Už je to jen na nás

Je sobota 27. června a v hostelu Sir Toby’s probíhá stěhování 41 lidí bez domova, kterým zde pražský magistrát ve spolupráci s vedením ubytovacího zařízení poskytl přístřeší během krize způsobené koronavirem, podobně jako v dalších třech hostelech v Praze. Většině klientů platí ubytování pracovní úřad z mimořádné okamžité pomoci – částka se pohybuje kolem sedmi tisíc korun měsíčně. Dohromady takto bydlí přes 250 lidí a v průběhu června magistrát schválil, že jim ubytování prodlouží až do března příštího roku. V případě hostelu Sir Toby’s se však nepodařilo spojit s majitelem pro podepsání smlouvy, a ubytovaným lidem tak byla nabídnuta možnost přestěhovat se do A Plus Hotelu & Hostelu na Florenci.

Druhá šance

„Věci tady fungovaly, vznikla silná vazba mezi klienty, sociálními pracovníky i personálem hostelu. Hodně lidí se za tu dobu posunulo. Vyřídili si občanky, zařídili úřady nebo si našli práci. Teď to musíme utnout a poslat všechny jinam. Je těžké se s nimi loučit,“ říká Nikol Hladíková, sociální pracovnice, která v hostelu působila poslední tři měsíce. Provoz zpočátku běžel pod dozorem osmi sociálních pracovníků Armády spásy, kteří se v polovině března dobrovolně přihlásili k vytvoření krizového týmu během nouzového stavu. To se změnilo 17. května, kdy ruku v ruce s rozvolňováním nouzových opatření provoz hostelu přešel zpátky do rukou personálu. Ze sociálních pracovníků tu zůstala pouze Hladíková. Této změny se nejprve všichni obávali. Nebylo totiž jasné, jak klienti, kteří jsou zvyklí na sociální pracovníky, zvládnou komunikaci se zaměstnanci hostelu a naopak. Obavy se však nenaplnily a chod hostelu hladce přešel do nového režimu.

„Práce v hostelu byla pro mě obrovská zkušenost. V mnohém mi otevřela oči. Původně jsme tady měli podobně striktní pravidla jako v azylovém domě. Brzy nám ale došlo, že pokud bychom se jich měli držet i zde, za pár týdnů půlku klientů vyhodíme a nesplníme to, kvůli čemu tu jsme – umožnit lidem bydlet, aby byli chráněni před nákazou koronavirem. Nezbývalo tedy než dávat druhé šance a s klien­ty se o pravidlech více bavit. S některými jsme se lépe poznali, utužili vzájemné vztahy a pak už žádný problém nenastal,“ tvrdí Hladíková, která nesouhlasí s přílišnou disciplinací klientů sociálních služeb. „Úkolem sociálního pracovníka je klientům pomoci, a ne je přetvářet podle naší vize toho, jak mají žít. Vyhodit někoho z azyláku za to, že si donese jedno pivo, mi přijde jako nesmysl. Klienti se pak stejně vrátí a celá práce začíná znovu.“

Druhou šanci dostal i Martin, který se živil jako pouliční kytarista. Jeho život se však zkomplikoval, když byl v únoru napaden a utrpěl těžkou zlomeninu kotníku. Dostal sádru, ale protože neměl kde bydlet, ­nemohl nohu pořádně léčit. Po vyhlášení krizového stavu pobýval ve stanovém městečku na Císařské louce. Kvůli zlomenině to však bylo náročné. „Noha mě strašně bolela a bydlení ve stanu se nedalo vydržet. Jednoho dne toho už na mě bylo moc, vypil jsem dva litry vodky a ruply mi nervy. Vyhodili mě pro hrubé chování,“ popisuje důvody svého odchodu ze stanového městečka. Ocitl se tak opět na ulici. Týden přespával ve spacáku v lese v Modřanech. Když si šel pro dodávku potravin od Naděje, dozvěděl se od sociálních pracovníků o hostelu Sir Toby’s. „Měl jsem štěstí. Jakmile jsem na hostel dorazil, okamžitě mě ubytovali, protože zrovna měli jedno volné místo poté, co vyhodili jednoho z klientů. Vážím si toho, že mě vůbec přijali, protože jsem měl záznam o hrubém chování.“ Po dvou a půl měsících pobytu v hostelu si dal nohu do pořádku. Berle daroval Armádě spásy. Spolubydlící, sociální pracovníci i zaměstnanci hostelu ho považují za jednoho z nejméně problematických klientů. „Přitom by stačilo, aby se podívali do mých záznamů, řekli si, že jsem problémovej, a nikdy bych takovou šanci nedostal…“

