Psát a kreslit vlast

Chceme­-li mluvit o kreslených a ­malovaných pamětech Nory Krug, musíme uvažovat o ná­­ročných tématech: o vině a pocitu viny, který je předáván z generace na generaci, o vyrovnání se s minulostí totalitních režimů, o legitimních a nelegitimních podobách kolektivní identity, ale také o tom, že se člověk k těmto abstraktně znějícím tématům vztahuje chtě nechtě nejen na úrovni historicko­-filosofických úvah, ale také prostřednictvím osobní a rodinné biografické reflexe. Vizuální memoáry Heimat. Ein deutsches Familienalbum (Vlast. Album jedné německé rodiny, 2018), které byly přeloženy do více než deseti jazyků, poskytují k takovým úvahám pozoruhodný podklad.

Náplast místo hymny

Memoáry nesou přímočarý název: Vlast. Podtitul Album jedné německé rodiny jeho vyznění však komplikuje – naznačuje, že zde nepůjde o domovinu vymezenou hrdě prožívaným citovým vztahem, nýbrž o významy, které jsou předmětem složitého interpretačního vyjednávání, nesmělého a opatrného konstruování nových či nově přivlastněných obsahů. V kontextu německého vyrovnávání se s dědictvím nacismu lze název knihy číst jako performativní akt, který spočívá v dožadování se po­jmu uzurpovaného radikální pravicí. Pastiš olejomalby Caspara Davida Friedricha na obalu knihy pak tuto performativitu doplňuje o další významové odstíny: ukazuje, že toto dožadování se je zároveň váhavým, kontemplativním činem vzdáleného pozorovatele. Toho na obraze zastupuje postava ženy (autorky) stojící zády ke čtenáři na vrcholu skály, odkud se dívá na malé městečko nakreslené pouze v konturách. Barevný svět vymezený centrální postavou, skálou a mraky, jehož perspektivu sdílíme, se tak odděluje od nevybarveného světa v údolí, který se přes svoji cizost má v knize vyloupnout jako místo znovunalézání vlasti.

Kniha se zrodila z vnitřního konfliktu – z toho, jak se v prožitcích německé autorky, která již přes dvacet let žije ve Spojených státech, střetávala nostalgie po vlasti s přesvědčením o nevhodnosti sdílení pocitu sounáležitosti se společenstvím přesahujícím jednotlivce, jestliže ono společenství je shodou okolností německé. Stesk po domovině tak jde ruku v ruce s nejasnostmi ohledně správného vztahování se k místu dětství. Východiskem se autorce stalo vytváření katalogu německých výrobků, jako je náplast Hansaplast nebo lepidlo Uhu, ale také chutí a vůní přítomných v černém chlebu či lesních houbách, jež se v jejích vzpomínkách pojí s rodinnými scénami, gesty a emocemi a které jí díky své naprosté banálnosti poskytují bezpečí ideologicky neproblematické pozice. Když nelze hrdě zpívat národní hymnu či lidové písně, zůstává člověku alespoň náplast či lepidlo.

Krug si ovšem s katalogem podobně nevinných předmětů nevystačí. Na téměř třech stech stranách – psaných, kreslených, malovaných i kolážovitě poslepovaných – se v chronologickém sledu dozvídáme o etapách jejího života, které jsou zároveň fázemi jejího porozumění skutečnosti, že se dávno před jejím narozením v Německu cosi fatálně zvrtlo a že v důsledku toho pro ni nebude snadné vyprostit se z pocitu pobývání v imaginární zemi, kde je jedinou obyvatelkou. Aby si mohla znovuvytvořit smysl vlasti, jež je pro ni ztracená jako místo i jako pojem, protože se stala nesrozumitelnou ozvěnou, musí autorka vykročit z pozice člověka, který se považuje za nositele kolektivní viny. Nejde přitom o její zpochybňování, ale o odkrývání konkrétní historické zodpovědnosti – tedy zodpovědnosti vlastních rodinných příslušníků. Z pasivního sdílení těžce uchopitelného břemene se tak stává aktivní skládání fragmentů rodinné minulosti.

