V druhém románu finsko-slovenské spisovatelky Alexandry Salmely se střetávají dva světy: ekologická diktatura s bezohledným developerským kapitalismem. Dystopický příběh se zabývá svobodou, propagandou, sílou jazyka a nejrůznějšími mytologiemi. V mnoha ohledech je to kniha o tom, co žijeme.
Původem slovenské spisovatelce žijící ve Finsku vyšel po knize 27 aneb Smrt vás proslaví (2010, česky 2012) druhý román. Oproti zčásti autobiografické prvotině nás Alexandra Salmela v Antihrdinovi (Antisankari, 2015) vrhá do vyhroceného světa ekopolitické dystopie, v níž se konfrontuje Utopie, což je izolacionistický ráj ekosocialismu (či ekofašismu a ekobolševismu, jak se z různých promluv v knize dozvíme) na dalekém severu, se sousední rozvinutou JihUnií. Ta funguje podle pravidel oligarchického kapitalismu a přes jistou futurističnost se v ní nesetkáváme s ničím příliš odlišným od toho, co důvěrně známe z žitého světa. Ale i když obě země odděluje „zelená opona“, jsou si mnohem blíže, než by se na první pohled mohlo zdát.
Muž bez vlastností
Antihrdina je román o ekologii, ideologii, propagandě, konzumu, nemožnosti svobody a všudypřítomném blábolu – a také o současnosti. Navzdory vážnému tématu je to ovšem příběh místy velmi groteskní. Titulní postava Antti Hrdiny, utopijského povaleče a muže bez vlastností, který po pobytu v pracovním táboře prožil většinu svého života ve stokách, na více než čtyřech stech stranách řekne jen pár vět. Jinak o něm nic nevíme – jen kouří, a jakmile se schyluje k dějovému zvratu, zmizí z děje. Příběh jeho nahánění začíná v okamžiku, kdy ho jako zástupce deníku Fakta pozvou na fórum EkoRůst do jihunijního města KoroNova. Na přednášku o fotografování starodávnou camerou obscurou, což je kromě kouření jeho jediná záliba, s ním jede jeho nadřízená Lia a její čtrnáctiletá dcera Meteora. Vedle spousty karikovaných lidských typů – od anarchistů a veganů po alt-right rasisty – autorka čtenáře konfrontuje s mnoha komickými situacemi, plynoucími z kontrastu mezi ošuntělými idealistickými prosťáčky a protřelými Novokoroňany v cynickém světě plném bohatství a technologií. Pozvolna se dozvídáme o jakémsi údělu či tajemství, které stojí za neustálou snahou dostat Hrdinu na neznámé místo. On však pomocí své podstaty obyvatele stoky neustále uniká nejen záhadným mocným, ale ztrácí se i z fokusu příběhu. Vyprávění nicméně tímto oddalováním příliš netrpí – jednak díky paralelním příběhům protagonistova ženského doprovodu, jednak zásluhou netradiční povahy textu.
Kniha zaujme typografickou extravagancí, která text rozbíjí s mnohdy až experimentální zarputilostí: střídá se zde mnoho druhů a velikostí písem i způsoby sazby, narazíme na nestandardně použité znaky a podobně. Ačkoliv je román na první pohled nespoutanou koláží písem, forem i stylů, brzy zjistíme, že jsou tyto prostředky využity celkem vynalézavě. Dovolují nám snadno odlišit hagiografické příběhy z doby vzniku Utopie, deník ideologií indoktrinované Meteory nebo záhadné dopisy Anttimu, listovat novinami a reklamními letáky. Autorka zároveň zprostředkovává vnitřní monology i přerývavé dialogy davu, simuluje digitální četbu narušovanou neustálými reklamami nebo procházku po slumu se zaslechnutými hovory a načmáranými nápisy na zdech. Kapitolami proudí zdánlivě nesourodé informace, z fragmentů si skládáme různé verze příběhu, soupeří tu protichůdné názory i vidění reality. I kvůli tomu se příběh místy rozpíjí, mísí se tu různé oficiální i neoficiální verze historie, pravdu nelze rozeznat od lži a mizí i hranice mezi životem a smrtí.
Ekodiktatura versus greenwashing
Salmela na příkladu vývoje ekodiktatury Utopie ukazuje mechanismus revoluce, jež požírá kromě svých dětí i původní ideály. Ekologie je v oficiální ideologii povznesena na univerzální hodnotu, před kterou jde vše stranou. S mocenskou propagandou se ale setkáme i v „demokratické“ JihUnii, kde vládnou korporace a developerská mafie, její obyvatelé jsou pod neustálou kontrolou a o všem rozhodují peníze. Neustálé zaklínání se ekologií je tu pokrytectvím ekowashingu a spotřební módy. Nad ideologii obou systémů je povznesena pouze záhadná vypravěčka, jakási „dea ex machina“, jejíž vševidoucí identita i cynismus se vyjevují postupně a velmi pomalu – někde její přítomnost ani nepostřehneme, jindy se zamýšlí nad nemožností lidské svobody a naivitou idealismu, případně se projevuje misantropickými výpady vůči lidstvu. Antihrdinou totiž není pouze Antti, ale všechny postavy, s nimiž se v knize setkáme.
Místy je sice vyprávění trochu zdlouhavé, ale text navzdory svému kolážovitému charakteru dokáže držet pozornost a mnohdy i vyloženě bavit – třeba v momentě, kdy je otevření „konceptuálního lifestylového centra“ Stairway to Heaven narušeno samozvanou show nazvanou EATSHIT, která se zvrhne ve fekální útok anarchistů na konzumuchtivé návštěvníky.
Výsledné sdělení Antihrdiny je jasné: člověk pozdního kapitalismu nenajde štěstí nikde – ani v angažovanosti a ideologii, ani v pochybné svobodě konzumu a hédonismu. Pokud tedy nechce být součástí nemyslící masy, která – podobně jako v akci EATSHIT – se místo žití krmí výkaly. Kniha kombinuje výsostně aktuální téma se snahou ohledat formální možnosti románu (které nejsou nijak nové, ale v tomto případě jsou překvapivě funkční) a angažovaností, jež nestraní nikomu a ničemu. Vyznění příběhu není nijak optimistické: „Lidstvo nelze porazit, dokud má planetu, na níž může žít, a planetu nelze zachránit, dokud se jí lidstvo líhne na hřbetě. Takže jediná možnost, jak zničit lidstvo, je zničit planetu.“
Alexandra Salmela: Antihrdina. Přeložil Michal Švec. Větrné mlýny, Brno 2019, 444 stran.