Bezpečnost jako politikum

Proč je tak důležité, s jakou koncepcí bezpečnosti pracujeme?

Jak definovat bezpečnost, je ryze politická otázka spojená s představami, jak má fungovat společnost, a ideologiemi. Bezpečnost je tedy politikum, ve kterém se střetávají různé přístupy, a nelze očekávat, že nalezneme shodu nad rámováním toho, co či koho chceme chránit a před čím. V první řadě je totiž třeba se ptát, čí bezpečnost a jaký její typ nás vlastně zajímá. Jde o vojenskou bezpečnost státu a jeho obranu před napadením jiným státem, energetickou či kybernetickou bezpečnost Evropské unie, anebo lidskou bezpečnost uprchlíků utíkajících před občanskou válkou? To, jak ji definujeme, vymezuje hrací pole a pravidla těm, kdo ji zajišťují, a ovlivňuje, kdo je za ni odpovědný. Ve jménu bezpečnosti je možné přijímat výjimečná opatření, kupříkladu po­užití ozbrojené síly nebo potlačení nějakého typu svobod určitým skupinám či jednotlivcům. Na druhou stranu zajištění bezpečnosti umožní jiným skupinám prožít důstojnější život. Je proto naprosto zásadní obě tyto dimenze reflektovat a diskutovat o tom, za jakých podmínek to jako demokratická společnost umožníme.

Jak moc se tedy liší pojetí bezpečnosti, se kterými pracují mezinárodní organizace, jako například EU, NATO či OSN?

Střet různých přístupů k bezpečnosti se promítá i do mezinárodních vztahů a toho, jakým jevům aktéři věnují pozornost, jak je interpretují a jak na ně reagují. Po konci studené války se například objevila otázka po dalším smyslu fungování Severoatlantické aliance, která vznikla z obavy před napadením Sovětským svazem v roce 1949 jako organizace kolektivní obrany. Někteří ji po rozpadu Sovětského svazu a Varšavského paktu považovali za poplatnou době, jiní varovali před možným návratem tradiční vojenské hrozby, ale nakonec se nejsilněji projevily hlasy volající po nové strategii NATO, spojené právě s novou vizí mezinárodního prostředí a rostoucí pozorností k vnitrostátním konfliktům a aktuálním hrozbám. NATO uznalo, že k zajištění bezpečnosti je třeba věnovat se jiným než vojenským dimenzím bezpečnosti, a začalo proto klást velký důraz na boj proti terorismu, kybernetickou a environmentální bezpečnost či nové aspekty bezpečnosti, jako je lidská bezpečnost nebo gender. To jsme koneckonců viděli v určité, vojensky upravené podobě i třeba na působení NATO v Afghánistánu.

Podobně v OSN se již v devadesátých letech objevila otázka, zdali je dostačující se zaměřovat pouze na obranu státu jako primárního objektu bezpečnosti, když lidé v něm žijící mohou být vystaveni nepříznivým systémovým podmínkám či přímo ohroženi na životech týmž státem, který by je měl chránit. Díky Spojeným státům se dostalo do OSN téma globálního terorismu, což silně ovlivnilo další agendu OSN, například v oblasti omezování zbraní hromadného ničení. Další expanze toho, co OSN rámuje jako hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost, je ale některými vnímána jako kontroverzní, ať už jde o téma šíření pandemií nebo rizika spojená s klimatickou změnou. Pro Evropskou unii je bezpečnostní dimenze jen jednou z mnoha klíčových oblastí, nicméně i EU se jednoznačně přiklání k širšímu pojetí bezpečnosti, jež zahrnuje nové bezpečnostní hrozby, důležitost stability v sousedních regionech a vnitřní bezpečnost EU, ve které je kladen důraz zejména na boj proti terorismu, radikalizaci, organizovanému zločinu a podobně.

Jakým zásadním vývojem v 21. století pojetí bezpečnosti prošlo, kromě zdůraznění známého strašáka současnosti – terorismu? Lze popsat, na co se nyní, ve srovnání s minulostí, zaměřuje větší pozornost a proč?

Boj proti terorismu jednoznačně ­dominoval globálnímu bezpečnostnímu diskursu v po­­sledních dvou dekádách. Je dobré podívat se, jak se tato rétorika propsala nejen do mezinárodních vztahů, ale i do fungování různých institucí a byrokratických procesů v západních společnostech, čemuž dále napomáhá latentní i explicitní rasismus a xenofobie. Viditelné je to třeba na regulaci mezinárodní mobility, ať jde o leteckou dopravu, ostrahu hranic, řízení globálních finančních toků, migrační politiku, obchodní politiku či mezinárodní vědeckou spolupráci. Je ale důležité si uvědomit, že nějaké nové bezpečnostní téma se objevuje pravidelně každých několik let a je mu věnována větší pozornost, ačkoli se nemusí projevit jako relevantní do budoucna.