Nezajímaví hrdinové

Vlast vypráví o jednotlivých kapitolách tohoto hledání, o tom, jak se „minulost vynořuje jakoby z tání ledu“. Autorka zjišťuje, co její předkové dělali během druhé světové války. Co dělali ve dnech, kdy byli z jejich rodného města deportováni židovští spoluobčané, nebo když v Karlsruhe hořela synagoga? Obraz se postupně skládá dohromady, autorčiny domněnky se vyvracejí nebo potvrzují, vnímáme však, že výsledek je podobně fragmentární jako vzpomínání samo. A tomu odpovídá i vizuální podoba knihy, která je vytvořená z obrazových fragmentů – z ilustrací, komiksů, fotografií z rodinných alb i bleších trhů nebo antikvariátů, z reprodukcí oficiálních dokumentů, novinových článků a podobně. Tam, kde dokumenty chybějí, předkládá autorka své vizualizované představy.

Vina předků Nory Krug díky jejímu bio­graficko­-historickému pátrání nezůstává abstraktní. Její strýc z otcovy strany byl zastřelen v boji jako příslušník SS, když mu bylo devatenáct, její dědeček z matčiny strany byl mezi lety 1933 a 1940 členem NSDAP, jeho mladší bratr se v roce 1944 ztratil na východní frontě jako voják Wehrmachtu. Autorčini předci tedy nesehráli v dějinných událostech klíčovou roli, nebyli velkými postavami historického dění, spoluvytvářeli nicméně masu hnědé většiny. Autorka hledá způsob, jak se emočně vztáhnout ke svým rodinným příslušníkům, zároveň ale ukazuje, že morální ospravedlnění následovníků nacistického režimu je přes malichernost jejich činů nemožné. Vždyť právě jejich stádnost byla potřebná k tomu, aby nacis­tická mašinérie mohla fungovat. Jako postavy literárního díla jsou tito lidé nezajímaví. Krug ale přesvědčivě ukazuje, že by nás zajímat měli.

Úskalí viny

Celou knihou prolíná symbolické ztotožňování: vina nacistů rovná se vina Němců rovná se má vina. „Cítím se jako člověk v lékařské ordinaci, který požaduje testování na genetické onemocnění rasy,“ píše autorka o momentu, kdy v archivu žádá o složku svého dědečka obsahující výsledky poválečného vyšetřování jeho spolupráce s nacistickým režimem. Těmito slovy na sebe bere historickou zodpovědnost za činy, které předcházely jejímu narození – které předcházely dokonce i narození jejích rodičů. Není to pouze morální postoj, ale něco, co se vpisuje přímo do těla.

V jednom z rozhovorů mluví Nora Krug o tom, že během práce na knize nikdy neměla potřebu zděděnou kolektivní vinu překonat. Znamenalo by to prý snahu o překonání něčeho, co nelze změnit, pokud se člověk narodil a socializoval v určitém času a prostoru. Jde o vyjádření sebenenávisti? Nejspíš. Musíme ale také vidět, že tímto způsobem pojímaná sebenenávist je nakonec odůvodnitelná pouze prostřednictvím ideologie etnického nacio­nalismu, respektive rasovou teorií aktua­lizující mýtus krve. Krug se tak například snaží vyhnout zmínkám o utrpení Němců, aby nerelativizovala utrpení „pravých“ obětí. Otázkou zůstává, do jaké míry je takové stanovisko konstruktivní, pokud třeba hledáme způsoby vý­­uky dějin 20. století, které by pomocí biografických a personalizovaných obsahů učily chápat, jak se historická minulost otiskuje do našich současných institucí a diskursů. Memoáry Nory Krug k takové výuce a k debatám s mladou generací nepochybně vybízejí. Chceme ale pokračovat v reprodukování struktur myšlení podle rasistické ideologie? A máme vůbec odvahu o těchto náročných tématech mluvit?

Autorka je socioložka.