Žánr biografie v současné české kinematografii zažívá vzestup. Mnohé filmy tohoto druhu reflektují komunistickou diktaturu, samy ale v lecčems připomínají životopisné snímky, které vznikaly v totalitním období.
Životopisný film je žánr, který se v české kinematografii vynořuje a zase mizí v nepravidelné sinusoidě. Není náhodou, že jeho první rozmach přišel v padesátých letech s dnes již pozapomenutými filmy jako Posel úsvitu (1950), Mikoláš Aleš (1951) nebo Tajemství krve (1953). Biografie představovaly bezpečnou – apolitickou – půdu historie, která se dala snadno interpretovat předepsaným způsobem. Zabývaly se většinou umělci či vědci, takřka výhradně to ale byli osamělí vizionáři, kteří přesahovali svou dobu ke světlejším zítřkům a bojovali s nepřízní nechápavé, myšlenkově omezené veřejnosti své doby. Není také náhoda, že po útlumu v šedesátých letech tento žánr zažil renesanci ke konci sedmdesátých let a v následujícím desetiletí, tedy v další éře, která si žádala neproblematické filmové látky – příkladem je Paleta lásky (1976) nebo Lev s bílou hřívou (1986). Naproti tomu v šedesátých letech životopisné snímky téměř zmizely ze scény a také v devadesátých letech bychom je hledali jen obtížně (ostatně stejně jako historický film obecně). V poslední dekádě se ale biografický žánr vrátil s nečekanou silou, a to nejen ve filmu, ale také v televizi a komiksu. Snímky z poslední doby se často zabývají osobnostmi, které v padesátých či sedmdesátých letech byly vrcholně problematické. Přesto se zdá, že tradice českého životopisného filmu jako svým způsobem únikového žánru trvá.
Strašíme se komunismem
Současná vlna životopisných filmů vzniká do velké míry v opačné situaci než dvě výše zmíněné. A tituly také zjevně odpovídají na jinou objednávku. Pořád ale platí, že jsou to zásadně příběhy o pohnuté, nebezpečné době, se kterou hrdinové, obvykle vizionáři, vedou trpký, zpravidla prohraný zápas. Přestože však na konci umírají tou či onou mučednickou smrtí, zůstává po nich odkaz, ke kterému se dnes můžeme vztáhnout. Zároveň se ale mění dynamika mezi tím, jak jsou zobrazování samotní hrdinové a jejich ideály, a jak zlá doba, ve které se nacházejí. Jen málo dnešních tvůrců sahá po schématu morálně bezúhonných hrdinů trpících v naprosto prohnilé době. Vytrácí se idealismus a patos směřování k lepší budoucnosti. O to vyhrocenější je ale negativní líčení minulosti, zpravidla některé ze zlomových fází komunistické éry, případně v období nacismu, přičemž obě diktatury jsou pojímány podobně.
Snímky také většinou spadají do trendu, který vládne ve všech dnešních historických filmech z minulé éry a který by se dal shrnout heslem „strašíme se komunismem“. Často jsou to příběhy, v nichž komunistická moc vniká destruktivním způsobem do světa hrdinů, kteří chtějí prostě jen žít své obyčejné životy. Ať už je to linie Hřebejkových historických filmů od Šakalích let (1993) po trilogii Zahradnictví (2017), nebo nejednoznačněji pojatá dramata jako Pouta (2009), vždycky se setkáváme s týmž základním rámcem – komunistická diktatura je tu pojatá jako zdroj teroru, který se buď právě vzmáhá, nebo už hrdiny obklopuje, ale pořád je pro ně něčím vnějším, monstrem, které spí v sousedství a je radno kolem něj našlapovat po špičkách, pokud s ním nechceme mít problémy.
Dějiny, jak je známe
O českém historickém filmu z poslední doby prakticky není možné psát, aniž bychom se vztáhli k debatě o takzvaném antikomunismu a opozici vůči němu. Tuzemská kinematografie totiž do této debaty přímo vstupuje a hrdě se hlásí k radikální antikomunistické pozici. V celém problému přitom vlastně nejde ani tak o to, zda máme období komunistické diktatury odsoudit, nebo ne. Otázka spíš zní, co dělat s kousky historie, jež nezapadají do celkového obrazu, který jsme si o „minulém režimu“ už dávno vytvořili.
Pojem „antikomunismus“, jak ho chápou jeho kritici, znamená v podstatě strategii vytěsňování všeho, co se vymyká představě komunistické éry u nás jako období teroru de facto srovnatelného s nacismem. Tato představa nás provází už od devadesátých let a spoludefinuje naši současnou společnost (která je v první řadě postkomunistická a antikomunistická). Názor, že komunistická diktatura v Československu byla špatná, je brán za samozřejmý (a v základu je adekvátní); spory se v zásadě vedou o to, jak s touto představou dál zacházet – co všechno máme na jejím základě odsoudit a jak se vztahovat k památkám na tuto éru, které přetrvávají a přetrvávat nadále budou.
Klopýtající mučedníci
Představa, že nám současné historické filmy pomáhají „vyrovnat se s minulostí“, je hodně zkreslená. Ve skutečnosti jen ilustrují minulost, se kterou jsme se už vyrovnali. V tomto ohledu pořád platí, že historická biografie je u nás bezpečný a nekonfliktní žánr, který jen zasazuje příběhy plné tragického heroismu do takového pojetí dějin, se kterým je většina diváků srozuměna a podle kterého modelujeme svou současnost.
Zvláštní je, že současné biografie oproti těm starším ještě více zdůrazňují mučednictví. Jen zřídka narazíme na osudy nepochopených géniů, které byly v minulosti naopak normou. Nedíváme se na příběhy perzekvovaných umělců, brilantních vědců ani intelektuálů – a pokud ano, jako třeba v případě filmu Havel (2020), pak tvůrci právě tyto rysy relativizují a věnují pozornost klopýtnutím těchto protagonistů v osobním životě. Pozornost se naopak zaměřuje na persony, které si dnes přímo spojujeme s rolí oběti. Film Milada (2017) je v podstatě těžkopádná ilustrace hesla „zavražděna komunisty“, na které byla Milada Horáková redukována v letošním roce. Jan Palach (2018) Roberta Sedláčka přináší polovičatý pokus ukázat Palacha jako civilní postavu zakřiknutého idealisty žijícího všední život. Umělecky nejambicióznější snímek Já, Olga Hepnarová (2016) se rovněž věnuje obtížně uchopitelné osobnosti s extrémním osudem a ve výsledku, který je dramaturgicky mimořádně chaotický, je patrná snaha prezentovat Hepnarovou jako produkt a zároveň oběť komunistické diktatury. Zvláštní hybrid představuje Toman (2019), kde je šéf poválečné zahraniční rozvědky zobrazen tak trochu jako vekslák, který nicméně tvrdě doplatí na kšeftíky, které měl s nastupující komunistickou mocí.
Filmy z komunistické éry tvoří hlavní, nicméně ne jedinou linii současných českých biografií. K éře nacismu se vrací Lída Baarová (2016), která se rychle stihla stát neumětelským kultem, ale v podstatě je – podobně jako Toman – příběhem o tom, že kdo si zahrává se zlem, ten se spálí. Masaryk (2017) pak podává osud londýnského velvyslance a pozdějšího ministra zahraničí Jana Masaryka jako příběh zhýralce, ve kterém se probudí vlastenecké city a stane se bezmocným a trpícím aktérem událostí kolem mnichovské dohody. I pro tyto snímky ale platí, že nám ukazují historii tak, jak ji známe a chceme znát.