Jiná atmosféra

Nouzové ubytování v hostelech poskytlo příležitost vybočit z dlouhodobě zajeté praxe sociálních služeb. Inspirací bylo už samotné prostředí hostelu. Všichni si například pochvalovali to, že sociální pracovníci byli na recepci, a ne v oddělených kancelářích, jak je to v azylovém domě. Měli možnost se častěji potkávat a vést neformální rozhovory, které utužovaly jejich vztahy. Klienti při odchodu odevzdávali kartičky od pokojů a při příchodu si je brali zpátky. „Zní to jako maličkost, ale výdej kartiček mi umožnil, abych o klientech věděla, v jakém stavu odcházejí a v jakém přicházejí. Tak jsem nad nimi měla určitou kontrolu, a oni přitom neměli pocit, že jsou kontrolováni, což považuji za zásadní. Přeji si, aby vztah, který si s klientem vytvořím, byl co nejvyrovnanější,“ komentuje to Hladíková. Klienti tak na recepci nechodili jen proto, aby si půjčili telefon nebo vyřídili formuláře pro úřad. Často si přišli jen tak popovídat. „Když si klient zvykne, že si může popovídat o počasí nebo o fotbalu, příště může přijít s tím, že má depresi, a můžeme pak spolu hledat řešení, jak situaci zvládnout, a předejít tak různým relapsům nebo agresivním projevům, které opět mohou vést k ukončení pobytu.“

Zásadní roli v životech obyvatel hostelu hrál dvorek, který byl přístupný od rána do deseti večer. Po celý den zde posedávaly skupinky lidí, kteří si povídali, pili čaj, kouřili. Proběhlo zde i několik společných akcí, například když se lidé složili na společné grilování. Dvorek představoval klidnou zónu, kde mohli trávit čas a zůstat sami sebou. Neměli tedy potřebu taková místa vyhledávat venku na ulici a o to víc se drželi v hostelu. „Pěkné prostředí nás motivuje, abychom se o sebe starali. Na ubytovně by to pro mě bylo těžší. Tam je jiná atmosféra. Lidé jsou tam frustrovaní, protože tam jsou jen proto, aby měli kde spát. Tady to lidé berou víc jako domov a v tom je velký rozdíl. Vlastní koupelna udělá hrozně moc, ale taky třeba obrazy na stěnách nebo dvorek plný květin,“ tvrdí Milan, který měl 16. března nastoupit na protialkoholní léčbu k Apolináři. Ten den však byla léčebna kvůli koronaviru uzavřena, a on se tak po dvanácti letech ocitl znovu na ulici. Naštěstí mu hostel poskytl přístřeší do té doby, než se léčebna opět otevřela.

Z utopie do nového

Je konec srpna a na lavičce před A Plus Hotelem & Hostelem na Florenci posedává skupina bývalých klientů z hostelu Sir Toby’s. Stýskají si po dřívějším ubytování. „Když na to zpětně vzpomínám, Sir Toby’s mi přijde jako úplná utopie,“ říká jeden z klientů. „Tam člověk ani neměl chuť fetovat. Nikam jsme nechodili, bylo nám tam fajn. Od té doby, co jsem tady, tak beru mnohem víc.“

Dva měsíce po odchodu bydlí na Florenci stále většina někdejších klientů ze Sir Toby’s, vyhozeni byli zatím pouze čtyři lidé. Prostředí však není ideální. „V Sir Toby’s jsme byli jako rodina. Stmelovaly nás věci jako společné grilování nebo povídání na dvorku. Tady nás po příchodu namíchali s ostatními lidmi a vazby se zpřetrhaly. Bydlíme sice na jednom místě, ale nemáme kde se potkávat,“ stěžuje si Kurt. Hostel nově ubytovaným sice poskytl kuřárnu, ta ale dvorek nenahradí. Jedná se o zastřešený prostor, kde v parných letních dnech bývá nesnesitelné horko. „Když si chceme jen tak popovídat a u toho dát cigáro, nezbývá nám než jít ven na ulici. No, a co vám budu povídat? Jsme na Florenci. Je tu spousta dalších bezdomovců, mezi nimi i dost dealerů. Jak to asi může dopadnout?“

Několik klientů, kteří v hostelu Sir ­Toby’s abstinovali nebo drželi užívání drog na minimu, po přesunu na Florenc opět propadli závislosti. Samotné prostředí jako by je nutilo chodit ven. Pro mnohé to však znamená stimul k tomu hledat si práci a posunout se zase o kousek dál. „Nikdo se nedokážeme smířit s tím, jak se zhoršila naše situace po přesunu sem,“ tvrdí Kurt. Dřívější ubytování lidem bez domova ukázalo, že může existovat i bydlení, kde si člověk připadá jako doma. „Nejenom že to tam bylo hezký. Tam se k nám i hezky chovali. Když se cítíš jako člověk, máš o to větší motivaci, abys svou situaci řešil. Pak už je to jen na nás. Nevzdat to.“

Autor je dokumentarista.