Kresba Silva Vavřinová
„Většina životů umělců je nezajímavá. Dělí se rutinně: učení, rané práce, sňatek, rodina, zralé dílo, žáci, následovníci.“ To napsal americký historik umění George Kubler v roce 1962, když chtěl zaměřit pozornost kunsthistorie ke smyslu samotných děl. Biografie umělce je ovšem již od Vasariho spisu Životy malířů, sochařů a architektů z poloviny 16. století základním a velmi úspěšným modem psaní o výtvarném umění. Umělcům se dodnes líbí mít své poněkud hagiograficky stylizované životopisy, a hlavně být zařazeni do dějin umění jako vyústění nějaké legitimizační linie.
A nejde jen o výtvarníky. U širokých čtenářských vrstev je mimořádně oblíbený celý biografický žánr. Pohybuje se až na výjimky na škále od více či méně voyeuristického nahlížení do intimity úspěšných a význačných osob až po náročné pokusy o rekonstrukci vztahů mezi jedinečnou osobností a dobou, v níž žila a již spoluutvářela. Základem zůstává představa, že velcí a jedineční lidé – v naprosté převaze muži – dokázali něco víc než lidé obyčejní, a že právě proto jsou legitimními „tvůrci doby“ a subjekty dějin. Lidé obyčejní, neelitní, často ženy – například letos v létě již příslovečná „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou“ – v tomto pojetí žádnou dějinotvornou roli nemají. Jejich životy jsou stejně nezajímavé jako osudy čtenářstva a všichni společně jsme bezmocnými objekty dějin. Vzácné výjimky představuje například reportážní biografie legionáře Jana Kouby Transsibiřská odysea (2018) od Iny Píšové nebo chystaná kniha Jana Beránka Pátrání po Silvestrovi. Dějiny psané z perspektivy lidu mají u nás špatné jméno z doby diktatury komunistické strany; pamětníkům je znechutily školní učebnice, kde namísto výzkumu životů obyčejných lidí figurovala schematická abstrakce tříd. Český překlad významné knihy Howarda Zinna A People’s History of the United States (Dějiny lidu Spojených států amerických, 1980) tudíž pro jistotu skončil v 18. století – tedy někde ve třetině původního textu.
Existuje v tak bytostně populárním žánru nějaké jiné kritérium než ohlas a čtenost? Řekla bych, že by nějaké být mělo, už proto, že biografie patří k morálně náročným tématům vyprávění. Odkrýt a zveřejnit pohled na něco tak z principu nepochopitelného a těžko přístupného, jako je život jiného člověka, není totiž malá věc. Je vůbec možné skutečně a doopravdy zjistit a evokovat, jak a hlavně proč se druhý rozhodoval a jednal? Existencialismem a postmodernou formované myšlení, jež je osudem mojí generace, bude trvat na tom, že to možné není ani u blízkých bližních a sebe sama, natož u postav vzdálených v čase, prostoru a zkušenostech. Přesto je zřejmě podstatný rozdíl mezi autobiografií a psaním o druhých: z etického hlediska není jedno, zda zveřejňuji svou představu o sobě či o někom druhém, jestli píšu se souhlasem či ve spolupráci s objektem biografie a pojednávám-li o ještě žijících lidech, o nedávno zesnulých, anebo o dávnější minulosti. Snad se shodneme, že pokud píšící má vyšší ambice než výnosnou bulvární senzacechtivost, měl by se raději vyhnout například zveřejnění homosexuálních kontaktů objektu své biografie, byť je zjistil v pramenech: i když je dotyčný již po smrti, je třeba velmi důkladně zvažovat, zda by bylo zodpovědné bez souhlasu žijících členů rodiny zasahovat do intimní sféry jejich životů. A to tím spíše, pokud autor životopisu vychází z informačních zdrojů, které voyeurismus povyšovaly na mocenský nástroj, totiž ze spisů StB. Jejich nekritická, nepoučená exploatace se pak stává prostým (nebo spíš sprostým) pokračováním hyenismu těch, kdo je vytvořili.
Myslím, že by tu tedy aspoň neformální kritérium být mělo, i když je nelze stanovit předpisem. Jedna možnost je aplikace měřítek správnosti a přiměřenosti při zacházení s informačními zdroji. Právě taková kritéria má nastavená historiografie jako moderní vědecký obor. Od hranic vědeckého dějepisu se však začíná odvíjet řada žánrů, jež vede přes dokumentaristiku až k beletristické fikci, zpravidla ve formě románu. Ty se krok za krokem vzdalují od nestrannosti zjistitelných a ověřitelných „faktů“ a přibývá v nich autorské subjektivity. Tu zpravidla ospravedlňuje mínění, že autorské vcítění umožňuje empatii, která zůstává vědě nedostupná, a tedy i vnitřně pravdivější poznání druhého. Tam, kde se věda musí zastavit a může už jen mlčet, protože není schopna proniknout neprůhlednost druhé osoby, má spisovatelka odvahu imaginovat a performovat v procesu psaní hlubinné soucítění, a tedy oprávnění odhalovat, ukazovat a zpravidla i hodnotit, ba dokonce soudit. Zda ale dosahuje nějaké jiné pravdy, než je pravda uměleckého díla, je krajně pochybné.
Zatímco historiografie musí už několik desetiletí procházet oprávněnou kritikou za svůdnost a rizika vyprávění jako svého literárního modu, biografický román se zbavuje odpovědnosti krokem stranou na pozici umělecké svobody. Neměla by ale platit pouze pro kvalitní umělecká díla, která si sama ukládají zodpovědnost a citlivost vůči druhému? Nechci zde uzurpovat pravdivost výlučně pro vědu, ostatně i vědecká práce může být nekvalitní a dobrý historiografický životopis vypovídá víc o kontextech, strukturách a modelech než o jedinečné subjektivitě individua. Jde mi spíš o zodpovědnost těch, kdo podobně jako ten odposlouchávající politický policajt ve známém německém filmu nejprve jen dokumentují „životy těch druhých“, ale nakonec se nemohou vyhnout tomu, aby je ovlivnili.
Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.