Roku 1936 vydal Miloslav Novotný nákladem Literárního proletářského sdružení Kladivo básnickou sbírku Chudé ulice s podtitulem „sociální poesie“. Nejde o Miloslava Novotného (1894–1966), redaktora a knihovníka, později badatele Ústavu pro českou literaturu ČSAV, který spoluzaložil Družstevní práci, překládal Goetha, Flauberta, Machiavelliho a napsal knihy o Karlu Hynku Máchovi nebo Boženě Němcové. Tenhle Miloslav Novotný zůstává neznámý. Skrývá se za jedenácti básněmi skromně vypravené sbírky, kterou nadepsal verši Jindřicha Hořejšího: „Života bído, života bído,/ ty nejsi dědičná!“ Verše byly později použity pro titul výboru z Hořejšího poezie (1951).
Těch pár okolností myslím dostatečně naznačuje, o co v Chudých ulicích půjde. Najdeme tu klasický inventář „proletářských“ motivů, prostorů i relací mezi věcmi a událostmi. Jsou tu nehledané obrazy soucit spíš opisující než vzbuzující; verše podtržené rýmy i verše členěné podle dramaticky úderné dikce. Neschází mučednická rétorika utlačovaných, jejichž osudy básník podává v patřičně baladickém hávu. Naivita jeho výpovědi je podmanivá – řeklo by se, že píše, jak vidí. Tyká s velkým T, když jde o dělníka, našeho člověka. Spravedlivý společenský řád vzývá v rysech velmi mlhavých, zkrátka až nadejde čas.
A je tu i pár skvostů. Koncentrovaný delirantní obraz („Po schodišti z vaty/ starý lékař jde s hořícíma rukama/ a trhá/ s bledých tváří/ šedivé květy.“) nebo typicky levá obžaloba („Už nevěříme v milionáře a chudou pannu,/ ve filmový kýč,/ jenž plete lidem hlavu.“). Poslední báseň Jdem odkazuje na generální stávku z května a června 1936, jíž dělníci ve Francii podpořili nově zvolenou levicovou vládu a vydobyli si výrazně lepší pracovní podmínky („Paříž nám ukazuje cestu/ z hladu a bídy!“).
Plakátové výkřiky dělnických hecířů nebo zkusmé politické analýzy byste tu hledali marně. Novotného verše nevyhrožují, jejich působnost je v probouzení účasti. Sebedojímavá křehkost scény líčící odjezd vlaku („jen kufříček černý/ nám zůstane věrný.“) nebo nakažlivé, všelidsky platné osočení kazisvěta („a z dáli doznívá smích/ člověka, jenž šlape po růžích.“) rýsují prostor ideálně nespravedlivého světa, v němž by se přece každému chtělo opojně se postavit na stranu chudých. Když tolik trpí.
Je fascinující, nakolik si Novotného (a zdaleka nejen jeho) bipolární myšlení nedovedlo připustit, že sledovat děvčátko, které prodává uvadlou kytičku, aby vydělalo na svou nemocnou matku, může zaopatřenému člověku poskytovat perverzní uspokojení obsažené v samotném aktu jeho soucitu. Možná i já teď zprostředkovaně prožívám jakousi vyšinutou útěchu. Totiž že nejsem to děvčátko, a že přece plně chápu jeho nelehké postavení. Ach, vy přehledné světy a vaše matematicky diskrétní pozice!
Tutéž polaritu – „buď, anebo“ – vyjadřuje i obálka sbírky. Zpoza levého okraje se do prostoru přední strany vsouvají dvě kýženými společenskými otřesy povážlivě nachýlené výškové budovy v graficky primitivní stylizaci. Jedna je černá s bílými, respektive papírově žlutými okny, druhá má inverzní podobu.
Miloslav Novotný: Chudé ulice. Literární proletářské sdružení Kladivo, Boskovice 1936, 19 stran.