neboť cenzura správně usoudila, že jedny z nejzásadnějších prací marxistické teorie neodpovídají tomu, co oficiální propaganda za marxismus vydávala. A společný příběh pokračoval i po převratu. Oba Sochorovy překlady ležely bez povšimnutí v archivu a až nyní vycházejí prakticky současně v edici Emancipace a kritika nakladatelství Filosofia.

Korschovu knihu připravil k vydání Jiří Rů­žička, který nejen revidoval původní Sochorův překlad, ale rovněž knihu opatřil rozsáhlou předmluvou, která je zřejmě nejsystematičtějším úvodem do Korschova myšlení, jaký je v češtině k dispozici.

Autor je filosof.