Obecně lze říct, že bezpečnostní politika v západním světě je stále více postavená na tom, že některá rizika jsou nevyhnutelná, a je proto třeba se na ně připravit. Promítá se to pak do snah o posilování odolnosti – takzvané resilience – společnosti vůči různým jevům, jako jsou teroristické či kybernetické útoky, přírodní katastrofy nebo rozsáhlé technické výpadky. S tím souvisí i změna fungování sféry bezpečnostních profesionálů, důraz na prediktivní metody využívající velká data, vznik nových oblastí bezpečnostní expertizy, ale i to, na koho a jak dopadají bezpečnostní opatření.

Jaké otázky a obavy vyvolá v oblasti bezpečnosti klimatická změna?

Klimatická změna znásobuje podobu a dopad hrozeb. Proměny klimatu a s tím související extrémní výkyvy počasí již dnes negativně ovlivňují fungování států, jak vidíme třeba na příkladu extrémních požárů v Austrálii. Největší obavou je pak to, že přírodní katastrofy spojené s klimatickou změnou zvyšují společenskou a politickou nestabilitu, což například v kombinaci s existujícím etnickým napětím může rychle eskalovat v nepříjemný konflikt. Koneckonců několik let trvající sucha a s tím související neúroda zvýšily tlak na nefunkční režim v Sýrii, což zřejmě uspíšilo vypuknutí občanské války.

Toto nás vrací zpět k otázce chápání bezpečnosti – čí bezpečnost nás zajímá a jak ji chceme zajistit? Představuje klimatická změna hrozbu pro celé lidstvo a měli bychom věnovat více pozornosti zajištění důstojnosti a bezpečnosti jednotlivců – možných klimatických uprchlíků – bez ohledu na to, odkud pocházejí? Nebo vidíme klimatickou změnu jako hrozbu proto, že může být spouštěčem politického násilí? A co s sebou nese rámování klimatické změny jako existenciální hrozby v prvé řadě? V atmosféře strachu je na jedné straně výrazně jednodušší přijmout tvrdá a z určitého hlediska možná žádoucí opatření na zastavení negativních dopadů lidské činnosti na klima, ale na druhé straně by to mohlo snadno přejít v posílení technokratických, autoritářských a represivních tendencí ve vnitrostátním i mezinárodním kontextu, což je zase hrozba jiného typu. Osobně vidím jako největší výzvu to, jak čelit naléhavému problému klimatické změny a zároveň zachovat demokratickou diskusi, multilaterální spolupráci v mezinárodním prostředí a respekt k lidským právům.

Zdá se mi, že mír je v současné době skoro zapomenuté slovo. Místo toho se hovoří právě o bezpečnosti, o deeskalaci napětí, udržení stability a tak dále. Je můj dojem správný?

V českém prostředí je mír značně zdiskreditovaným konceptem kvůli jeho používání za komunismu, nicméně v akademickém prostředí či například v OSN, podobně jako třeba v Německu nebo skandinávských zemích, jde o stále živý pojem. Bezpečnost – respektive národní bezpečnost – je termín, který se začal používat více zejména po druhé světové válce v americkém prostředí ke zdůraznění komplexnějšího přístupu k zajištění přežití a suverenity státu v éře hrozící jaderné války. Předtím se hovořilo spíše o obranné politice, což bylo pojímáno jako vojenská doména, jejímž cílem bylo připravit se na válku. Mír byl tradičně chápán jako absence války, nicméně, jak dobře ukazují právě dnešní konflikty, hranice mezi válečným stavem a stavem míru je značně neostrá. I když skončí samotné válčení, kriminalita, špatná ekonomická situace, nemoci, nefunkční instituce a jiné problémy dále ohrožují obyvatelstvo a vytvářejí podhoubí pro politickou nestabilitu a potenciální pokračování konfliktu. Výzkumníci zabývající se mírem proto ukazují, že je třeba věnovat pozornost nejen přímému, fyzickému násilí, ale i násilí strukturálnímu, které nepřímo, ale systematicky vytváří a udržuje prostředí lidského utrpení a umožňuje další vlnu fyzického násilí. Strukturální násilí ale často vychází i ze samotné povahy mezinárodní politiky a z ní plynoucích nerovností, například co se týče nastavení institucí, přístupu ke zdrojům či politickému rozhodování.

Na zajištění mezinárodního míru by se měla velkou měrou podílet OSN. Jaká je ale její reakční schopnost a jsou obavy zpochybňující její akceschopnost oprávněné, nebo selhává jen v konkrétních případech?

Závisí na tom, na jakou oblast aktivit OSN se zaměříme a co od této organizace očekáváme. OSN se daří politizovat důležitá globální témata a vytvářet institucionální platformy pro jejich řešení na mezinárodní úrovni, má silnou rozvojovou a humanitární dimenzi, její sesterské organizace podporují mezinárodní obchod, veřejné zdraví, ochranu lidských práv, kulturních památek a další. V oblasti zajišťování mezinárodní bezpečnosti je činnost OSN problematičtější a jistě ji lze kritizovat za selhání v mnoha závažných situacích – jmenujme třeba neschopnost zasáhnout při genocidě ve Rwandě nebo při řešení občanské války v Sýrii. To je dáno jak institucionálním a právním rámcem, ve kterém se OSN pohybuje, tak složením a fungováním Rady bezpečnosti, ve které pět velmocí, de facto vítězů druhé světové války, má právo veta, a reálně tak monopolizuje rozhodování o tom, co představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost.

Pro udržení mezinárodního míru je zásadní posilovat multilaterální spolupráci, vytvářet prostor pro dialog mezi státy a budování norem a pravidel mezinárodní politiky, a to i přesto, že jsou tyto normy občas porušovány. OSN v tomto ohledu hraje klíčovou roli, a pokud budou státy využívat její potenciál, může fungovat ještě lépe. Jistě nelze očekávat, že OSN vyřeší všechny konflikty a bezpečnostní hrozby, nicméně věřím, že svět je bezpečnější místo s OSN než bez ní.

V posledních letech se hodně hovoří o takzvaných hybridních válkách – jak tento pojem souvisí právě s konceptem bezpečnosti obecně? Jde opravdu o nový fenomén, nebo je to jen komplexnější označení metod, které tu už v nějaké podobě dlouho jsou?

Debata o hybridním válčení je ukázkovým příkladem politického střetu o definici bezpečnosti. V českém prostředí dostala hybridní válka specifický význam a stala se synonymem pro ruské působení v Česku, respektive na Západě. Používání pojmu hybridní války v tomto kontextu ale považuji za nešťastné z analytického i normativního hlediska. V prvním případě jde o to, že je tento pojem velmi vágní, míchá dohromady různé problémy a umožňuje jejich chápání pouze skrze optiku nového geopolitického střetu mezi Ruskem a Západem. Ruský vliv v Česku se ale vyznačuje zejména kombinací ekonomického působení a špionáže, což nejsou nijak nové metody. Do toho se přidává určité působení skrz takzvané dezinformační weby, které publikují články rezonující s ruskou oficiální rétorikou. Nicméně jen u malé části z nich lze vysledovat stopy vedoucí do Ruska a z většiny se jedná spíše o iniciativu místních kritiků politických poměrů, kteří využívají a zároveň i živí nedůvěru části společnosti v politické a ekonomické elity. Označovat to za válku je ale problematické i proto, co nám ta nálepka umožňuje a co v praxi působí. Válka vyžaduje urgentní akci a nedává prostor pro demokratickou debatu a kritiku. Válka je výjimečný stav, ve kterém je povoleno to, co je jinak nemyslitelné, či dokonce nelegální. Rozostření a rozšiřování její definice je proto pro demokratickou společnost potenciálně nebezpečné.

Trochu jako záležitost historie naopak působí biologické zbraně, přestože možnosti jejich zneužití vědeckým výzkumem a ekonomickou dostupností narostly – jde pouze o mylnou perspektivu mediálního (ne)zájmu, nebo jsou mezinárodní opatření v této oblasti účinná?

O vývoj biologických zbraní se ve dvacátém století pokoušelo několik států, nicméně historicky nebyly biologické zbraně nijak masivně využívané, spíše velmi výjimečně a jako doplněk ke konvenčním vojenským metodám. Jejich nebezpečí je spojováno mimo jiné s relativní dostupností biologických agens a s neschopností rozlišit, jestli se nějaká nákaza šíří přirozeně, či je způsobená biologickou zbraní. Dnes jsou výroba i použití biologických zbraní zakázané, nicméně mezinárodní opatření na verifikaci nebo vynucení tohoto zákazu jsou extrémně slabá. Kvůli technické náročnosti výroby těchto zbraní a značné nepředvídatelnosti jejich efektu v praxi se ale v tuto chvíli nejedná o zbraně takticky příliš atraktivní, tím spíš ne pro státy disponující standardním vojenským arzenálem. Panují spíše obavy z použití biologických zbraní v teroristické nebo kriminální činnosti a existují scénáře možného zneužití biotechnologií a jejich přetavení v nové a nebezpečnější kategorie biologických zbraní, nicméně tyto obavy se zatím neprojevily jako relevantní.

Rozhodně je ale důležité sledovat pokrok moderní biologie a medicíny, zejména v kontextu vojenského výzkumu, a ptát se po oprávněnosti, přínosu, regulaci a možném využití některých kontroverzních výzkumů, které by mohly vést například k vývoj patogenů, na něž nemáme protiléky, či které by byly schopné oslabit selektivně nějakou část populace nebo byly jinak využité ke kontrole populace.